Smrt v Benátkách
Morte a Venezia
Mort à Venise
Death in Venice
Réžia:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHrajú:
Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen, Silvana Mangano, Franco Fabrizi, Marco Tulli (viac)Obsahy(1)
Roku 1911 prichádza do Benátok vyčerpaný hudobný skladateľ Gustav von Aschenbach. V prostredí honosného talianskeho letoviska sa chce zotaviť, načerpať novú životnú silu i inšpiráciu. Tá prichádza v nečakanej forme a berie na seba podobu efébsky krásneho poľského mladíka Tadzia. Aschenbach postupne prichádza na to, že jeho fascinácia chlapcom sa mení na platonickú lásku k ideálu krásy, ktorý sa celý život snažil hľadať v hudbe. Situácia v Benátkach však prestáva byť bezpečná nielen pre Aschenbachove city, ale aj pre jeho zdravie. Zákerné scirrocco privialo do stojatých vôd benátskych kanálov choleru. Benátčania žijúci z turistov sa snažia informácie o epidémii za každú cenu čo najdlhšie udržať v tajnosti. Smrť v Benátkach, ktorá patrí k vrcholom tvorby režiséra Luchina Viscontiho, je druhým dielom tzv. nemeckej trilógie. Film je dokonalou evokáciou atmosféry neskorej secesie, belle epoque i starého sveta, ktorý po 1. svetovej vojne zanikol. Predobrazom postavy Gustava von Aschenbacha bol hudobný skladateľ Gustav Mahler. Preto vo svojej adaptácii Visconti zmenil Aschenbachovu profesiu zo spisovateľa na hudobného skladateľa. S pomocou dokonalej scénografie a hudby Mahlera, Lehára a Musogorského vytvoril z predlohy, ktorá bývala považovaná za nesfilmovateľnú, reflexiu o podstate umeleckej tvorby, krásy a o dvoch silách riadiacich život človeka: sile lásky a sile smrti. (STV)
(viac)Recenzie (187)
Obrazově krásné, nepříliš ukecané, ale neuvěřitelně utahané. ()
Mé první setkání s dílem Luchino Visconti bylo možná poznamenáno velkým očekáváním, které tak úplně nebylo naplněno. Nebo spíše bylo naplněno jinak. Čekal jsem něco převratného a to se mi i v jistém ohledu dostalo, nicméně mě to bohužel tak říkajíc nechytlo za srdce. Film podle mě staví na dvou základních myšlenkách, které spolu na určité úrovni spolupracují. Jednak tu máme stárnoucího umělce, který na konci života hledá své „equilibrium“ a na druhé straně tu máme spor o podstatu krásy. Tu jednak reprezentuje spor hlavního hrdiny s jeho přítelem (výtvor ducha X objektivně vrozená vlastnost) a jednak jeho vztah k mladému chlapci. Hochovi „objektivně“ krásné, antické rysy a pozitivní, bezelstná povaha kontrastuje se stářím a intelektuální odtažitostí. Jestli závěr filmu, kdy se umělec svěří do péče lazebníka, který jej zkrášlí a omladí, dává autorovu odpověď, zůstává na divákovi. Podobně laděné filmy mě obvykle zaujmou, v tomto případě si ovšem nejsem jistý. Film nabízí zajímavé myšlenky, sem tam mě i dost pohltil, jindy to ovšem bylo skoro utrpení. Dlouhé, rozhlížející se záběry mají na jednu stranu svůj hlubší smysl, ale tak nějak trpěli problémem celého filmu: kdy odpověď, i když tu třeba i je, není tolik důležitá, jako to rozhlížení se. Objektivně krasné záběry, které podle mě nemají už tolik krásného ducha za nimi. Výjimečně se dostávám k hodně subjektivnímu hodnocení, ale někdy to asi není úplně na škodu, Film rozhodně stojí za shlédnutí, má vynikající a neotřelou formu, i když obsah nemusí každého oslovit (on totiž podle všeho není tak důležitý), ne že bych se v tomhle s autorem rozcházel, připouštím že to tak někdy může fungovat, ale pro mě bohužel ne úplně v tomto případě. (lepší 3/5) ()
