Bílý šum

Dalši bizár, co jsem letos viděla. Naštěstí ne tak nechutný jako Trojúhelník smutku. Na tohle se dalo alespoň v klidu koukat, ale bohužel opět mě to minulo tou zprávou pro diváka. Co že mi měl tenhle film dát? Žánry se tam střídaly jako ponožky a měla jsem pocit, že sám režisér nevěděl, co že to chce vlastně točit. Chvilku to byl mrtvější, pak to vypadalo, že se to chytne a zase se to umrtvilo. Za mě docela škoda plýtvání talentu Drivera a Gerwig. (16.01.2023)

Baumbachovy nejlepší filmy se vyznačují dokonalou ekonomikou hereckého výrazu a jeho stylové inscenace. Jsou tak precizně seskládané, až se tato preciznost (alespoň pro mě) stává hlavní předností celého filmu a zastiňuje vše ostatní. White Noise je v tomto směru vůbec nejextrémnější Baumbachův film. Jedná se v podstatě o muzikál, v němž postavy nezpívají a kolektivní taneční číslo přichází až se závěrečnými titulky, nicméně s kteroukoli replikou se zde zachází jako se silně muzikálním, precizně rytmizovaným prvkem, který je v dokonalém souladu s těmi sousedními. Nečetl jsem DeLillovu předlohu, takže nevím, jak moc věrný film to je (ale prý hodně), nicméně mnohokrát si lze všimnout, že dialogy i monology se rýmují - ne vždy, ale dost často na to, aby bylo zjevné, že jde o koncepční pravidelnost. Hysteričnost a absurdita DeLillových románů je tak jiného rázu, než třeba v Cronenbergově Cosmopolis. Nabývá takřka hudebních rozměrů a působí spíše podprahově: je nám po celou dobu jasné, že "něco je jinak" případně "něco je špatně", ale těžko hned dokážeme říct přesně proč. Proč svět White Noise působí tak zvláštně, proč je tak zcizující a zároveň pohlcující (přistoupíme-li na jeho stylizaci). Zhruba od půlky jsem při sledování více méně přestal řešit, co přesně postavy říkají a už jsem se jen opájel jejich přednesem a mizanscénou (barvy!). Tohle je film, v němž bych se chtěl nimrat a analyzovat jej záběr po záběru, kdybych na to měl čas. White Noise je někde mezi Wesem Andersonem, Caraxovou Annette a Cronenbergovou Cosmopolis, ale zároveň nepřipomíná ani jedno. ______ Poznámka pod čarou: White Noise má kupodivu hodně společného s Eyes Wide Shut. V obou filmech jsou zcela zásadní barvy, nejen ve vztahu ke konkrétním postavám a motivům, ale také ve vztahu ke společnosti a konzumerismu. Vánoční světýlka na konci Kubrickova filmu příznačně ožívají v nákupním centru, kde Cruise a Kidmanová zdánlivě "procitají" ze zlého snu, ale ve skutečnosti v něm nadále setrvávají: hledají útěchu ve chrámu konzumu, kde mohou nadále procházet světem s "očima dokořán zavřenýma" a být loutkami všemocných neviditelných elit. Baumbachův film spojuje duhovou pestrobarevnost také s prostorem supermarketu, který také představuje jedinou zdánlivou jistotu moderních amerických rodin, do níž mohou unikat před nebezpečným, nepředvídatelným vnějším světem. V obou filmech navíc procházejí ústřední manželské páry krizí důvěry: žena mimo dohled manžela vstupuje do sexuálních dobrodružství s cizími muži (ať už skutečných nebo imaginárních) a zhrzení muži nejsou schopni se s tímto ohrožením plně vyrovnat. V obou filmech je jejich snovost podprahová neboli subliminální. Ano, White Noise je Baumbachův Eyes Wide Shut a dost možná jeho zatím vrcholné dílo (ukáže čas). (02.01.2023)

Knížka je skvělá, i když značně rozsáhlá a na můj vkus se hrozně vleče a je plná scén, které by šlo vyškrtnout. Ale aspoň je o něčem. Filmová adaptace hodně té omáčky odlila – a ve výsledku mi přijde nikoli soustředěnější, ale naopak chaotičtější a vlastně o ničem. Nejvíc se knize přibližuje scénami z obchoďáku a plkání na akademické půdě, které ukazují absurditu amerického snu. Vlastně nechápu, proč si kdokoli mohl myslet, že zrovna salónní intelektuál Baumbach zvládne natočit adaptaci románu, který si o salónních intelektuálech nemyslí nic moc hezkého. (09.01.2023)

Noah Baumbach sa tu zrejme chcel poopičiť po nedávnej, vynikajúcej sociálnej satire DON´T LOOK UP. Viacmenej to prepískol a chcel sa v konzumnej spoločnosti hrabať ešte viac, a to hlavne formou ´´intelektuálnych´´ dialógov, z ktorých sa človeku chce, vďaka ich prvoplánovistosti, hneď smiať. Nieje všetko zlato, čo sa blyští a Netflix by mal nájsť už konečne sito, na zbytočné scenáre. (22.01.2023)

Baumbach měl stejně jako jiní jeho filmoví kolegové potřebu ulovit si svého klasika mezi americkými postmoderními spisovateli, jejichž romány se často pyšní svou náročnou čitelností a nesrozumitelností pro čtenáře, natož pak snad neadaptovatelností pro filmaře, ale ono to přeci někdy jde, ač se vždy nejedná o takové nepopiratelné až hmatatelné zjevení jako Andersonovo Inherent Vice. Baumbach však na stará kolena ukázal, že je sebejistý filmař a dokáže si pohrát s experimentální látkou zadání, jež si předsevzal, a necyklí se tak ve své komfortní zóně allenovských tragikomedií, o čemž svědčí v následujícím roce plánovaná Barbie (samozřejmě u hlavního kormidla bude v tomto případě Greta Gerwig). Jedná se tedy jistě o zdařilý film, který by tento rok v americkém mainstreamu těžko hledal konkurenci (možná Dominikova Blonde?), kdy se tvůrcům podařilo v úžasných barvách a s pomocí skvělých postav (obzvláště těch menších, jako obědvající universitní sbor pedagogů) ve zvláštním nervózním rytmu a v paranoidní nejisté atmosféře skutečně dobře adaptovat komplexní román. Počin je ve výsledku jistě přijemně koukatelný, vtipný a zábavný, nicméně i tak pro standartního předplatitele Netflixu zřejmě nestravitelný. Přitom celková message jasná a srozumitelná, ač nutně oproti předloze jistě dosti zjednodušená. Titulková sekvence s LCD Soundsystem už je jen tou nejpříjemnější tečkou na konec. (30.12.2022)