Adelheid
Adelheid
Réžia:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig, Karel Hábl, Zdeněk Mátl, Alžběta Frejková, Josef Němeček (viac)Obsahy(1)
Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVY PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířeji rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (246)
Solídna dráma od majstra Vláčila . Trošku vláčne tempo (nie, nerobím si srandu z režisérovho mena), ale od druhej tretiny je film presne podľa mojich predstáv. Film o láske, pre ktorú nebol vhodný čas ani miesto, nemá s romantikou nič spoločné. P. Čepek i E. Černá predvádzajú výborné výkony a to , že si nerozumejú a každý rozpráva tak, ako mu zobák narástol, filmu iba pomáha. Tempo filmu je pomalé, rovnako ako pomaly a komplikovane si k sebe hľadajú cestu hlavní hrdinovia. Aj preto považujem ich vzájomný rozhovor s prekladateľkou i scénu pošmyknutia na kaluži krvi za to najlepšie. 80%. ()
Místama příliš "literární" či jaksi schématické dialogy. Chvílama trochu hluchá místa, které ale (jak si zpětně uvědomuju) asi jako jediné ze všech filmových výrazových prostředků mohli navodit onu atmosféru prázdna a bezčasí. Hudba mi z celého filmu nesedla asi nejvíc - střídání různých známých pasáží od různých klasiků asi není v tomto případě na místě - hodila by se asi spíš hudba komponovaná přímo k filmu, jako to Liška dělal v předchozích Vláčilových filmech. Čepek hrál hodně hodně dobře, přesto jsem mu moc nevěřil lásku (či jen zamilovanost ?) k Adelheid - třeba to bylo těma dialogama, a třeba o to ani nešlo. Jinak ale geniální závěr a některé pasáže, zvláště ta u klece či u vany a ta potom. A nádherná (přitom jaksi nenápadná) kamera Františka Uldricha, který už před tím neméně skvěle nasnímal Údolí včel a Schormův Návrat ztraceného syna. // 17. 4. 2019 (po mnoha dalších shlédnutích) Ten film má neuvěřitelné, opakovaným díváním se neopotřebovatelné kouzlo. Závěrečný modro-bílý tlumočený rozhovor patří k vrcholům světové kinematografie. ()
Je opravdu málo našich filmů, kterým jsem dal plný počet. Adelheid si ho zaslouží. S Vláčilovou režii jsem měl u Markéty Lazarové i na začátku tohohle filmu docela problém. Jeho tempo, ve kterém se snaží všechno precizně a dokonale vykreslit a vcucnout diváka do děje, je sice pomalé, ale funguje na stoprocent.Čepkův herecké um a sexappeal Emmy Černé prostě taky udělá svoje. ()
Pro mě rozhodně nejlepší Vláčilův snímek, který jsem zatím viděl! (Pravda, zatím to byly jen 3 filmy.) Údolí včel bylo skvělé a zařadil bych je hned za Adelheid. Markéta Lazarová měla také velkou sílu a atmosféru, ovšem něco jí chybělo či naopak přebývalo. Adelheid má úžasnou a sugestivní náladu, Vláčilův typický rukopis tu nechybí, aranžmá scén je dokonalé a herecký výkon Petra Čepka a Emmy Černé opravdu potěší. Při vypočítávání kladů však musím zmínit i vynikající hudbu Zdeňka Lišky, který patří mezi nejlepší české (československé) skladatele filmové hudby a kdyby se narodil v Americe, jistě by patřil do světové elity. Hodně zvažuji, zda nedát plný počet hvězdiček..pravděpodobně si Adelheid pustím v budoucnu ještě jednou a mé hodnocení se buď potvrdí nebo vyvrátí..prozatím veliké 4*. ()
Klasický Vláčil v jednom ze svých stěžejních děl. ()
Adelheid je další z Vláčilových skvostů, byť se obsahem nejedná o tak monumentální dílo jako je Lazarová nebo Údolí včel. Oproti těmto opusům je příběh spíše menší a komornější, defakto se v něm vyskytují jen 3 důležité postavy, ale zážitek je to stejně silný. Zejména kvůli Vláčilovu poetickému režijnímu stylu, konkrétně pak kameře, či organickému propojení obrazu a vážné hudby, jež umocňuje ponurou a sychravou atmosféru vylidněných Sudet. Adelheid sice nepopisuje celou dobu v celé její složitosti, jako výše uvedené filmy, ale o to více prostoru je zde věnováno běžným osudům obyčejných lidí, jež se možná o to více dostanou pod kůži. ()
