Renfield

Dialogově tak famózní, až těch několik málo akčních scén působí rušivě. Samozřejmě i ony jsou důležité, nejsou tu pouze pro zrychlení děje, ten něco takového opravdu nepotřebuje. Prozradí však hodně například o Chrisovi pozici v cizím týmu a z Dannyho nejednou udělají hrdinu, což sebou nese trochu toho ještě snesitelného devadesátkového kýče. Ten ději nijak neubližuje, není to o akčních scénách, jak jsem zmínil, podstatně zajímavější jsou vyjednávací pasáže (včetně těch prvních, kdy si ještě každý vyjednává na svém), výborná psychologická hra dvou bezchybných herců v nich. Což se naštěstí nepokazí ani v závěru, ke kterému děj postupně graduje, aby ani na chvíli neslevil z napětí. Snad až při opuštění domu ta tíha spadne, závěrečného domu... Výborná scéna, které zase ty odlesky devadesátek vlastně sednou.

Rozporuplná série. K vězeňské části není co dodat, má bezesporu velmi povedené finále, ale zapomenout se nedá ani na pobyt, Barryho a Fuchesovo budování jména, proměny jejich rodinného vztahu, což platí i pro Sally. Jenže potom přijde Tricky Legacies, tahle epizoda se dá zase označit za tu vyčnívající. Tentokrát to však není žádný nářez, ale logické vyústění Barryho cesty. Více tak v ní překvapí Sally, která to všechno do této doby vlastně (s problémy) přijala. A dál očekávaný masakr? Ano i ne, Barry je spíše ve stínu, na světlo se dostává pouze občas, svým způsobem je to takový návrat k úvodu, s tím, že se našel, téměř. Fuches s Hankem to však táhnou a opět nechybí ani vtip, třeba když je potřeba srovnat dům se zemí. Úplný závěr rozvíjí to, co prostupovalo celým seriálem, lehké varování a nastavování zrcadla době. Tady nemám výtek.

Pro mnohé by to byly roky, jenž pomalu uzavírají dětství, ale Jamila musí dospět rychleji, takže jí vlastně sledujeme v letech, které začínají její budoucí život zásadně formovat. Ještě taková ta dětská naivita je cítit z prvního roku, potom už na ni vzhledem k událostem není místo a příběh solidně graduje. Svým způsobem postrádá emočně vypjaté momenty, nijak mu však nechybí, líbí se mi právě ta reálnost. Té pomáhá i čtvercový formát, filtry a kamera celkově spíše dokumentárního rázu. Velmi příjemný experiment.

Série válečných událostí pohledem reportážních fotografů, takže vlastně bez emocí a těžce odosobněně. Pro postavy to neplatí pouze v jediném případě, když jde o jejich blízké, o kterých ale divák neví nic, ten tak zůstává u nezúčastněného sledování. Samozřejmě jde o scénu, ve které je přítomen Jesse Plemons a nemohu tvrdit, že každý bude mít tento nezúčastněný pocit. Z veškerého dění je bezesporu nejsilnější, čemuž velmi přidává právě i fantastický Plemons! Každopádně celá tahle cestovní část solidně funguje, výjevy jsou realistické, často podpořené výborným zvukem nebo hudbou dvojice Barrow/Salisbury, aby přejezdy občas odlehčilo americké country. Až na několik chvil (hořící les) úplně chybí Hardyho poetická kamera, tolik typická pro filmy Alexe Garlanda, což ovšem dává smysl. Ve Washingtonu se vše mění, nastupuje jiný film, který sice nemá špatnou akci, ale k náladě předešlého dění příliš nesedí. Přesto by to nebyl špatný závěr, kdyby se postavy nedostaly tam, kam se dostaly a kdyby nebyla pronesena slova...

Depka, kterou nevyřeší ani aplikace Detonátor a prodavač koblihů... tohle je prostě na garáž. Nebýt otravné Katie, má to celé ještě větší grády. Ale i ona tu sehraje zásadní roli, Barry přece řval, hlubší důvody toho, nebo jeho pohled na věc, není třeba znát, vyřešeno. On, ale také Sally nikdy nebyli více na dně. Což ostatně platí i pro Gena (jehož obsazování do seriálu také patří k vrcholům) a Hanka (fantastická scéna v cele), své znovunarození tak prožívá pouze Fuches, alespoň na chvíli, na dvě chvíle. Sally je naprosto pohlcená prací, snahou dostat se výše, což neskutečným způsobem vrcholí ve výtahu. Barry je na tom svým způsobem podobně, dvě série se hledal, chtěl realizovat jinak, jenže minulost tu prostě je, dokonce v několika nových a opět velmi dobře napsaných postavách. Druhá série měla ronny/lily, třetí je na tom ještě lépe, má totiž 710N a výbornou honičku na motorkách. Zdaleka však nejen tu!

