Adelheid
Adelheid
Réžia:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig, Karel Hábl, Zdeněk Mátl, Alžběta Frejková, Josef Němeček (viac)Obsahy(1)
Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVY PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířeji rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (246)
Poslední velký film Františka Vláčila. Utužující se normalizační režim mu nepřál a on mohl dlouhá léta točit jenom dokumenty. Jaká škoda. ()
Já to mám snad s každým ikonickým režisérem stejný. Má jiný slavnější filmy nebo alespoň film, ale mně od nich sednou ty co nejsou v topkách kritiků, lexikonů a dalších měřidel kultovnosti filmů. U pana Vláčila je to samé. Adelheid mně naprosto dostal, nejen krásně budovaným vztahem u kterýho mně zajímala každá scéna, každej pohled a chrochtal jsem blahem při pohledu na herecké mistrovství Emmy Černý a Petra Čepka, které dokonale nahradilo dialogovou složku filmu a když k tomu František Vláčil přidal ještě svou nadprůměrnou práci s obrazem a atmosférou, nemůžu jinak než jít na plnej počet. ()
Vskutku filmovy zazitek podtrzeny mistrovskou rezii a nadmiru realistickym vykonem pana Cepka. ()
Baladický příběh ryze vláčilovského střetu z velkého epochálního zlomu, kdy nejen národy, ale i dva hlavní hrdiny rozdělilo propastné zmatení jazyků, životů i lidství samotného. Čepkův bytostný intelektuál zmítající se v existenciálních záchvěvech uprostřed ničeho, mravního i životního prázdna, a Němka čekající na odsun a očekávající osud svých nejbližších, příslušníků poražené nadrasy, se zdánlivě propojí ve vykloubeném řádu doby. Naprostá beznaděj prýštící dle mého z výroku Theodora Adorna ,,Po Osvětimi už nelze psát básně." - po válce už nelze normálně žít...a to ani na straně vítězů, ni poražených... ()
Překrásně smutný snímek, kterému zásadní způsobem škodí natočení v barvě. A hlavně v takřka až pastelových přepálených barvách (i když v místní galerii to nevypadá vůbec tak hrozně, takže je to možná jen problém DVDčka ze Zlaté kolekce českých filmů). O kolik lépe by to bývalo vypadalo v černobílém provedení je vidět v poslední scéně či v bonusové části právě na zmíněném DVD. Na druhou stranu můj pocit, že se Vláčil s Uldrichem natolik opájeli barvou, až to trochu obrazově odflákli, tak ten by stejně asi přetrval i tak. Ty tam jsou totiž nezapomenutelné "obrázky" z Údolí včel. ()
O tom jak vyhrát válku, zachovat si trochu citu a pokusit se zjistit, kde člověk vlastně je. Beznadějné od začátku do konce, narozdíl od většiny Körnerových dramat se tu nevyskytuje ani sebemenší záchvěv naděje a světla do budoucna. Ovšem jako strohá, a přece tolik něžná výpověď o vůli žít a zemřít naprosto dokonalé a smutně podmanivé. ()
Tak toto se vskutku dá označit za komorní drama. Minimum herců, minimum dialogů, ale emocí hodně. I když je to extrémě minimalisticky natočené a dost zdlouhavé, nenudí to. Čepek je borec. ()
Moje první setkání s Františkem Vláčilem ( mimochodem v Aeru v rámci projekcí pro studenty ze Zlatého fondu světové kinematografie ). Působivý příběh z poválečného pohraničí vyprávěný převážně obrazem ( málo dialogů ). Čiší z toho skličující atmosféra ( podpořená vážnou hudbou Bacha a Strausse ) šedé poválečné doby, kdy byly vztahy mezi lidmi napjaté. Doba, kdy navrátivší se psychicky poznamenaný voják nemá téměř žádný důvod žít. Jediné, co je pro něj důležité, je snaha o navázání citového pouta s německou ženou, která u něj uklízí... Petr Čepek i Emma Černá jsou výborní. ()
