Bílý šum

Honírna podobné úrovně jako poslední Iñárritu. Tenhle trend, kdy streamovací gigant dá áčkovému režisérovi neomezené finanční prostředky, aby si bez kontroly natočil, cokoliv chce, začíná být nesnesitelný a musí skončit. Vždycky z toho vyleze to samý. Absurdně dlouhý, egomaniakální, nesoustředěný bordel. Zajímavé jednotlivosti tu jsou, řemeslná kvalita samozřejmě taky. Ale vůbec to nedrží při sobě. (30.12.2022)

Dalši bizár, co jsem letos viděla. Naštěstí ne tak nechutný jako Trojúhelník smutku. Na tohle se dalo alespoň v klidu koukat, ale bohužel opět mě to minulo tou zprávou pro diváka. Co že mi měl tenhle film dát? Žánry se tam střídaly jako ponožky a měla jsem pocit, že sám režisér nevěděl, co že to chce vlastně točit. Chvilku to byl mrtvější, pak to vypadalo, že se to chytne a zase se to umrtvilo. Za mě docela škoda plýtvání talentu Drivera a Gerwig. (16.01.2023)

(49/2023) / Bolo jasné, že tento film bude rozporuplný, a to sa aj potvrdilo. Kopa, kopa dobrých nápadov a väčšinou mi tieto originálne kusy sadnú. Tentokrát sme sa ale nenašli. Prišlo mi, že film je proste vo všetkých ohľadoch nedorobený a hlavne nekonzistenstný. Vôbec som si nič nevedel za celú dobu z filmu užiť, aj keď čiastkové scénky a nápady boli dobré. Herecky Adam Driver v pohode, podľa mňa najsvetlejší moment. Uvidíme, čo režisér prinesie nabudúce. Aj napriek sklamaniu, myslím, že sa ešte nejakej pecky od neho dočkáme. (6/10) (03.07.2023)

Baumbachovy nejlepší filmy se vyznačují dokonalou ekonomikou hereckého výrazu a jeho stylové inscenace. Jsou tak precizně seskládané, až se tato preciznost (alespoň pro mě) stává hlavní předností celého filmu a zastiňuje vše ostatní. White Noise je v tomto směru vůbec nejextrémnější Baumbachův film. Jedná se v podstatě o muzikál, v němž postavy nezpívají a kolektivní taneční číslo přichází až se závěrečnými titulky, nicméně s kteroukoli replikou se zde zachází jako se silně muzikálním, precizně rytmizovaným prvkem, který je v dokonalém souladu s těmi sousedními. Nečetl jsem DeLillovu předlohu, takže nevím, jak moc věrný film to je (ale prý hodně), nicméně mnohokrát si lze všimnout, že dialogy i monology se rýmují - ne vždy, ale dost často na to, aby bylo zjevné, že jde o koncepční pravidelnost. Hysteričnost a absurdita DeLillových románů je tak jiného rázu, než třeba v Cronenbergově Cosmopolis. Nabývá takřka hudebních rozměrů a působí spíše podprahově: je nám po celou dobu jasné, že "něco je jinak" případně "něco je špatně", ale těžko hned dokážeme říct přesně proč. Proč svět White Noise působí tak zvláštně, proč je tak zcizující a zároveň pohlcující (přistoupíme-li na jeho stylizaci). Zhruba od půlky jsem při sledování více méně přestal řešit, co přesně postavy říkají a už jsem se jen opájel jejich přednesem a mizanscénou (barvy!). Tohle je film, v němž bych se chtěl nimrat a analyzovat jej záběr po záběru, kdybych na to měl čas. White Noise je někde mezi Wesem Andersonem, Caraxovou Annette a Cronenbergovou Cosmopolis, ale zároveň nepřipomíná ani jedno. ______ Poznámka pod čarou: White Noise má kupodivu hodně společného s Eyes Wide Shut. V obou filmech jsou zcela zásadní barvy, nejen ve vztahu ke konkrétním postavám a motivům, ale také ve vztahu ke společnosti a konzumerismu. Vánoční světýlka na konci Kubrickova filmu příznačně ožívají v nákupním centru, kde Cruise a Kidmanová zdánlivě "procitají" ze zlého snu, ale ve skutečnosti v něm nadále setrvávají: hledají útěchu ve chrámu konzumu, kde mohou nadále procházet světem s "očima dokořán zavřenýma" a být loutkami všemocných neviditelných elit. Baumbachův film spojuje duhovou pestrobarevnost také s prostorem supermarketu, který také představuje jedinou zdánlivou jistotu moderních amerických rodin, do níž mohou unikat před nebezpečným, nepředvídatelným vnějším světem. V obou filmech navíc procházejí ústřední manželské páry krizí důvěry: žena mimo dohled manžela vstupuje do sexuálních dobrodružství s cizími muži (ať už skutečných nebo imaginárních) a zhrzení muži nejsou schopni se s tímto ohrožením plně vyrovnat. V obou filmech je jejich snovost podprahová neboli subliminální. Ano, White Noise je Baumbachův Eyes Wide Shut a dost možná jeho zatím vrcholné dílo (ukáže čas). (02.01.2023)

Bílý šum je alegorická konverzační romance s příměsí černohumorné satiry – anebo také cokoli jiného. Noah Baumbach využil nápadité předlohy a silné herecké sestavy k filmu, který je v mnoha scénách a jednotlivostech poutavý, v součtu však přehlcený a rozpadlý. Zajímavý experiment rozhodně ano, ale zlomové autorské dílo nikoli. (08.01.2023)