Renfield

Ať je jakýkoliv, za svým domnělým osudem se podle všeho vyplatí letět. A to třeba do Itálie rovnou ve svatebních šatech, protože v jaké jiné zemi by to mohlo vyjít? Jistě je lepší na to koukat v páru a ideální náladě. Nesplňuji ani jedno a za nadšence do devadesátkových romantik se také považovat nemůžu, o to víc se divím, že mi to vlastně docela sedlo. Tyhle námluvy totiž mají pro podobné filmy tak zásadní pohodovou atmosféru, kterou ještě umocňuje právě ta (samozřejmě těžce zidealizovaná) Itálie, nutno říct, že nádherně nasnímaná Itálie. A především Marisa Tomei a Robert Downey Jr., jimž to celé věříte, přesněji jemuž to celé věříte, protože po Downeyho nástupu na scénu dostává děj ty pravé grády, hned v popelkovské scéně. A samozřejmě fanoušek filmů s Van Dammem Billy Zane, jehož v opeře nepotkáte. 75%

Není to sonda do problémů a radostí polyamorního vztahu a když už, tak spíše těch radostí, protože problémy jsou spíše naznačeny, aby je ihned vyřešilo odlehčení. Děj se zaměřuje především na Juulii a Matiase, na první pohled dokonalý pár, u nějž vlastně k nevěře není důvod. Přesto tu je a podle všeho nemá jiné řešení. Jejich cesta k polyamorii je vůbec nejsilnější, fungují v ní emoce a řeší se skutečné problémy a překážky. Ti dva jsou díky svému povolání nejvíce na očích, což je vlastně další ze zajímavých stran filmu, přesto se však nic neprovalí a když už ano, všichni tak nějak chápou. Rozumím, má to být i komedie, ale pocit, že to celé mohlo mířit výše, ten jsem měl. Vůbec závěrečná scéna zúčtování všech ve vztahu a vánočního posezení u rodičů, mohly být bez odlehčení údernější. 65%

Dvě epizody děj příliš nespěchá, zaměřuje se na Standu Láníka, jeho nejbližší okolí, ale i hutnou atmosféru. Tohle mi velmi sedlo, dění mimo pana herce, pozadí jeho příběhu, všudypřítomný strach, ať už jste v jakékoliv stranické pozici. Nebo v jeho rodině, bytě... tady k navození strachu stačí pouhý zvonek a neodbytný soused za dveřmi. Právě tím zaměřením na postavy a hutnou atmosféru připomene Herec to lepší z tvorby zaměřující se na padesátá léta. Proto jsem příliš nepochopil odbočku na statek, ta totiž oproti zbytku působí značně nedomyšleně, navíc je úplně zbytečná. Když už, tak se tohle mohlo jen zmínit v rozhovoru a jít na poslední akci, poslední pointu. Ty dělají Láníka tím, čím je, nikoliv nadějným matematikem, ale hercem, který svoji roli nikdy neopouští. Poprvé překvapí, aby se podruhé čekalo, jestli v jeho přístupu k věci přijde nějaká změna. Jan Cina působí takovým nejednoznačným dojmem, což mi k postavě, u které si nemůže být jistý nikdo, vlastně velmi sedne. Ale abych třetí epizodu jen nehanil, krom závěru je tu ještě část "v čekárně", kde se na průhledném skle nad Láníkem střídají boty a psychický nápor je doslova cítit. 75%

Společně se Zuřícím býkem a Taxikářem to mohla být trilogie. Pokud tedy tak trochu není, čemuž bych se vůbec nedivil. Ani Král komedie není tolik o pozadí, jako spíš o hlavní postavě Ruperta Pupkina. Toho, jemuž ostatní tak rádi komolí příjmení, toho do jisté doby neviditelného. On je přesvědčen o svém komediálním talentu a plně pohlcen ve světě uvnitř své hlavy, ze kterého ho jakoby občas dostala pouze jeho matka. Ten film samozřejmě je o médiích, ale nedá se říct, že by byl pouze jejich kritikou. Přesto právě arogance lidí v nich dohnala Pupkina k činu. Velmi zajímavý je právě i jeho stand-up, o němž se mluví celý film, aby v závěru vlastně nadchnul. Totiž Pupkin je výborně napsanou a Robertem De Nirem zahranou postavou. Zprvu je spíše tragickou figurkou, aby přestřelil a přešel do naprosté negace, ze které ho dostane závěr. Jeho stand-up je nejen zdaleka nejvtipnějším ze všeho, co tu od profíků zaznělo, ale také nejupřímnější (z vlastních životních tragédií), nastavuje tak zrcadlo mediální póze a hnusu. Škoda, že v jeho stínů zůstává Masha, jenž mohla být také zajímavou postavou. Nakonec, nebyla jedna z Rupertovích motivací získání obdivu ženy? 85%

Škoda, že Bryan neměl něco jiného k řešení, solidní akce bournovského stylu totiž zabírá něco málo přes polovinu filmu. Zbytek je velmi nefunkční pokus o hlubší vtažení do rodinných problémů, což mi přijde u čistokrevného béčka úplně zbytečné. Když se to celé přežije až pod postel, z děje nezmizí jen dcera, ale naštěstí i její "nová rodina". Potom už se vše soustředí na Bryana, což mám pocit herecky nakopne i samotného Liama Neesona, jemuž ta akční poloha až překvapivě sedí. Cesta albánskou mafií je příjemně nekompromisní, lehce brutální, s velmi dobrým střihem a občas i kamerou. Postrádá však nějakou silnější akční část, něco, co zůstane v paměti. Příliš přemýšlet se samozřejmě nevyplácí, ale když už musel být ten závěr (jakoby dlouhý úvod nestačil), zajímalo by mě, jakým způsobem se Bryan dostal zpět. Po tom všem co zničil a odhalil, musela být návratová mise ještě komplikovanější než záchrana. 65%

