StarsFan

Film vyvolávající neuvěřitelné emoce, to bylo to první označení, které mě napadlo. A můžu hned přidat další: film, na který nezapomenete a rázem změní vaší psychiku. Nevím, jestli v dobrém nebo špatném slova smyslu, ale nazáleží na tom. Prostě ve vás něco zanechá a chvílemi si uvědomuji, že takový film je bohužel jeden z tisíce. Kevin Spacey svého Lestera Burnhama nehraje, on prožívá jeho příběh. Na světě je tolik krásy...

Po dvou letech měním komentář, nejvyšší hodnocení ale nechávám. Ne, pořád jsem neviděla Příběh z Philadelphie, ale po High Society ho ani chuť vidět nemám, protože nehledě na jeho (jisté) kvality, bych si ho asi nezamilovala tolik jako právě tento film. Velký podíl na tom má obsazení a hudba; jak Sinatra, tak Crosby a Kelly patří mezi mou vyvolenou desítku, kterou na plátně vidím nejraději (a to nehledě na to, že oba jmenovaní pánové jsou lepší zpěváci než herci) a jazzové melodie s doprovodem kapely Louise "Satchmo" Armstronga miluju. Ačkoliv jsem viděla řadu jiných filmů s Frankem, Bingem i Grace, je to právě High Society, které si cením nejvíc, ostatně je to jediný film, který nosím na iPhonu už rok všude s sebou a mám pocit, že si ho opakovaně pouštím častěji než všechny ostatní filmy, co znám, dohromady. A abych reagovala na kolegu dopitaka, musím dodat, že ač jsem si původně nejvíc cenila Sinatrovy části, poslední dobou má mé sympatie hlavně Bing, jehož postava je podle mě charakterově, herecky i pěvecky (promiň, Franku) zvládnutá ze všech nejlépe. Někdy se holt Sinatra svému učiteli, vzoru a příteli vyrovnat nedokáže a právě v High Society ten moment nastává. Dodatek 14. října 2009: Konečně jsem zhlédla předlohu tohoto filmu a ještě víc se kloním k tomu, že je mi High Society prostě bližší. Všechny tři hlavní postavy (Bing, Frank, Grace) mi přirostly k srdci víc než jejich předlohy z Philadeplhie a mám i pocit, že - co se dialogů postav týče - byl remake i o něco vtipnější. Asi je to jen pomatení mé barbarské plzeňské mysli, aspoň z komentářů ostatních to tak vyplývá, ale já si High Society, narozdíl od jeho černobílého předchůzce, s radostí během života pustím ještě aspoň desetkrát znovu.

Můj nejoblíbenější historický film. To, co tu předvádí Russell Crowe, je bomba a Ridley Scott se hlavně díky tomuhle filmu dostal na přední místo mého režisérského žebříčku. Příběh možná není bez chybičky, ať už scénáristicky nebo historicky, ale vizuální a hudební stránka to naprosto stírá... Soundtrack je tak nabušenej a překrásnej, jak to umí jenom Hans Zimmer, a bitvy... to je prostě Ridley v nejlepší formě. Zbožňuju onu scénu, kdy Maximus stojí proti císaři v aréně, ano, v přepisu se může zdát přitažená za vlasy, nafouklá a já nevím, co ještě, ale když se na ni dívám, vždycky mě strhne. Jsou prostě filmy, které mám ráda natolik, že bych jim kvůli atmosféře odpustila hodně blbostí. A tohle je (možná) jeden z nich.

