Renfield

Škoda, že Bryan neměl něco jiného k řešení, solidní akce bournovského stylu totiž zabírá něco málo přes polovinu filmu. Zbytek je velmi nefunkční pokus o hlubší vtažení do rodinných problémů, což mi přijde u čistokrevného béčka úplně zbytečné. Když se to celé přežije až pod postel, z děje nezmizí jen dcera, ale naštěstí i její "nová rodina". Potom už se vše soustředí na Bryana, což mám pocit herecky nakopne i samotného Liama Neesona, jemuž ta akční poloha až překvapivě sedí. Cesta albánskou mafií je příjemně nekompromisní, lehce brutální, s velmi dobrým střihem a občas i kamerou. Postrádá však nějakou silnější akční část, něco, co zůstane v paměti. Příliš přemýšlet se samozřejmě nevyplácí, ale když už musel být ten závěr (jakoby dlouhý úvod nestačil), zajímalo by mě, jakým způsobem se Bryan dostal zpět. Po tom všem co zničil a odhalil, musela být návratová mise ještě komplikovanější než záchrana. 65%

U úvodní návštěvy jistě blízkých příbuzných rodiny Addamsovi či Frankensteinovi (což se nevylučuje), jsem měl pocit, jakoby Yorgos Lanthimos chtěl říct: "tohle jsem já". Aby po tom, co si Bellu na cestu do světa přibalí Duncan Wedderburn, platilo: "a tohle jsem také já, to i pro ty, kterým se mé první já nelíbilo". V tom přelomu je vidět velký krok směrem k mainstreamu, ale při zachování autorského stylu, což velmi obdivuji. Mně osobně o trošku více sedla úvodní černobílá část, které doslova překypuje originalitou a to nejen vizuální, ale i přes výše zmíněné podobnosti také scénáristickou. Zbytek je svým způsobem odlehčen, jede si za jasným cílem, to však právě při zachování vizuální originality, jež dává vzpomenout na Karla Zemana a klasické filmy celkově. Z tohoto pohledu je poctou historii filmu, ovšem s moderně emancipačním příběhem, ve kterém to těžce schytávají... no všichni. Mark Ruffalo je jako Duncan Wedderburn famózní, ten přerod ze sebevědomého... jak to říct slušně? muže plně využívajících svých předností, do někoho, kdo poprvé v životě tvrdě narazí a prožívá hluboké city, je podán na výbornou. A Emma Bella Stone? Ta podává jeden z nejlepších hereckých výkonů vůbec. To, jak v roli roste, je fantastické, dokáže být dětsky směšná, zvláštní, aby vzápětí měla charismatu na rozdávání a působila jako skutečná femme fatale. To vše z nemalé části natočeno pohledem rybího oka Robbieho Ryana, kdy každý ze záběrů může být obrazem. "Malované" exteriéry k tomu vyloženě vybízejí a vyšperkované interiéry stejně tak. 85%

Když vzpomenu na fantastické scény expedic, přijde mi až škoda, že Ztracené město Z žánrově není méně životopisné a více založené na skutečné události. Nerad jsem se z nich vracel, třeba taková scéna z první světové války, i když opět výborná, nebyla úplně nutná, stačilo zmínit a dát tak čas. Nakonec u Percyho Fawcetta se stejně nešlo "Až na krev" a že právě v případě expedic, na nichž působí vcelku mírumilovně, rozhodně jít mohlo. Doma je naopak veškerá vzornost pryč, ten rozdíl není pouze v příběhu a herectví Charlieho Hunnama, ale i v barevnosti scén. Domov potemní, radost ze života Fawcett hledá v džungli a té také patří ty nejsilnější scény, v nichž se vizuálně jde k hranicím Apokalypsy. Není to jen cestou po řece, setkáváním s domorodci, ale  především hypnotickou závěrečnou pasáží. Celý film výborně pracuje se světlem a hudbou, prakticky každý záběr je dotažen k dokonalosti, aby se právě tady vše prolnulo a vyhnalo atmosféru na maximum. Ztracené město Z je tak filmem, který tu dlouho nebyl a pravděpodobně zase nebude. 85%

Jinakost ano, jenže Peťa sama potřebuje lekci z pochopení druhých, jejich motivací a toho, že všechno nejde tak jednoduše, jak si ona představuje. Čekal jsem, kdy se její tvrdohlavost nevyplatí a tu lekci opravdu dostane, jenže to by bylo vcelku překvapivé a na překvapení se tu nehraje. Film jede v jasně daných a předvídatelných kolejích a to nejen co se hlavní hrdinky týče, ale například i její oblíbené učitelky. Příběh postrádá gradaci, nedokáže prodat ani těch několik momentů, které jistě měly být silné. Některé naopak díky špatnému provedení působí až komicky, třeba takový hasičák. 50%

Strohé, čistě na proces zaměřené, takže vlastně přesně dle názvu. Jako dokumentární přepis historických událostí jistě zajímavé, jako film už méně. Chybí tomu hloubka postav a tím i drama, které bych vzhledem k tématu čekal. Jenže Robert Bresson se drží svého i v závěru při vykonání rozsudku, kde konečně mohla přijít filmovost. Ten zůstává stroze minimalistickým, na zásadnější emoce tak není místo ani zde. 60%

