Stratené v preklade

Nepochybne dosiaľ najznámejší film od Sofie, no že by som ho považoval aj za jej najlepší, tak to sa povedať skutočne nedá. Neviem síce čím to bolo, či mi tentokrát nesadla tá - pre jej tvorbu - tak typická atmosféra (v podobnej sa však nieslo aj Somewhere, a to sa mi páčilo veľmi), či celkovo prostredie krajiny vychádzajúceho slnka alebo či som bol len zrovna v nesprávnom rozpoložení, no túto melancholickú snímku som si proste naplno užiť nedokázal. V tých potencionálnych možnostiach, kde sa to v mojom prípade mohlo celé "poondiť", som zámerne nespomenul obsadenie, pretože s tým som bol naozaj spokojný - Bill Murray dostal úlohu akoby šitú na mieru (čo možno ani nebude od pravdy zas tak ďaleko, ako som sa dočítal tu v jednom komentári... avšak viac sa mi k tomu "pátrať" nechce), zdalo sa mi, že si ju priam vychutnával, no a priznám sa, lepšie hrajúceho som ho ešte v živote nevidel - i keď na druhej strane musím sa priznať, že za nejakého znalca jeho tvorby sa ani náhodou nepovažujem, videl som ozaj len zlomok jeho hereckých úloh. Každopádne jeho "(ne)pochopenie" s miestnym režisérom pri točení reklamy na whisky, naopak vzájomné "pochopenie" s fotografom (a zároveň obdivovateľom agenta 007 Logela Mooa :-)) či "súhra" s japonským moderátorom talkshow, tak tieto scény ma dokázali ozaj celkom slušne rozosmiať :-) No a Scarlett Johansson? Tak tá ma asi po prvýkrát presvedčila aj o hereckom talente (keďže aj v tomto prípade som mal možnosť vidieť len zlomok jej rolí, a zväčša sa nejednalo o hlavné resp. nejak extra vydarené) a zároveň o svojej (trochu zvláštnej) kráse. Nikdy sa mi totiž nejak obzvlášť nepáčila (no a unesený z nej nie som ani teraz) a vôbec som nechápal ódy, akých som bol na jej adresu z viacerých strán svedkom... Avšak to už som značne odbočil od témy, čiže pokúsim sa o aspoň stručný "comeback" ku filmu. Ten si, ako sa poznám, niekedy v blízkej dobe ešte opakovane pozriem, ono mi to totiž nedá. Ako som už spomínal, nebol som v nálade, keď by som si podobnú snímku mohol plne užiť, i keď na druhej strane si zas nemyslím, že keď ma to teraz po prvýkrát zasiahlo len tak letmo, tak že by som z toho ešte mohol byť na druhé pozretie nejak priveľmi unesený, to zas nie. Rozdiel si myslím že môže nastať akurát tak v rozmedzí jedného stupňa, viac asi ťažko. A to znamená, že už spomínaný Somewhere (jej neskoršia, menej známa snímka) pre mňa aj naďalej zostane akýmsi Sofiiným doterajším vrcholom, o ktorom si osobne myslím, že je značne nedocenený ale to už je zas na inú debatu... A či už to je tým prostredím alebo hocičím iným, skrátka je to fakt. Každopádne Lost in Translation je taktiež svojim spôsobom nepochybne zaujímavý počin, ktorý rozhodne má čo povedať - a to najmä tým, ktorí si podobnou samotou v cudzom svete v istej fáze živote prešli alebo - ešte lepšie - si ním momentálne prechádzajú. 3/5 (26.01.2015)

"Let's never come here again because it would never be as much fun." Komentář může obsahovat spoilery. Na to, že jsem slyšel chválu ze všech stran (dokonce i v jiných filmech se zmiňovali o tomto), tak jsem docela dost zklamán. Nechápu, na čem si režisérka postavila jméno, ale tohle to určitě nebylo. Ve filmu vlastně o nic nejde, ukazuje nudný život a nějaké povyražení do japonských klubů a na sushi to asi nezmění. Začátek filmu ještě docela šel, když se pan herec věnoval reklamě na whiskey, nebo když se Scarlett promenádovala po pokoji jen ve spodním prádle. Po delší době jsem viděl Annu a ta mě docela potěšila. Jenže byla v příběhu tak zbytečná, jak to jen šlo, stejně jako manžel fotograf a ostatní. Význam filmu je pro mě stále ukrytý, možná ztracen v překladu, možná ani žádný není. (16.05.2015)

