POMO

Ideálka na posilvestrovskou kocovinu. Žádné dialogy, jenom pro Johna Woo typicky efektní obrazové vyprávění příběhu jak v devadesátkové vandammovce. Se slušnými akčními scénami a s coby “akčním hrdinou z lidu” přijatelným Joelem Kinnamanem. Takový scenáristicky línější Nobody, bez humoru. S trochou kýče, např. když se truchlícímu tátovi zjeví tvář jeho mrtvého synka ještě i ve vánoční kouli. A bílé holubice ve filmu nebyly, nebo jsem si je nevšiml?

Skvělá duchařina v novém pojetí, s fajn nápadem spojení se s “druhou stranou” a civilními teenage postavami, kterých vztahové drama je stejně silné a důležité, jako mysteriózní rozměr. Neokoukané tváře, čím dál tím pochmurnější nálada a husté uzavření příběhu. Australská prvotina kvalitativních parametrů nejlepších kousků producenta Jasona Bluma.

Na papíře mohla ta kadence nečekaných zvratů, neustále stupňujících vyhrocenost situace, vypadat dobře. Ale co do pravděpodobnosti a uvěřitelnosti je výsledek děravý jak řešeto. A blonďatá máma, která měla být motorem filmu, je takřka k smíchu. Nepovedený pokus opepřit tradiční námět home invasion. Áčkovou herečku Joely Richardson si pamatuji jenom z lepších filmů.

Hned úvodní čtvrthodina mistrovsky představí ústřední postavy, jejich vnitřní bolesti, konflikty a životní motivace. Především postavu Enza Ferrariho, továrníka a inženýra, železného a zásadového muže s pošramoceným rodinným životem. Adam Driver se pro tuto roli narodil, energie a tón filmu stojí ještě více na něm, než na autech. Osudová a zároveň energická hudba Daniela Pembertona, místy doplněná vokály, dává filmu duši. Retro stylizace prostředí i ostatních postav je skvělá, každý z vedlejších herců disponuje potřebnou osobností. Trefné dialogové hlášky, které osvětlí smrtelné nebezpečí vášně závodníků i nelehkou pozici Ferrariho a jeho firmy v daném odvětví - odpovědnost za životy v honbě nejenom za prestiží, ale i kardinálním udržení firemního byznysu.

Těch 140 minut oteče jak voda. J.A. Bayona ovládá řemeslo a žánrová pravidla, a má v ruce silný skutečný příběh. Nezdržuje se v prologu ani v letícím letadle a své postavy háže do sněhového pekla co nejdříve. Až tam je poznáváme. Vzájemné zpovědi pocitů v zoufalé situaci fungují a rostoucí počet průběžně umírajících přidává na dramatičnosti. Kanibalismus je podaný decentně a šokuje především tím, jak dlouho na něm hrdinové příběhu museli fungovat. A jak si na něj zvykli. Dobří herci a působivé uzavření filmu s myšlenkami mezi řádky. Výtku mám pouze k práci s orientací při střihu některých záběrů zkoumání horské oblasti kolem letadla.

Typická role pro skvělého Barryho Keoghana ve vztahovce s odstíny Talentovaného pana Ripleyho, v prostředí Favoritky s britpopovými šlágry. Panoptikum postaviček bohaté rodiny, do které se Keoghanova postava infiltruje, ovšem nevzbuzuje pochopení, zájem ani soucit diváka, na čemž padá i pro dramatizaci filmu klíčová pavučina jejich vztahů s ním. Vztahů, které prostě nejsou správně budované. Film se tak stává ambiciózním, ale nedostatečně fungujícím cynicko-psychologickým konstruktem s několika zajímavými scénami a neustálou, zvědavost vzbuzující nejednoznačností. I ta ale nakonec působí spíše výsledkem stejně nepřesné režie, s jakou Emerald Fennell vedla Promising Young Woman.

Epic slasher goulash. Sice bez atmosféry a strachu, ale s viditelnou znalostí slasher žánru a scénářem, který ho umí efektně boostnout a místy i překvapit. Máme tady totiž nejenom gore masakry, ale i efektní únos a scény honu na vraha připomínají Mlčení jehňátek či Sedm. Jíž pomrknutí na Halloween v prvním záběru filmu ale dává najevo, že se tady nebude vykrádat, ale pouze přiznávat úcta ke klasikám. Mordy jsou místy sympaticky béčkově přepálené, chrumkavě propečená thanksgiving večeře na hraně nechutnosti. A hlavní čučoriedka Nell Verlaque neokoukaně hezká.

Naivní, ale milé. Zpětné odkrývání souvislostí kdo, co a proč je v první polovině promyšlené, cyklojízda v druhé polovině ještě rychlejší, vypjatější a s více překážkami. Pravděpodobnost takového “náhodného” potkávání se na Manhattanu mizivá a honění kola autem v jeho přecpaných ulicích nereálné, ale film se nebere vážně, takže cajk. Holky hezké, Joseph Gordon-Levitt sympatický a zloduch Michael Shannon pro akční komedii správně excentricky vyšinutý. Bajkeři si pošmáknou, akce je efektně natočená a sestříhaná.

Funny Games bez uměleckých servítků, natvrdo bez kompromisů v míře zobrazované hrůzy, která by pro diváka ještě mohla být komfortní. Miguel Ángel Vivas vytváří v dlouhých záběrech dusnou atmosféru s tušením zlých věcí, u kterých divák doufá že nenastanou. Protože ví, jak lehce by se v reálném životě mohl ocitnout ve stejné situaci. A ony nastanou... Scénář ovšem vedle této lišácky komponované psychologické hry s divákem zavání taky zlověstným cílem otřást jím překročením obvyklých hranic žánrové zábavy. A tím se shazuje přesně v rovině, ve které sofistikovaně opatrnému Hanekemu tleskáme.

Z netflixovské party Don’t Look Up a White Noise. A přesně tak dobře mířící na cíl, ale míjící ho, jak byste čekali. Poznávací dialogy s pár existenciálními myšlenkami, které ale nejsou nijak objevné. Dramatičnost filmu boostující scény narůstajícího napětí, které nám pokaždé pouze naznačí, co se “tam venku” může dít. A digitální jeleny pro dotek mystiky, ale bez smysluplného zakomponování do dějové struktury. Elegantní, o vynalézavost se snažící kamera vtahuje, ale na odvážnou kreativitu Jordana Peela nedosáhne. A konverzační rovina se pouze snaží o sociologii na evropské čí asijské scenáristické úrovni. Přesto ale film baví a dobře se na něj kouká. A taky chápu, pokud je pro někoho zajímavým alternativním příspěvkem do katastrofického žánru. Přesně takhle nějak by totiž k tomu mohlo dojít.