Let na Island, ten nejlepší možný závěr kurzu proti strachu z létání, vůbec, když je to let téměř bezproblémový. Čtveřice účastníků, které pravděpodobně nepojí nic jiného, než právě strach z létání, dokáže zaujmout už před odletem. Aby u toho zůstalo, s postavami se příliš nepracuje, takže do absurdity vyhnané dění v islandské verzi hotelu Overlook, příliš nefunguje. Nebo takhle, funguje jako relativně vtipná přehlídka povahových změn pod tlakem, kde se v některých případech tak zásadní změny vzaly, není úplně jasné. Nějaký smysl dává snad jen Edward, jenž si vzpomene na svoji službu vlasti. On sám je také nejzajímavější postavou, zbytek ho spíš doplňuje. Zřejmě je lepší nad tím příliš nepřemýšlet, nakonec stejně jako před prvním letem. 60%

Fahrija stále hledá a doufá, současně se však musí postupně smiřovat s nevyhnutelným a přitom zajistit rodinu, což očividně není zrovna společensky vhodné a ví to právě i nejbližší rodina. Výborně realistické, až dokumentární drama, to minimálně z pohledu poměrů v Kosovu, které není vyprávěno jednostranným pohledem, jak by se nabízelo. Nemyslím pohled válčících stran, ale poměrů ve vesnici celkově, jsou tu totiž i lepší lidé. Ten realismus sedí právě i k hlavní hrdince, Fahrija je životem zocelená, nenechá se rozhodit ani vlastní dcerou, která v nelehké situaci příliš nepomáhá. Takže i přes všechny ty situace tu prakticky chybí nějaké více dojímavé scény, slzy jsou použity přesně tam, kde být mají a není jich mnoho. 75%

Leo Grande má nejspíš k jeho reálným pracovním kolegům stejně daleko jako k dělníkům na ropné plošině. Ale co už, příběhu jeho profese dává více vtipu, současně však i hloubky a nakonec třeba studuje psychologii. Každopádně se snaží být v každé chvíli profesionálem, nechce se nechat zatáhnout do konverzace mimo práci, což se mu občas nedaří a potom je tu úplně jiný Leo. Obyčejný rozhovor dvou lidí tím několikrát pozvolna změní žánr filmu a ten tak nemá čas nudit, je to opravdu výborně napsané. A zahrané, obzvlášť Nancy tu logicky prochází velkou, snad přímo životní proměnou, což Emma Thompson umí dát najevo. Divadelní dialogovka s příjemně nenápadnou hudbou a vlastně mnoha životními pravdami. 80%

Přijde mi naprosto pochopitelné, že střet Ferrari/Maserati není v příběhu zbytečně vyostřen, o něm to není, stejně jako to není o autech a závodění celkově, tedy je a není, Michael Mann si vybral jedno z nejkomplikovanějších období života Enza Ferrariho a podřídil mu vše ostatní. Takže výše zmíněné v něm samozřejmě nechybí, ale slouží spíše jemu, jeho povahovým vlastnostem. Mann se zaobírá krátkým obdobím, což mi velmi sedlo, má tak čas jít do hloubky a dělá to na výbornou. Ferrari je "obdivuhodně" chladným člověkem, vše přejde s neurčitým výrazem, vlastně včetně vyvrcholení první scény se svoji ženou. Hned ta patří k nejlepším, líbí se mi ten kontrast v emocích mezi Adamem Driverem a Penélope Cruz. Oba hrají výborně, Cruz možná trochu škodí ta rychlá změna postoje Laury ke konci, ale není to nic neuvěřitelného, zkrátka si vybrala. Mann je v řešení milostného trojúhelníku velmi precizní, což klasicky nechybí ani závodní části. Vztahy mají čas, atmosféru, alespoň v případě Laury více tlumené světlo. Závody zase rychlost, výborný střih, kameru a především zvuk. Jediné co jim trochu ubírá jsou ne zrovna povedené nehody, i když ta zásadní přesto dokáže zasáhnout. 80%

I ta rodina má svá filmová klišé, ale jinak mi zaměření na ni a její nejbližší okolí velmi sedlo. Díky němu se děj dlouho drží řekněme v reálných kolejích. Nadšení z komety rychle střídá nejistota z všudypřítomné armády, aby byla potvrzena zprávou, kterou slyšelo až příliš mnoho lidí. Nastává panika, ve které i vedlejší postavy dokáží sehrát důležitou roli. Celá tahle část opravdu působí velmi reálně, aby vrcholila základnou, alespoň z poloviny. Protože už tam nepochopitelně začíná zcela jiný film, který má ještě několik reálně šokujících  záblesků z první půle (únos), ale jinak ho tvoří hromada nesmyslů. Prostě je tam to, co "musí" být v každém katastrofickém filmu, dokonce i popření jednoho ze zásadních okamžiků předchozího děje. Ale možná je to jen tím, že se správnou jednotkou jde všechno, ach jo. 60%