„DĚLEJTE SI CO CHCETE, HLAVNĚ TO ALE NEBERTE VÁŽNĚ...“ /// Körnerovo sólo pro Vláčila, kterej ve filmový poetice nadrasový lásky, která (pochopitelně) směřuje k tragédii, vyzval k tanci Čepka. Že je Čepek pan herec jsem věděl, ale že dokáže bejt i sympaťák…? Důkaz, že i povídka může mít celovečerní rozměr. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou novelu, kterou v roce 1967 napsal Vladimír Körner, neznám. 2.) Když zkonfiskuju barák, nezajímá mě, kdo všechno má klíče. 3.) Starou jsem koupil za dvě flašky koňaku. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Jeden z nejlepších filmů naší kinematografie. Skvěle sestavené a navazované scény. Šokující a nečekané dějové zvraty na konci filmu (krvavé drama v domě) jsou naprosto perfektní. A špatný konec - to je úplně ideální pro takové pochmurné a lehce deprimující drama. ()
Tak tohle byla filmová paráda. Mistr nad mistry, Vláčil, vtiskl neodolatelný tvar další Körnerově knize. Tvrdý a bezútěšný pohled na to, co následovalo po válce, kde již nebylo vítězů a poražených. Prohráli jsme tehdy všichni. ()
Další snímek českého Tarkovského. Nějak tak opět jsem mu nedokázal plně podlehnout, i když ke konci je to vážně velmi silné a působivé. ()
Čtyři a půl! ()
Tady na mě Vláčilovo kouzlo mírně přestává působit. Nemůžu ani říct, co by se mi zdálo špatně nebo co bych ráda viděla jinak, jen mi srdce tentokrát nekrvácí. A možná za to doopravdy může ta hudba, byla bych raději za ticho. ()
Byla to láska? Anebo jinak - mohla to být láska, když byla diktovaná politickou situací, převahou jedné strany, která si byla schopná a ochotná koupit ženu za dvě lahve koňaku? Jak by asi vypadal milostný vztah mezi izraelským vojákem a Palestinkou během intifády? V každém případě Vláčil dokazuje, proč je mnohými považován za nejtalentovanějšího režiséra historie české kinematografie. Viděl jsem spoustu filmů, které si na umění více nebo méně úspěšně hrály, ale tohle nemusí nic předstírat. Tohle je opravdový umělecký skvost, který sice neocení pro pomalé tempo a lpění na detailu příznivec akční komerce, ale filmový fanjšmekr si přijde na své. Věřím Vláčilovi beze zbytku všechny postavy, nástinu atmosféry moravského pohraničí nemám co vytknout a především oceňuju, že to divákovi nijak neusnadňuje, jde proti očekávání a nevyhýbá se syrovému, někdy až cynickému zobrazení svých hrdinů. Tady nejsou v pravém smyslu slova kladní hrdinové, každý má nějakou tu šmouhu čecháčkovství, buranství, vychcanosti nebo obhroublého plebejství. A na té německé straně je zarputilost, nenávist a strach. Celkový dojem: 95 %. ()
Po Údolí včel moje druhé filmové setkání s Františkem Vláčilem. Pomalejší začátek filmu mi nevadil, připravil vhodnou půdu pro další děj (ani potom snímek nikam nespěchal, ale v komorním dramatu jako je třeba tohle, na tempu podle mě nezáleží). Vztah mezi Viktorem a Adelheid byl neobyčejně zvláštní, ale zatímco motivy chování poručíka mi přišly celkem pochopitelné, postavě německé ženy jsem porozumět nedokázal. To však nic nemění na faktu, že oba hlavní představitelé byli výborní a ikdyž zde nebylo moc dialogů, jejich emoce mluvily za ně. Jinak hudba spolu s kamerou dokázaly navodit tu správnou pochmurnou a zoufalou atmosféru, navíc symbolický konec "hezky" uzavřel toto zvláštní dílo, které já hodnotím 4*. ()