"Někdy si myslím, že umělec je jako lovec, který míří do tmy. Neví, co je jeho cílem, a neví, jestli to zasáhne." Pro každého, kdo si někdy kladl nebo klade otázky po původu, podstatě a smyslu umění a umělecké tvorby, bude tento film zdrojem inspirace, uvažování i okouzlení. Pro každého, kdo se poprvé v životě setkal s myšlenkou hlubší než „dám si pivo… dvě… tři… dvě“, bude tento film degustací pekla na zemi. Viscontiho snímky nejsou zrovna odpočinkovou záležitostí, jejich sledování není vždy snadné a jejich pointy bolí; vyžadují čas, otevřenost, vnímavost pro krásu a schopnost přemýšlet. Smrt v Benátkách se od ostatních Viscontiho snímků v lecčem liší, a nemusí být lehce stravitelná ani pro znalce, natožpak pro začátečníka. Vizuálně je sice opět nádherná, vytříbená do posledního políčka, ano, ale nejde o sociální, historické ani rodinné drama, nejsou tu žádné vypjaté scény, prakticky ani žádné dějové zvraty. Spíš než o příběh a postavy jde o niternou zpověď, která je natolik intimní záležitostí, že nelze některé skutečnosti pojmenovat přímo. Visconti se zpovídá pomocí obrazových kompozic, náznaků, drobných gest a hudby. Divákovi, který na tento způsob vyprávění přistoupí a přijme jej, pak nechá nahlédnout do svých životních hledání, otázek, na které nenašel – a na které možná ani neexistuje – odpověď, i tužeb, jež jej přesahovaly. A výsledkem je silná emoce a ještě větší úcta k člověku, který se nebál svěřit se svému publiku i za cenu toho, že ne všichni ho přijmou. A Monty Pythoni ať se jdou vycpat. ()
Benátský babylón, plný renesančního pokušení (překvapivá otevřenost Itálie počátku 70.let !) se starosvětským proužkem, jako předstupeň umělcova-"intelektuálova" očistce. Emoce, nepřenosné do vyšších zeměpisných šířek, podpořené ♫ atmosférickou hudbou a dlouhými záběry. Manýristická marnost života hrdiny, s kterým je těžké se ztotožnit. Hodnocení snižují někdy trochu chtěné kostýmy a k náladě filmu příliš volně se vztahující střih, nezapomenutelný je pro mě naopak úvodní záběr, udávající náladu celého filmu, a odevzdaný pohled D.Bogardea. 3-4* ()
Jediný co drží tenhle art nad vodou je Mahlerova skvělá hudba, zde použitá 5. symfonie, která mi velmi připomněla filmovou hudbu Johna Barryho k filmu Walkabout, ale jinak se jedná o nudný a ničím zajímavý film, ve kterém se střídají dlouhé mnohdy statické záběry na pláž, nebo ulice Benátek, kde hlavní postava hudebního skladatele rekreovaná na odpočinku po infarktu jenom tak chodí, nebo v restauracích čumí buď do blba, či pedofilním pohledem probíjí polského dospívajícího chlapce, do kterého se bezelstně zamiloval. Na skoro dvě a čtvrt hodiny dlouhej film dost nedostačující děj, ke kterýmu se již netřeba vracet. ()
Mám rád hudbu Gustava Mahlera, mám rád knihy Thomase Manna, mám rád Benátky a v neposlední řadě mám rád i Belle Époque... tento film nabízí vše, a přesto mě film nezasáhl tak výrazně, jak jsem čekal. Pohled na neurotického Gustava von Aschenbacha věčně komandujícího představitele nižších společenských vrstev a pronásledujícího polského adolescenta zarámovaný do podmanivého vizuálního ztvárnění mě zkrátka neuhranul. ()