Ponuré a ohlodané až na kost. Čepek s Černou diktují. ()
Nepopírám nezpochybnitelný kvality tohoto snímku - kolem a kolem jde o melancholicky deprimující a emocionálně frustrující psychologické drama o problematice jazykové bariéry a xenofobie - ale jsem přesvědčen, že zde František Vláčil dehonestuje svůj unikátní talent a částečně jím tristně mrhá - a to se mu bohužel stalo osudným - páč po premiéře snímku (a zároveň taky derniéře) byl okamžitě poslán do trezoru a Vláčilova tvůrčí křídla byla nelítostně přistřižena - on se ale odhodlal bránit vůči komančům, a posléze točil politicky neangažovaný filmy převážně s lyrickou stylistikou - a nejen proto si zaslouží nezměrný respekt. Problém ale tkví v tom, že se mi 'Adelheid' svou tématikou netrefil do noty a vkusu.... Kdyby Vláčil alespoň využil onu černobílou desaturaci vizuálu - což by jen umocnilo tíživou atmosféru - neváhal bych, a bezprecedentně pálil pětikvalt. Jen mohu podotknout, že snímek vznikl pod záštitou scénáře Vladimíra Körnera, který se jen tak mimochodem přátelil s Che Guevarou.... [#46.LFŠ] ()
Přestože geniální Franta Vláčil stihl vinou bolševických antimyslitelů, kteří považovali za kvalitní film maximálně dokument o Stalinově návštěvě v kadeřnictví, natočit jen několik málo opravdu vrcholných děl, tak po zhlédnutí Adelheid ho můžu bez bázně a hany považovat za nejlepšího československého filmaře vůbec (snad kromě Formana). Lazarová je sice pořád úplně někde jinde, ale tenhle psychologický majstrštyk by se měl povinně promítat jak všem studentům filmových škol, tak i obyčejným středoškolákům předtím, než se zúčastní česko-německých seznamovacích kurzů. V utužení vztahů jim to sice dvakrát nepomůže. ale chlapci alespoň poznají, že pěknou Němkou se nesmí nechat oblbnout... :) Ale teď vážně - pokud stejně jako já obdivujete naši kinematografii 60. let, tak tohle výborné, ukázkově gradující drama vás přinutí, abyste ji obdivovali ještě mnohem více. Skvělá, opravdu skvělá práce.. 95% ()
Zde není třeba slov. * * * * * ()
Komorní záležitost zachycující téměř bez dialogů a okázalých scen útrapy jedné němky zůstavší v Československu po konci války jako děvečky pro všechno. Leč trochu moc rozvleklé. ()
Uhrančivý a tragický pohľad na povojnovú situáciu v pohraničných oblastiach Sudet, kde čaká na odsun nenávidené nemecké obyvateľstvo. Tiež o človeku, ktorý po vojne chcel mať už konečne pokoj, no postavila sa mu do cesty prekážka - láska. Láska, ktorá však nemala žiadnu šancu, tej trpkosti na oboch stranách tak krátko po vojne zostalo ešte veľmi veľa - totálna absencia porozumenia podtrhnutá skutočnosťou, že medzi oboma hlavnými postavami stála nepreniknuteľná jazyková bariéra. Krásne sugestívny Vláčilov snímok s jedinečnou podmanivou atmosférou. ()
V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. ()
Když jsem viděl v telce nějaké ukázky, zaujal mě herecký zjev Emmy Černé, a dostal jsem chuť to vidět, protože mi přišlo, že by to mohlo být něco jako Kočár do Vídně - příběh o milostném sbližování Čecha s Němkou v tu nejblbější dobu, kterou si pro to ti dva mohli vybrat (mám rád tyhle milostné příběhy à la Romeo a Julie). Žel, ten film byl dost jiný, než jsem si myslel, a bohužel jsem si opět potvrdil, že mě filmy podle Körnerových scénářů nikdy nedokázaly více oslovit. Františka Vláčila mám v nejhlubší úctě a herectví Petra Čepka bezvýhradně zbožňuji, ale zde mě prostě nic nezasáhlo tak, jak by mělo - ten film mě nebavil, ve většině scén mi přišel příliš tmavý obraz, že tam skoro nebylo nic vidět, u scén s německými dialogy jsem postrádal české titulky (předchozí dvě výtky mohou jít na vrub blbé verzi, kterou jsem zhlédl), a Emma Černá mi přišla předabovaná strašně tvrdým německým hlasem nějaké starší ženy, který se k ní vůbec nehodil. Emočně mě to minulo a netrpělivě jsem vyhlížel konec - smutné, že s výše zmíněným Kachyňovým Kočárem do Vídně jsem to měl skoro podobně. Zdá se, že i mnohé ze skvělých českých filmů z 60. let mě navzdory svým kvalitám nedokáží více oslovit - zvláštní. ()