Hotová rodinná idyla, což na jedné straně tak úplně nepotěší. Už v jedničce bylo docela komplikované vnímat slepce Stephena Langa jako záporáka, dvojka tohle logicky řeší a je to na dlouhou dobu ta jediná změna. Přepadení sice opět nepostrádá napětí, za to hutnou hororovou atmosféru ano, čemuž nepomáhá ani to, že Langův slepec vidí až příliš. Byla by však škoda jít stejnou cestou, když možnosti jsou, bohužel pozdější pointa nebyla z nejšťastnějších. Čím déle je Phoenix "v rodině", tím vtipnější věci se tam dějí, nebo dít mají. Samozřejmě je to slasher, takže se dá v rámci zábavnosti hodně přehlédnout, kdyby se nepošlapávala relativní originalita jedničky. Je to zkrátka žánrový sešup.

Samuel hledá otce, Kirke zase zaběhnuté prase, oba ovšem potkávají osud? Samuela bude nutné lehce přesvědčit, ale on tu správnou cestu (nebo přímo pouť) nakonec s pomocí prasečího průvodce jistě najde. Hudba, ale i hlas vypravěče působí jako z filmů Larse von Triera. I z tohoto důvodu jsem měl pocit, že film chce být něčím víc, sdělit nějaký odkaz. V mém případě však zůstalo u bizarního (snad) podobenství, s až nečekaně povedenou kamerou, které vlastně takhle v sobotu o půlnoci svůj účel splnilo.

Svět ve kterém Julie žije působí velmi pozitivním dojmem, dětské knihy, spousta barev a všudypřítomný klid, který je cítit i z atmosféry filmu. Jenže potom jsou tu ty chvíle, ty často pouze naznačené chvíle, ve kterých je najednou všechno špatně, s čímž nic nenadělá Julie, ani jinak velmi obětaví Ethan. Ten kontrast je vlastně naprosto šílený a přitom tak přesný, přesně vystihující nejen poporodní depresi, ale depresi celkově. Amanda Seyfried je výborná, prakticky neopouští záběr kamery, svým výkonem tak filmu přidává na kvalitě. Ten ovšem zůstává u naznačení i u jejího traumatu, kde mohlo být řečeno více, nebo raději nic, takhle ta scéna působí lehce navíc.

Samotný atentát je vyřešen za pár minut, přesto mu napětí, ani více času nechybí. Jde především o pozdější skládání střípků, stále se opakující myšlenky a hledání odpovědí na několik otázek. Odpovědí, jenž by mohly pomoci v boji s posttraumatickou poruchou, kterou Alice Winocour dokáže podat stejně dobře, jako Virginie Efira v hlavní roli. Překvapilo mě, že zrovna opakovaný pobyt na místě může být ku prospěchu, ale minimálně ve vzpomenutí si to smysl dává. Mia tu však nenalézá pouze pochopení, ale i osočení. Pozdější přiznání je jednou z nejlepších scén, stejně jako to v soukromém životě, které na vzniklou situaci hází úplně jiné světlo a někdo má jistě nad čím přemýšlet.

Pátá epizoda stojí kdesi mimo svět seriálu, aby se do něj ve svém závěru znovu těžce navrátila. Vzhledem k vývoji vztahů hlavních postav je pochopitelné, že série zvážněla. Humor je za to několikrát vytažen za hranice absurdity a napěchován především právě do páté epizody. Ta je pouze o Barrym a Fuchesovi, je to jejich hororový sen, který právě tím že stojí mimo, lze chápat i bez znalosti předešlého dění. Nemám tak problém s ničím, co se v té epizodě děje, naopak, třeba úvodní dlouhý souboj je výborně natočen. Zbytek má Čečence, "atentát" pod dohledem Hanka, rozvoj jeho "kamarádství" s Cristobalem. Stále výborně fungující komické figurky, ale i tady se zvážnělo. Velmi překvapivý je i vývoj vztahu Barryho a Sally, třeba její závist když on dostane roli, po tom co jí minimálně ve směru hereckém nejednou pomohl. Ale smysl to dává, ona se snaží, je dobrá... Aby se v závěru opět vrátil starý Barry a řešil, možná trochu přestřeleně, přesto vzhledem k jeho psychickému stavu pochopitelně. Dokonalé propojení divadla, konkurzu, chaty a kláštera.