Smrt v Benátkách
Morte a Venezia
Mort à Venise
Death in Venice
Réžia:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHrajú:
Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen, Silvana Mangano, Franco Fabrizi, Marco Tulli (viac)Obsahy(1)
Roku 1911 prichádza do Benátok vyčerpaný hudobný skladateľ Gustav von Aschenbach. V prostredí honosného talianskeho letoviska sa chce zotaviť, načerpať novú životnú silu i inšpiráciu. Tá prichádza v nečakanej forme a berie na seba podobu efébsky krásneho poľského mladíka Tadzia. Aschenbach postupne prichádza na to, že jeho fascinácia chlapcom sa mení na platonickú lásku k ideálu krásy, ktorý sa celý život snažil hľadať v hudbe. Situácia v Benátkach však prestáva byť bezpečná nielen pre Aschenbachove city, ale aj pre jeho zdravie. Zákerné scirrocco privialo do stojatých vôd benátskych kanálov choleru. Benátčania žijúci z turistov sa snažia informácie o epidémii za každú cenu čo najdlhšie udržať v tajnosti. Smrť v Benátkach, ktorá patrí k vrcholom tvorby režiséra Luchina Viscontiho, je druhým dielom tzv. nemeckej trilógie. Film je dokonalou evokáciou atmosféry neskorej secesie, belle epoque i starého sveta, ktorý po 1. svetovej vojne zanikol. Predobrazom postavy Gustava von Aschenbacha bol hudobný skladateľ Gustav Mahler. Preto vo svojej adaptácii Visconti zmenil Aschenbachovu profesiu zo spisovateľa na hudobného skladateľa. S pomocou dokonalej scénografie a hudby Mahlera, Lehára a Musogorského vytvoril z predlohy, ktorá bývala považovaná za nesfilmovateľnú, reflexiu o podstate umeleckej tvorby, krásy a o dvoch silách riadiacich život človeka: sile lásky a sile smrti. (STV)
(viac)Recenzie (187)
Při projekci jsem se chvílemi bál, že na mě ten mor leze taky. ()
Setkání Luchina Viscontiho s novelou Thomase Manna bylo velice šťastné. Režisér ve filmu potlačil všechny mythologické odkazy, kterými novela přímo oplývá a ze spisovatele von Aschenbacha se stal hudební skladatel. To Viscontimu umožnilo umně propojit Mahlerovu hudbu s hlavní linií příběhu. V Mannově novele je většina postav, s nimiž se Aschenbach v Benátkách střetne, zvětovateli budoucí smrti(nalíčený stařec, gondoliér bez oprávnění,pouliční zpěvák - a konečně i samotný Tadzio). Když se Aschenbach nechá u holiče "omladit", stává se i on sám symbolem blížící se smrti. Po léta zrazované smysly se mstí, když Aschenbach uvidí efébského mladíčka Tadzia. Zprvu umělecké zaujetí dokonalou formou,postupně přerůstá ve zničující erotickou posedlost! Chápu že tento snímek nemůže zaujmout diváka odkojeného akčními filmy! ()
Film ocení hlavně vnímaví milovníci náročnějších filmů, skutečného hudebního a filmového umění a ti, kterým bylo v životě dopřáno poznat pouze bolest platonické lásky... Ostatní si mohou ušetřit své ubohé poznámky o nesnesitelné nudě, kterou jim školní či jiné projekce připravily. ()
Smrť v kinosále. Bezkonkurenčne najhorší film všetkých čias, toto sa nedá podliezť. ()
Ani v pokročilém věku jsem se nerozehřál pro Viscontiho vleklý záznam stárnutí a unikání Krásy, podle mě šmahem přeceňovaný. Režisér nepochybně umí skvěle vyprávět beze slov (moje třetí hvězdička) - jenomže předlohou jeho víc než dvouhodinového díla je mistrovská slovesná drobnokresba. Pro Manna zásadní otázky umělecké tvorby se ve filmu pouze mihnou v letmých diskusích mezi Aschenbachem a jakýmsi Alfredem (postavou, kterou si Visconti přimyslel a která nejspíš vyjadřuje jeho názory - pravda docela nearistokraticky nahlas). Navíc mám pocit, že se po mě chce, abych s hlavním hrdinou, kterého padesátiletý Bogarde obdařil stařeckou řečí těla a aurou protivného paďourství, soucítil; nešlo mi to jako dospívajícímu a nejde mi to ani dnes. A ještě tohle myslím stojí za zmínku: Mann svého spisovatele Aschenbacha tvaroval podle skladatele Mahlera; skutečnost, že Visconti dává přednost hudbě, lze vysvětlit jeho celoživotním vztahem k ní - ale možná i záměrem vyztužit jí něco, co by bez ní sotva obstálo. ()