U úvodní návštěvy jistě blízkých příbuzných rodiny Addamsovi či Frankensteinovi (což se nevylučuje), jsem měl pocit, jakoby Yorgos Lanthimos chtěl říct: "tohle jsem já". Aby po tom, co si Bellu na cestu do světa přibalí Duncan Wedderburn, platilo: "a tohle jsem také já, to i pro ty, kterým se mé první já nelíbilo". V tom přelomu je vidět velký krok směrem k mainstreamu, ale při zachování autorského stylu, což velmi obdivuji. Mně osobně o trošku více sedla úvodní černobílá část, které doslova překypuje originalitou a to nejen vizuální, ale i přes výše zmíněné podobnosti také scénáristickou. Zbytek je svým způsobem odlehčen, jede si za jasným cílem, to však právě při zachování vizuální originality, jež dává vzpomenout na Karla Zemana a klasické filmy celkově. Z tohoto pohledu je poctou historii filmu, ovšem s moderně emancipačním příběhem, ve kterém to těžce schytávají... no všichni. Mark Ruffalo je jako Duncan Wedderburn famózní, ten přerod ze sebevědomého... jak to říct slušně? muže plně využívajících svých předností, do někoho, kdo poprvé v životě tvrdě narazí a prožívá hluboké city, je podán na výbornou. A Emma Bella Stone? Ta podává jeden z nejlepších hereckých výkonů vůbec. To, jak v roli roste, je fantastické, dokáže být dětsky směšná, zvláštní, aby vzápětí měla charismatu na rozdávání a působila jako skutečná femme fatale. To vše z nemalé části natočeno pohledem rybího oka Robbieho Ryana, kdy každý ze záběrů může být obrazem. "Malované" exteriéry k tomu vyloženě vybízejí a vyšperkované interiéry stejně tak. 85%

Když vzpomenu na fantastické scény expedic, přijde mi až škoda, že Ztracené město Z žánrově není méně životopisné a více založené na skutečné události. Nerad jsem se z nich vracel, třeba taková scéna z první světové války, i když opět výborná, nebyla úplně nutná, stačilo zmínit a dát tak čas. Nakonec u Percyho Fawcetta se stejně nešlo "Až na krev" a že právě v případě expedic, na nichž působí vcelku mírumilovně, rozhodně jít mohlo. Doma je naopak veškerá vzornost pryč, ten rozdíl není pouze v příběhu a herectví Charlieho Hunnama, ale i v barevnosti scén. Domov potemní, radost ze života Fawcett hledá v džungli a té také patří ty nejsilnější scény, v nichž se vizuálně jde k hranicím Apokalypsy. Není to jen cestou po řece, setkáváním s domorodci, ale  především hypnotickou závěrečnou pasáží. Celý film výborně pracuje se světlem a hudbou, prakticky každý záběr je dotažen k dokonalosti, aby se právě tady vše prolnulo a vyhnalo atmosféru na maximum. Ztracené město Z je tak filmem, který tu dlouho nebyl a pravděpodobně zase nebude. 85%

Jinakost ano, jenže Peťa sama potřebuje lekci z pochopení druhých, jejich motivací a toho, že všechno nejde tak jednoduše, jak si ona představuje. Čekal jsem, kdy se její tvrdohlavost nevyplatí a tu lekci opravdu dostane, jenže to by bylo vcelku překvapivé a na překvapení se tu nehraje. Film jede v jasně daných a předvídatelných kolejích a to nejen co se hlavní hrdinky týče, ale například i její oblíbené učitelky. Příběh postrádá gradaci, nedokáže prodat ani těch několik momentů, které jistě měly být silné. Některé naopak díky špatnému provedení působí až komicky, třeba takový hasičák. 50%

Strohé, čistě na proces zaměřené, takže vlastně přesně dle názvu. Jako dokumentární přepis historických událostí jistě zajímavé, jako film už méně. Chybí tomu hloubka postav a tím i drama, které bych vzhledem k tématu čekal. Jenže Robert Bresson se drží svého i v závěru při vykonání rozsudku, kde konečně mohla přijít filmovost. Ten zůstává stroze minimalistickým, na zásadnější emoce tak není místo ani zde. 60%

Let na Island, ten nejlepší možný závěr kurzu proti strachu z létání, vůbec, když je to let téměř bezproblémový. Čtveřice účastníků, které pravděpodobně nepojí nic jiného, než právě strach z létání, dokáže zaujmout už před odletem. Aby u toho zůstalo, s postavami se příliš nepracuje, takže do absurdity vyhnané dění v islandské verzi hotelu Overlook, příliš nefunguje. Nebo takhle, funguje jako relativně vtipná přehlídka povahových změn pod tlakem, kde se v některých případech tak zásadní změny vzaly, není úplně jasné. Nějaký smysl dává snad jen Edward, jenž si vzpomene na svoji službu vlasti. On sám je také nejzajímavější postavou, zbytek ho spíš doplňuje. Zřejmě je lepší nad tím příliš nepřemýšlet, nakonec stejně jako před prvním letem. 60%