Musím se přiznat, že Vláčilův Adelheid mi až tak nesedl. Tím samozřejmě nechci shazovat dobrej hereckej výkon Petra Čepka jen emočně mě tenhle film nezasáhl tak jako třeba Stíny horkého léta(1977). Proto volím 3 hvězdy. ()
Perfektní film o osudech dvou lidí, jenž je válka připravila o jejich duševní život. Fungují jen ve fyzické rovině jako loutky, zbavené lidství, neschopné partnerského, harmonického sblížení. Dokonáno jest, nápis pod křížem, jenž je klíčové vodítko provázejicí celý film, symbolicky spojené s přechodem minového pole na začátku a konci filmu. Obrazně se nacházejicí i ve snaze sblížení Chotovickýho s Adelheid. Vláčilova kvalitní režie s kamerou Františka Uldricha, Bachovým Motetem 'Jesu, meine Freude' i hudebním doprovodem Zdeňka Lišky vytváří u snímku velmi specifickou atmosféru. Petr Čepek skutečně patří mezi výborné herce ještě z dob, kdy herectví bylo na vysoké úrovni a tady znovu exceluje společně s charismatickou sekundantkou Emmou Černou. ()
Typicky vláčilovsky rozvláčnené, avšak vzhľadom na dĺžku a jasný dej akceptovateľné aj širším publikom a tými, ktorým Vláčilov štýl nesedí. Psychologicky uchopená látka dôležitého obdobia našich (českých) dejín, ktoré si treba prostredníctvom kinematografie častejšie pripomínať. V mojich očiach film stúpol najmä vďaka úžasnému momentu pri chlapskej bitke a Adelheidinej reakcii, ktorá povie o vzťahoch v tomto období a v tejto lokalite úplne všetko. Ako vlastne skoro všetko v tomto filme, iba bez slov. ()
Tématem mi to malinko připomínalo Želary, ale zde veškerá podobnost končila. Rádoby dojemný příběh o dětech nácků žijících v luxusních sídlech v pohraničí. V podstatě hodinu a půl sledujete Petra Čepka, kterak se plouží v ponuré atmosféře po šedivém sídle sem a tam a vy si kladete jen jednu jedinou otázku, kdy a jak se mu podaří dostat do kalhotek té nepřístupné Němky. Zcela mi uniká, kde tento film vzal tak dobré hodnocení. Málem jsem nudou pošel. Nemá to vůbec nic. Není tam ani žádná pořádná zápletka a v podstatě všechno podstatné se odehraje během závěrečné desetiminutovky, která jediná snese nějakou chválu. [10 %] ()
Tak nevím, jestli jsem se moc namlsal Údolí včel a Markety Lazarové (každého jiným způsobem, k čemuž vrchovatě napomáhala hudba Zdeňka Lišky), nebo mi Adelheid prostě nesedla... ()
Vyhořelý voják Viktor přijíždí po válce zpět do své země, kde však nenachází nic jiného, než prázdnotu. Drobnou jiskru naděje pro navození pocitu domova v něm však paradoxně vykřesala jeho německá služka, tehdejší dcera největšího nácka v kraji. I když si k sobě postupně nacházejí cestu, není nic tak černobílé a tento jejich vztah je snad již od počátku odsouzen k záhubě. Vláčilovi se podařilo mistrovsky navodit atmosféru za pomoci hudby a skvělých hereckých výkonů (Čepek a Černá vytvořili neskutečně uvěřitelnou dvojici postav), vše s minimem dialogů - hybateli děje jsou totiž emoce.. ()
Súvisiace novinky
46. ročník LFŠ odhaluje program
Od pátečního poledne 7. 8. až do středeční noci 12. 8. 2020 nabídne Letní filmová škola plnohodnotný program, vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a další… (viac)