"Doma by mě za to, co dělám, dali do basy. Tady za to dostávám ocenění." Asi pětkrát jsem u Casina smazala komentář, asi popáté ho vymýšlím znovu. Ať už totiž napíšu cokoliv, mám pocit, že to nikdy nedokáže vystihnout, jaký tento film je. Ano je to příběh o moci, nedůvěře, lásce, gamblingu, násilí, penězích a obyčejném muži, který jako jeden z posledních dostal příležitost stanout v čele velkého podniku ve Vegas. Je to příběh založený na skutečném životním osudu několika lidí. Je to příběh o casinu ovládaném mafií a o veškeré nezákonné činnosti, která se odehrává v jeho zákulisí. Je to příběh narvaný extra zajímavými postavičkami, od velkého šéfa Ace s tváří Roberta De Nira, kterému i přesto, že by vás za pár ukradnutých žetonů nechal zmrzačit, prostě nemůžete nefandit, přes agresivního zabijáka Nickyho v podání Joa Pesciho až po mrchu Ginger ztvárněnou Sharon Stone. Je to vůbec jedna z nejepičtějčích gangsterek, kde tři hodiny nejsou zdaleka tak dlouhé, jak by se mohlo zdát. Je to taky mistrovské dílo Martina Scorseseho, který podle mě dokázal najít tu citlivou hranici mezi tím být znamenitím vypravěčem (jako v 70. letech) a mimořádně koukatelným, až zkomerčnělým režisérem (jak ho známe dnes). Je to krimi, je to drama, je to thriller a je to také jeden z mnoha filmů, který si můžete pustit dvacetkrát a i po jednadvacáté z něj budete uchváceni. Je to film s obrovskou koncentrací žluté barvy v záběru, která tam i s těmi věčně blikajícími nápisy, obrovskými hotely a kontrastní nekonečnou pouští, kde je podle Pesciho zahrabáno mnoho problémů, neuvěřitelně sedí. Je to příběh balancující na hraně obsáhlé fresky a silného osobního dramatu, který je podbarven výborným soundtrackem. Jednoduše řečeno, je to nejen jedna z nejlepších gangsterek, ale i jeden z nejlepších filmů vůbec. "Šéf casina a jeho žena byli zavraždění. Poldové vyslýchali Nicka. Zabásli dealera ze Scirocca, vyslýchali Nicka. Našli mrtvoly v kufru od auta, vyslýchali Nicka. Právníka, vyslýchali Nicka. A když se začali pohřešovat neplatiči dluhů, Nicky byl v každejch novinách." Hm. A stejně ani tento popis nevystihuje to, co bych chtěla o Casinu napsat.

Muž a žena. Oba dva jsou v cizí zemi, jejíž kultuře ani jazyku nerozumí. Oba dva se cítí osamělí, dokud se jednoho dne nepotkají v baru. Jestli vám to připomíná další romantický film, věřte, že Ztraceno v překladu jím není. Vypráví totiž o úplně něčem jiném. Přátelství a porozumění, díky němuž oba dva zase začínají nacházet víru v sebe sama. Melancholický, krásně lidský film, na který člověk vzpomíná ještě dlouho poté, co ho poprvé viděl.

Nebudu lhát. Když mi v prvních vteřinách filmu naskočí certifikát Dogmy 95, spíše než nadšení to ve mně vyvolá jisté pochybnosti. Film bez umělého osvětlení? S ruční kamerou? Bez doprovodné hudby? Ve formátu 4:3? Všechny mé obavy se ale do deseti minut rozplynuly. Elsker dig for evigt není po technické stránce o nic horší než jakékoliv jiné drama. Jen působí opravdověji. Upřímněji. Méně vyumělkovaně. Více realisticky. První, co mě při sledování napadlo, bylo, jak rozdílně postavy jednají a jak odlišně se příběh vyvíjí v porovnání s tématicky podobně orientovanými snímky natočených ve Spojených státech. Pak mi došlo, že Dánové vlastně jen zbavili děj černobílého vidění. I docela kladná, sympatická postava se zkrátka k jiné podobně kladné, sympatické postavě může zachovat nehezky, i něco tak pozitivního jako láska může vést k obrovskému utrpení, i ten nejkratší moment našeho života může zhatit několikaleté plány. Málokterý film mě ve dvě v noci strhl tak, aby se mi i po probuzení stal zvláštní drogou, která zaměstnává můj mozek a naprosto mi zabraňuje přemýšlet o čemkoliv jiném. Jeden z mých nejintenzivnějších filmových zážitků za poslední měsíce, který ukazuje, že pro silný, strhující příběh není potřeba tragické úmrtí, složitý příběh nebo doprovodný soundtrack. Občas prostě stačí obyčejná scénáristická upřímnost, lidsky působící hrdinové a fenomenální herecké výkony.

