LeoH

[VKWK] Ohňostroj mě nadchl a hodně z jeho poetiky je už v tomhle Kitanově režijním debutu – rozjímací tempo, (povětšinou) vytříbená obrazová estetika nejen násilných scén atd. Popravdě už si nevzpomínám, jestli v Ohňostroji pouštěl k brutálním výjevům nějakou podobnou výtahovou saxolyriku jako místy tady, ale jako zcizující efekt mu to funguje pěkně (a přearanžovaný Satie coby ústřední motiv jakbysmet). A podobně jako u Ohňostroje se i tady dere na mysl spousta pozitivních filmových asociací – prolog připomněl Mechanický pomeranč, postava okorale umanutého hříšného poldy mi ze všech podobných Dirty Harryů nejvíc evokovala Belmondova Samotáře, to asi díky kombinaci s ryze osmdesátkovou atmosférou, procházky po městě zase Kurosawova Toulavého psa… Potud všechno v nejlepším pořádku; bohužel jsem se totálně minul s celkovým vyzněním, podtrženým v dvojitě cynicko-nihilistickém závěru (podobně jako u Scorseseho Skryté identity, když už jsme u těch asociací), kdy mi film stručně řečeno sebral poslední důvody sympatizovat když už ne s Azumiho prostředky, tak aspoň s jeho motivacemi a cíli, tím, že nad obojím (pravda velice efektně) s úšklebkem mávl rukou jako nad marnou veteší.

Neuvěřitelný životní příběh Bohumila Konečného, Petra Sadeckého a dalších, ve kterém figurují Rychlé šípy i rodokapsy, budovatelské plakáty i pornokomiksy, divoké mejdany v baťovském Zlíně i komunistické sjezdy, emigrace, STB, fiktivní kyjevské podzemní hnutí, Bowieho Ziggy Stardust i tetování Billyho Idola, přátelství, zrada, odvaha i připosranost, to je spící materiál na ten český film o dvacátém století od protektorátu po listopad, na který všichni čekáme, akorát Miloš Forman už ho nenatočí a nevím u nás v současnosti o nikom, kdo by na něco takového měl, ať už umělecky nebo producentsky (jen tiše doufám, že se toho námětu nedomákne Scorsese). — Co se týká dokumentíku samotného, přijde mi, že ze silného tématu a spousty nadšení při jeho zpracování vzešel výsledek spíš prostřední, místy zdlouhavý, místy uspěchaně utíkající od nedořečeného, většinou milý, někdy mírně protivný (ilustrování maleb reálnými ruchy asi autoři považovali za skvělý, možná i originální nápad…), nakonec spíš jen taková filmová příloha ke knížkám Ženy a dobrodružství Bohumila Konečného a Octobriana a ruský underground, které tímto vřele doporučuji.

Vlastně to člověka skoro uklidňuje, že se i Bergmanovi mohl film takhle nepovést: Málokterá z hlavních postav drží pohromadě sama se sebou, jako by se mezi scénami proměňovaly v úplně jiné lidi; intenzita hraných emocí neodpovídá situacím; retrospektiva nefunguje, jak asi měla (drama nikde nevrcholí, protože některé informace přišly předčasně); práce na vyzvedávání vraku se už míň zajímavě natočit nedaly, rvačka je inscenovaná jak na ochotnickém divadle a ani jedno z toho nepůsobí jako záměr; atd. atp. Snad jenom volba témat a povedená kamera prozrazují, že sledujeme ranou práci budoucího mistra nad mistry; jeho prvotina Krize na mě paradoxně působila mnohem suverénnějším dojmem.