Na druhý pokus jsem se tedy překonal a protrpěl film až do konce. Na ten první jsem prosím pěkně usnul. Vlastně jsem to dokoukal jen proto, abych se nezařadil mezi ty, kteří hodnotí něco, co neviděli. Ono to stačí charakterizovat jedním slovem - nuda, ale pořádná. Vlastně není moc filmů, které by mě unudili tak, jako tento. Marně přemýšlím, kterým cílovým skupinám se tohle mohlo líbit a kdo ho vychvaluje do nebes. Rozvedené ženy? Neuspokojené důchodkyně? Muži s krizí středního věku? Vážně nevím. Už od začátku mě to absolutně neupoutalo, ale nevzdal jsem to, protože i řada dobrých filmů má pomalejší rozjezd. Děj nula, gradace zákonitě žádná, když to bylo o ničem a rozzuzlení také žádné. Do teď jsem se s hodnocením nějak mazlil, ale začíná mě vytáčet, když shlédnu něco, od čeho očekávám velký zážitek podle hodnocení a pak příjde takový brak. Tady máte odpověď na otázku, proč se stále vyhýbám sérii Kmotr, která už je jedna z mála filmů absolutní špičky, k čemu jsem se zatím nedostal. Ano, tohle režírovala jeho dcera a tak si říkám, že jestli se to nese v podobném duchu ... Jediné co pobavilo je žánrové zařazení. Tohle byla komedie? Tak to jsem se opravdu za břicho popadal. Romantický? Myslíte ty dvě přátelské pusy? Pod pojmem drama si také představím něco jiného. Lituji této hodiny a půl a divím se, že jsem dal na doporučení řady lidí. Obvykle dávám symbolickou jednu hvězdu za některého herce, nesympatická Scarlett ale není ten případ. Jediné, co mě trochu uklidňuje, jsou klesající procenta, která spadla z 84% na 81%. Se svým hodnocením nebudu první ani poslední, navíc se s nejkritičtějšími komentáři plně ztotožňuji, takže není co řešit. 10% (16.07.2015)

7/10 (13.01.2016)

Milý, pomalu plynoucí film, ve kterém se toho příliš nestane, ale ve výsledku to skoro nevadí. Příjemná atmosféra tokijského bizáru a výborná ústřední dvojice totiž dávají na absenci děje bez problémů zapomenout. Především Bill Murray, ale i nádherná Scarlett Johansson mistrně zvládají přenášet své pocity na diváka, kterému tak nezbývá než s oběma soucítit a právě v tom se mi Lost in Translation nesmírně líbil. Při správné náladě vás dožene k přemýšlení nad problémy nejen hlavních postav - a takové filmy já mám moc rád. Silné 4*. (29.09.2016)

Perfektní v každém momentu kromě momentů, které být perfektní nemají, takže perfektní v každém momentu. Ty role nemohl hrát nikdo jiný, než třiapadesátiletý Bill Murray a devatenáctiletá (wait what) Scarlett Johanson. 10/10 (20.11.2017)