Čím více se blížím k dvacítce, tím více obdivuji ty, kteří v tomto věku dokázali něco významného. Pravda, Kennethovi při natáčení Jindřicha V. táhlo už na třicet, to ale nic nemění na tom, že napsat scénář, zrežírovat ho a ještě se obsadit do hlavní role vyžadovalo velkou dávku talentu a hlavně entuziasmu. A jak se v pozdějších letech ukázalo, toho má Kenneth při adaptování Shakespearových her na rozdávání. Nemůžu si pomoct, ale velmi mi sedí jeho pojetí; v každé hře si najde něco osobitého (v Jindřichu V. kupříkladu pojal krále více jako docela normálního, pochybujícího člověka než neporazitelného hrdinu) a zároveň to komponuje s původním jazykem, který zní, jako byste se skutečně přesunuli o pár stovek let v čase. V některých diskusích si stěžovali i rodilí mluvčí, že ne všemu rozumí, a já - jelikož jsem neměla k dispozici titulky - jsem dokonale všechny obraty nepobrala také, ale k podobnému filmu mi ten krásný, vznešený jazyk plný "th" dokonale sedí. A Kenneth má nejen úžasný hlas, ale také přízvuk, díky kterému se vše, co jako král vyřkne, velmi dobře poslouchá. Po zvukové stránce navíc film disponuje dalším významným kladem: výborným soundtrackem s překrásným chorálem "Non Nobis Domine", který doprovází podle mě nejsilnější scénu z celého filmu: sbírání mrtvol po bitvě u Agincourtu. A ještě jednu scénu si dovolím doporučit: Závěrečné anglicko-francouzské námluvy, kde rázem pochopíte, proč tisíce Britů milovaly pár Ken & Em stejně jako princeznu Dianu a prince Charlese. Zkrátka a dobře, Jindřich V. je po všech stránkách výborné dílo. A až tuto nesnesitelnou tíži bytí vztaženou na krále, jenž si velmi dobře uvědomuje svou zodpovědnost za své poddané a jenž musí kvůli svému postavení tvrdě zakročit i proti svým nejbližším, někdy uvidím s titulky, mé hodnocení s velkou pravděpodobností poskočí o jednu hvězdičku výše. Dodatek 4. února 2011: Titulky stále nemám, ale to nic nemění na tom, že jsem si tuto Kennethovu výpravu do počátku 15. století za jedním z nejpatriotičtějších (a přitom téměř neznámých) anglických králů zamilovala. Slavný tříminutový projev před bitvou u Agincourtu už vám na požádání můžu odrecitovat zpaměti, Derek Jacobi je jedním z nejcharismatičtějších vypravěčů v dějinách a Patrick Doyle se už jen za Non Nobis Domine zapsal do mé skladatelské síně slávy.