To je úplně dojemný, když někdo takhle doopravdy řeší, odkud se bere krása, v jakém poměru se má k čistotě apod. A když se přitom nikam nespěchá a hraje u toho Mahler. ()
Přitakává oné brechtovské citaci, která hledí na cit neplaný optikou metaforické poetiky, a říká: „Platonická láska je jako zbraň, od níž udržujeme patřičnou vzdálenost, nejsouce si jisti, zda je nabita.“ ()
luchino visconti se odhodlal k něčemu dost odvážnému... rozhodnout se natočit film podle devadesáti stránkové novely, s minimem děje a fůrou filozofování a dumání o životě a umění a ještě ve stopáži přes dvě hodiny, to chtělo odvahu... zda se chtěl vydat spíše po příběhu, či spíše po tom filozofování bohužel nepoznáme, v první polovině filmu není pořádně to ani ono... můžeme zde obdivovat pouze krásné dlouhé záběry kamery, podpořené krásnou hudbou gustava mahlera.. jinak tu už zbývají pouze aschenbachovy obdivné pohledy na mladičkého tadža a asi tři flashbackové scény aschenbacha s jeho přítelem, které nahrazují vnitřní mudrování, podstatnou část knižní předlohy.. místo jakýchs takýchs myšlenek si ovšem zapamatujete pouze nepříčetně horlivého gustavova kamaráda, kterej neni schopnej říct jednu větu v klidu... v druhý polovině se už visconti bez tohoto obejde a zaměřuje se spíš na příběh samotný... paradoxně tím trochu upadá tempo, který je vůbec velkou záhadou celýho filmu... i když film vcelku nudí, ubíhá neuvěřitelně rychle... ovšem ani v té druhé polovině snímku nečekejte nějaký vzrůšo - opět pohledy, sem tam náznak úsměvu, nákaza, finito... na samotnej závěr se ale vyplatí vydržet... dlouhá scéna smrti v benátkách je natočena v krásný kompozici, ze který se tají dech ..což mě trochu přemlouvalo dát nakonec nějaký to procento na víc, ale jsem neústupnej... ()
"You must never smile like that. You must never smile like that at anyone.... I love you." ()
Smrť v Benátkach je "príbehom o rozkoši zo zániku", ako definoval Thomas Mann svoju svetoznámu novelu, ktorú Luchino Visconti natočil ako druhú časť tzv. nemeckej trilógie- Ludwig, Súmrak bohov a predstavuje jeho umelecký vrchol. Som si vedomý, že mnohí so mnou nebudú súhlasiť , ale je to skôr otázka skúseností, vcítenia sa a chápania všetkých súvislostí. Aj keď film stojí na precítenom hereckom výkone Dirga Bogardea, Visconti sa venuje najmä zhustenej atmosfére rokov pred 1. svetovou vojnou a úpadku meštiankej vrstvy, predstavujúcej ústredný leitmotív tvorby T. Manna. ()
Sympatická postava zamilovaného rojka, ktorého osobný príbeh sa nám odhaľuje s postupom času, vedie pomerne známu schému nevypovedanej náklonnosti k rovnakému pohlaviu. Veľmi jemné, citlivé, plné nepolapiteľnej skľúčenosti. Po dvoch hodinách vo mne, napriek tragickému záveru, ostal nadnesený pocit pokoja a spokojnosti z vysnívaného konca hlavnej postavy. Navyše, Benátky v podobnej situácii, v ktorej sme sa ocitli i dnes (2020). 4,5* ()
L. Visconti naprosto rezignoval na příběh a scénář a divákovi nabízí sled obrazů doprovázených nádhernou hudbou. Nevšední styl, který je chvílemi zdlouhavý. ()
Kvalita tohto filmu spočíva v prvom rade v pomalom plynutí obrazov krásy, spomienok a diskusií o kráse a to všetko prešpikované nádhernou hudbou, ktorá je často dôležitejšia ako samotné dialógy medzi postavami. ()