Tento film odvedl opravdu dobrou práci ve vyobrazení nejen pocitu osamělosti, ale také deprese. Je to zvláštní věc představit si, že jste v jednom z největších a nejvíce přelidněných měst na světě, ale stále se cítíte osaměle. Vztah Boba a Charlotte je velmi čistý, příjemně se dá sledovat, jak si užívají společnost toho druhého. Oba pocházejí z nezdravých vztahů, manžel, který je posedlý svou prací a nemá zájem o život Charlotte, a manželka, která se stará jen o své děti a neustále se strefuje do Boba za všechno, co ve svém životě dělá špatně. Scény s pohledy kde se Bob a Charlotte dívají na sebe, to jsou scény, které považuji za velmi důležité a procítil jsem je na maximum. Například když jsou oba v hotelovém baru a poslouchají zpěv té ženy, Bob se podívá na Charlotte a protočí oči a oba se usmějí. Další scéna je, když všichni zpívají karaoke a zatímco zpívá Bob, oba spolu sdílejí chvilku kde se na sebe upřeně dívají a hlavou jim nejspíš proletí myšlenka „že jsou zamilovaní?“. A poslední scéna která byla ke konci, když se Bob loučí s Charlotte v hale hotelu. Charlotte nebyla nadšená, že ho vidí odcházet, mířila k výtahu mezitím co se Bob fotil s fanoušky, těsně před zavřením dveří výtahu, Charlotte se stačila ještě rychle podívat na Boba, který se podíval na Charlotte a vypadal velmi rozrušeně. Pohledy můžou říct opravdu hodně, aniž by vlastně kdokoliv něco řekl.. Okamžiky sdílené mezi Bobem a Charlotte jsou tak krásné a emotivní, že je lze s lehkostí sledovat a při tom si uvědomovat že jejich vztah je skutečný, tak jak ho život nabízí. Smutné je, že se pravděpodobně už nikdy neviděli, sdíleli tento krásný krátký okamžik v jejich životě, který si nechali jen pro sebe. Doufám, že navzájem vzpomínali jeden na druhého, doufám, že našli štěstí, doufám, že se nakonec našli v sami sobě a doufám, že se už nebudou cítit ztraceni. (04.01.2021)

Všetci sme z času na čas stratení. (02.11.2021)

Ztraceni v samotě neustále živého Tokia. Ať to zní jakkoliv zvláštně, taková lehce příjemná samota je cítit téměř z každého, často neónového záběru. Tokio je nádherné, ale cizí podobně, jako celá japonská řekněme nátura. Proto se Bobovi vůbec nedivím, že každý večer končí v baru, vůbec když mu v práci nalejí ledový čaj. Jeho "střet s Japonci" je výborný, obzvlášť scény natáčení reklamy nebo focení, řeknou k tématu vše podstatné. Při vysedávání v baru je to pak více na hercích a Bill Murray jednoduše pohledem řekne vše, což samozřejmě zdaleka neplatí pouze v baru. Ten, co už si nemusí nic dokazovat, má přehled a hlavně na spoustu věcí nadhled, je dokonalým kontrastem k Johnovi. Z tohoto pohledu se Charlotte v podání taktéž skvělé Scarlett Johansson vůbec nedivím. I ona má svůj "pohled", ten při zpívání karaoke... je to tam, ale má to naději? Má to hlavně fajn atmosféru, výborný scénář, v němž se snad každý najde a závěr, jenž nemohl být lepším. Prostě si otevřít lahev Suntory a ztratit se. 90% (22.01.2022)

Film, ktorý sa dá pozerať nespočetne krát. A vždy si nájdete moment, ktorý vás zaujme, poteší alebo prekvapí. (05.04.2024)

Týden či víc v tokijském hotelu – tiché neosobité chodby, panorama cizího velkoměsta, nesrozumitelný personál mluvící nesrozumitelnou variací na angličtinu a pohybující se ve světě nesrozumitelných kulturních pravidel. Právě sem je vržen Bob Harris, stárnoucí unavený herec, který přijel do Tokia fotit a točit reklamu na whiskey. Sedává na baru, zpíjí se, v noci nespí. Je ztracen v překladu světa z jazyka do jazyka, z kultury do kultury – přičemž trapné na celém tom překladu je to, že pokud se tváří v tvář vlastní roli cizince cosi ztrácí, pak je to jistota a smysl světa, který nechal na druhém konci telefonní linky. Tam kdesi doma. Tenhle stárnoucí, ztracený a nevyspalý muž, ve frázích si telefonující se svou ženou, potkává ve „svém baru“ dívku Charlotte, čerstvou absolventku filozofie, která v tom samém hotelu čeká na svého manžela, vytíženého fotografa. Její situace se od jeho liší takříkajíc v „biografických detailech“, tedy příčinách pocitů ztracenosti, ale už ne v pocitech samotných... A ti dva si nutně padnou do oka. Jsou si vzájemně soudruhy ve zbrani i jedinými důkazy opravdovosti a plnosti v tom podivném, dočasně navštíveném světě... Mluví spolu, zkoušejí usnout, ochutnávají Japonsko, s jemnou ironií svlékají své životní příběhy a dodávají si kuráž. Takový příběh je pochopitelně pomalý a neakční. Sofie Coppolová ho nicméně podává natolik přitažlivě, že každý jen malinko „cvičenější“ divák nebude mít žádný problém nechat se polknout dokonale vystavěnou atmosférou hmatatelného místa a času. Coppolová důkladně využívá vyzrálého talentu Billa Murrayho, sytícího snímek neodolatelnou ironií, stejně jako možností svého osobitého, konvencím „svižnosti“ se vysmívajícího stylu. (25.03.2004)