Vladimír Körner je důsledným sledovatelem trransferu a posledních dnů okupace v odtržených pohraničních územích. Vláčil byl jeho nejlepším režisérem. I v tvorbě tak výjimečného umělce představuje ADELHEID obtížně zopakovatelný vrchol. Dusná atmosféra, velké plochy podmalovávané hudbou, mluvené slovo spíše vzácné než časté, němá hovornost kamery. Asi tak lze charakterizovat atmosféru Vláčilova filmu. Čepkův výkon je mimo diskusi; zvláštní pozornost ve své životní úloze zaslouží Emma Černá; škoda, že jí nebylo dopřáno dalších srovnatelných úloh. Počátek je i vrcholem její sporé filmografie. Uchopení tématu, v době vzniku filmu u nás neslýchané, nezaujaté pozorování na obě strany, tlak na divákovu obraznost i myšlení, to všechno vybuzovalo ranou normalizaci k perzekuci tvůrce a ztrezorování jeho díla. Nic z toho se sice naštěstí nestalo, ale festivalovou pouť skvělého filmu to zřejmě zcela znemožnilo. Tragédie příkrých bariér a lidských životů tohoto vznešeného poselství i podobenství v jednom však zůstala a přežívá. Jako každé skutečně velké umění. ()
Nesmírně působivě podaný jednoduchý příběh, to je Adelheid. Zmíněná jednoduchost děje ovšem v žádném případě není na škodu, právě naopak. Všechno, co sledujeme, působí kromě jiného i díky úsporným dialogům a fantastickým výkonům Petra Čepka a Emmy Černé velmi uvěřitelně. Že se František Vláčil rozhodl tenhle film natočit v barvě, mi na rozdíl od jiných nijak nevadí - scény jako byla večeře osvětlená svíčkami mají právě díky použití barvy až magickou atmosféru. Zdeněk Liška, který je zde uveden jako skladatel, tentokrát však nekomponoval, nýbrž se postaral o výběr ze Straussových a Bachových skladeb. A protože to udělal s profesionálním citem, nelze mít výhrady. Čtyři a polovička. ()
Teskně znějící příběh o krutosti té doby, Emma Černá a Petr Čepek ztělesnili hrdiny beznadějného setkání subjektivních citů, velice příkladně. Celkový dojem z filmu mám moc dobrý. Co víc, prostě František Vláčil. ()
Pokračuji v doplňování filmů režiséra Vláčila a kvalita se zvyšuje. Tohle sice pořád ještě nebude na plný počet, ale už jen velmi těsně. Herecký koncert Petra Čepka který hned po příjezdu dostane přes hubu a ani pak to nemá lehký. Další trezorový film a po pravdě nedivím se, když vezmu v potaz, že hlavní hrdina si dovolil za války bojovat v Anglii a nikoliv na východní frontě. Film pak rovněž nabízí trochu jiný pohled na poválečná léta, než ty nadšené budovatelské filmy z nichž některé jsou sice dobrý guilty pleasure, ale výpovědní hodnotu mají nulovou. Tohle je hlavně jedna velká depka a jeden z filmů u kterýho je vám od začátku jasný, že prostě nemůže dopadnout dobře a nepřekvapivě ani nedopadne. Jenom Liškova hudba mi nepřišla tak výrazná jako v jiných filmech, ani to na mě nepůsobilo jako úplně typický Liška. Pár detailů bych možná ještě vytkl jako předvídatelná finální scéna, ale to nic nemění na kvalitním a mrazivém filmovém zážitku. Potvrzení toho, že konec 60 let je zlatou érou naší kinematografie a kdo ví čeho jsme se ještě mohli dočkat, ale to už se nedozvíme.90% ()
Súvisiace novinky
46. ročník LFŠ odhaluje program
Od pátečního poledne 7. 8. až do středeční noci 12. 8. 2020 nabídne Letní filmová škola plnohodnotný program, vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a další… (viac)