Atmosféra je opravdu povedená. Nebudu si ale na nic hrát a dávat více hvězdiček, protože jako celek se mi to prostě na víc nezdá. Hudba je pěkná, ale na ní Visconti žádnou zásluhu nemá. Prostě si ji vybral. Námět také, takže zbývá kamera a režie. Ta kamera je právě to co mi vrtá hlavou. Porušuje většinu kameramanských zásad, což místy evokuje (velmi přehnaně řečeno) home video - rozhoupané záběry z lodi, mírně trhané přechody, přibližování a oddalování v každém druhém záběru, táhlé "panoramatické" záběry na jídelnu (jako z nějaké oslavy, aby bylo vidět, kdo tam všechno byl), horizont uprostřed scény... Na druhou stranu musím říct, že mě to upoutalo. Proto ty tři hvězdičky. Pokud to ale mělo být pouze filozofické zamyšlení, skončilo to tak nějak na půli cesty. ()
Jeden z nejúchvatnějších filmů, co jsem kdy viděl. Nevím ani co sem napsat, když v tomto filmu považuji prakticky vše za dokonalé. A to bez přehánění. ()
smutný ba až tragický príbeh staršieho muža životom utrápeného, ktorému zomrela dcéra aj žena, so zdravotnými problémami, prichádzajúceho na oddych do Benátok kde stretne chlapca ktorý mu dodá životnej iskry - no zo strachu ho nikdy ani len neosloví a radšej len premýšľa aké by to mohlo byť...pre mňa vysoko emocionálne, zábery kamier dodali tomuto filmu intenzitu a bolo to tak prirodzené...a aby toho nebolo dosť celé doprevádzané prekrásnou hudbou...nie je to film pre všetkých, niekoho by to mohlo aj nudiť, no ten chápe umenie alebo ten kto sa dokáže vcítiť do kože toho muža určite tento film ocení ()
Pořádná snobárna a hraní si na vysoké umění. Jedinou možností, jak strávit tento film bylo ztotožnění se s hlavní postavou, pak by bylo možno s ním možná spoluprožívat jeho poslední pokusy zachytit poezii všedního dne. Ovšem já nějak nedokážu cítit náklonnost k upjatému nažehlenému panákovi s bolestínským egem a vilnými choutkami. Je mi líto. ()
Tento film je obrazová a hudobná nádhera, ale čo z toho, keď ma to tak nudilo. Nepomohla ani pochmúrna atmosféra Benátok a už vôbec nie filozofovanie o umení. Pánko docestuje, prevezie sa k hotelu, ubytuje a potom sa okrem incidentu s kuframi nič nedeje. Obzerá pláž, hostí a medzi všetkými krásnymi ženami ho zaujme chlapec s peknou dievčenskou tvárou. K ničomu neprístojnému nedôjde, iba sa s ním skoro po celý film srdcervúco za zvukov symfónie lúči. Toto nie je film pre mňa. –––– Zbohom. Bolo to veľmi krátke. Nech ťa Boh žehná. ()
Smrt v Benátkách se ukázala být jako zvláštní poetická a silná podívaná. Chvíli trvá než se zorientujete, a než vám dojde, že film bude dost vyprávěný skrze obrazy, hudbu a herecké výkony, kdy slova mnohdy nejsou potřeba. Je mi jasné, že mnoha lidem toto nebude sedět. A plně to chápu, přeci jen, jsem za poslední měsíc viděl takových filmů více, které jsem hodnotil spíše negativně. Zde se setkávám se subjektivní záležitostí, která mi jednoduše sedla. Rozehraná psychická partie, kdy je něčí láska zaznamenaná tak skvěle na kameru jako nikdy předtím. Do detailu propracovaná vize toho, jak může vypadat neopětovaná a vlastně i zakázaná láska v její nedotknutelnosti. Ve spojení právě osobité hudby, autentických hereckých výkonů a genialitě režiséra promyšlenosti záběrů, obrazů a scén se za mě toto stalo unikáte. Dokážu si však jednoduše představit, že v rukách jiného režiséra a nebo čtení knižní předlohy už by bylo peklem. ()