Špatný film to určitě není, ale přiznávám, že jsem od něj pod vlivem toho, co jsem o něm slyšel a četl, čekal o dost víc. Nemůžu si pomoci, ale tenhle film je tak ze života a působí tak přirozeně, až není o ničem. Jestli někdo není příznivcem bláznivých akčních filmů, tak jsem to právě já, ale tohle bych označil až za přehnaný opak. Nejenže se toho v tomhle zrovna moc neděje, tady se už ani moc nemluví. Ano, občas jsem se pousmál nad absurditou některé situace, ale celkově jsem se poměrně nudil. Možná mě tenhle snímek zastihl ve špatném rozpoložení, nevím... Každopádně se mi pořád nabízí srovnání s tématicky (nikoliv žánrově) blízkým filmem Strach a chvění, který u mě osobně vysoko vítězí. Upřímně nechápu, proč není situace co do míry popularity těchto filmů opačná... (19.03.2005)

jasny kultak, a krasna filmova duse. (26.02.2006)

Obyčejný krátký příběh, jehož forma filmového ztvárnění a vyprávění člověku přesto tají dech, jak živě a skutečně na něj působí. Velmi empatické a ženské, krásné a obyčejné, herecký mininimalismus, zcela podmanivá Scarlett Johansson, nezapomenutelná scéna karaoke, nezapomenutelný dialog v oblečení na hotelovém dvojlůžku. (14.11.2006)

Přiznám se, že film mě uchvátil tím, jak pomalu a nenásilně plyne, a i když mi trochu chyběl děj, nebo spíš širším významem propojené scény, navozuje to pocit opravdovosti, jaký není u filmu zvykem. Je to ale hezké, jen dokud je to výjimka. Film je homogenní tak, že lze vybrat téměř kteroukoli scénu, aby zcela ilustrovala celý film. Nicméně nelze mu upřít přiběh. Dávám čtyři, i když poněkud slabší. (15.11.2006)

Jeden z mých nejoblíbenějších. P.S. Bill Murray je Bůh. (15.02.2007)

Snímka o stretnutí dvoch Američanov v Japonsku, ktorý si k sebe postupne nachádzajú cestu. Herecky dominuje najmä Bill Murray, ktorému sekunduje príjemná Scarlett. Zaujímava sonda do duše starnúceho herca, ktorá ku koncu však stráca na sile...... (16.03.2007)

Dávám pět hvězdiček za to, že se tento film o odcizení které je tak aktuální v dnešní době, dostal do široké distribuce, je krásně natočen a pěkně odehrán. Trošku mi tam však něco k dokonalosti chybělo.... je to to "něco", co tak hezky dokáží vyjádřit Dánové ve svých snímcích, co je pro nás Evropany přirozenější a k čemu nepotřebujeme až takovou "sterilitu" a jednoznačnost postav. 90% (23.03.2007)

Krásný, křehký a citlivý snímek, který pohladí. Nadchne (aspoň tedy mě). A pro Murrayho prostě pouze další dokonalá role. Film roku 2003! (11.07.2007)

Tak je to opravdu tak dobré, čekal jsem dlouho a vyplatilo se. Tak si nějak představuji ztvárnění krize středního věku, zahledění mladé holky do staršího pána. Prvotřídní práce Sofie Coppola. Doporučuji jako romantickou oddychovku i jako zamyšlení. Mnozí se tam poznáme. Ještě k hudbě, dobrý výběr a tři skvělé karaoke cover verze, zvláště ten Ferry je dobrý. (13.09.2007)