Dojmy z tohoto filmu se u mě pohybovaly na sinusoidě. Počáteční rekapitulace dirigentova života se záchvatem zuřivosti mi přišla zbytečně přestylizovaná, o několik desítek minut později bych však Nyqvistovi za jeho "šťastného šílence" nejraději udělila všechny ceny, které Švédská filmová akademie za herecký výkon rozdává. Stejně tak jsem kdesi uprostřed měla pocit, že je to jen docela obyčejný film, na Švédsko možná až podivuhodně uhlazený, a stejně tak jsem v tu samou dobu oněměle sledovala (či spíše poslouchala), jakouže píseň to hlavní hrdina Daniel pro nejlepší zpěvačku svého sboru složil. Závěr mě dostal do kolen. Možná to bylo i díky použité hudbě, ale tak dlouho jsem závěrečné titulky už dlouho nesledovala. Dokonce to ve mně vyvolalo tak sentimentální náladu, že jsem měla chuť dát tomuto dramatu okamžitě maximální hodnocení. Kvůli dříve zmíněným záporům však tak neučiním. I tak je ale Så som i himmelen jeden z těch filmů, které si budu ještě dlouho pamatovat a to jen v tom nejlepším. Nedůležitá poznámka na závěr: Michael Nyqvist má ten nejroztomilejší přízvuk v angličtině, jaký jsem kdy slyšela. Potkat chlapa, který takhle mluví ve skutečnosti, tak mi stačí i ta prostá věta: "Yes, I think so," a začínám plánovat svatbu. Dodatek 13. srpna 2010: Ne, čtyři hvězdičky nestačí. Zamilovala jsem se do tohoto filmu.

Neznámá doba, neznámé místo, neznámý muž. Nikdo neví, jak se jmenuje, odkud se vzal, co tu dělá nebo kdy vypadne. Nemluví, jen pozoruje situaci a ve správném okamžiku dokáže sejmout i několik nepřátel najednou. Vždy stojí uprostřed bitevního pole, spolupracuje s oběma stranami, aby nakonec dostal všechny. Proč to dělá? Jde mu o pomoc obyčejným obyvatelům vesnice? Záchranu jedné bezmocné rodiny? Nebo se to vše děje jen kvůli několika málo zlatým mincím? Nikdy se to nedozvíte. A ani to vědět nepotřebujete. Clint Eastwood svého hrdinu beze jména vystihl tak, že se vám na jazyk derou slova jako drsný, cool, tajemný, zajímavý, neproniknutelný. Nedává najevo, co si myslí, ostatně sám Leone o Clintovi prohlásil, že má jen dvě výrazové polohy: tu s kloboukem a tu bez něj. Osobně přiznávám, že jsem se sledováním snímků z dob divokého západu skončila ve dvanácti letech, protože mě nebavily, ale jestli je celá dollarová trilogie alespoň z poloviny tak dobrá jako její první díl, asi jsem se právě zamilovala do spaghetti westernů.

Nemůžu posoudit původní film se Stevem McQueenem, ale (a možná právě proto) je tenhle remake můj nejoblíbenější film. Nehraje si na umělecké dílo, přesto má vtipy a atmosféru, kterou byste ve dnešním komerčním světě hledali pod lupou. Krásně vydařené loupeže by Tommymu mohlo závidět celé italské podsvětí, Pierce Brosnan ještě šarmatnější (a víc sexy) než jako James Bond, Rene Russo konečně jako skutečná žena a to vše v prostředí krásných impresionistických obrazů a za zvuku impozantní příjemné hudby v podání Stinga, Billa Contiho a hlavně geniálního Sinnermana od Niny Simone v závěrečné a dokonalé scéně s obrazem... co víc si přát? Dodatek 8. dubna 2008 Po více jak dvou letech od původního komentáře a asi pěti od prvního shlédnutí tohoho filmu uznávám, že Aféra Thomase Crowna asi není tak bezchybná, už nesídlí ani na nejvyšší příčce mého filmového žebříčku. Ale jednoduše řečeno, stále pro ni mám slabost. Dokonale se jí podařilo namixoval styl, který mě provázel celá má teenagerská léta. Clauda Moneta, kterého dnes považuji za svého nejoblíbenějšího malíře, jsem si poprvé všimla právě na stěně muzea v tomto filmu a Thomas Crown byl po léta (a stále je) mým naprostým ideálem dokonalého muže. Ano, je to silně subjektivní pocit, ale už jen díky těmhle maličkostem mám k Aféře Thomase Crowna pořád blízko a nebojím se říct, že je to jeden ze snímků, který mě ovlivnil nejvíc. A už jen proto oněch 5 hvězdiček a místo v mé filmové Top 1O.