StarsFan

Nesmírně vkusné úvodní titulky. To bylo první, co mě napadlo, když jsem Wallandera viděla. Většina kriminálek láká diváka na zběsilé tempo a moderní vyšetřovací metody, což se povětšinou projeví už v úvodu. Asi znáte takovou tu úvodní půlminutu současných detektivek, kdy kamera za rockové písně nalétává na obličeje jednotlivých představitelů a v mezičase za nimi stihne ještě zabrat veškerou nejmodernější techniku, kterou právě toto oddělení k vyřešení případů používá. Wallander je jiný. Úvodní titulky jsou klidné až obyčejné, přitom ale nesmírně stylové a originální. Podobná charakteristika je pak vlastní i celému seriálu. Zatímco mě jiné kriminálky o desítkách pokračování s dokonalými, chladnými vyšetřovateli nebaví, do Wallandera, jehož první sezónu tvoří pouze tři díly, jsem se zamilovala. Vše se odehrává v jiném tempu, mnohem poklidnějším, mohlo by se zdát. Režisér se vyžívá v až perfekcionistickém zobrazení veškerého dění, takže vizualisticky změřená část mé duše od první minuty skákala nadšením. Všechny ty záběry se švédskou krajinou / pustinou jsou úchvatné a podobně podmanivá je i mysteriózní hudba, která je provází. Pár pěkných scének by ale seriálu nepomohlo, kdyby postavy pohybující se v nich nestály za nic. Tady se scénář zaměřuje hlavně na jednoho muže; vyšetřovatele Kurta Wallandera v podání Kennetha Branagha. Asi se to bude zdát zvláštní, ale právě k Branaghově roli jsem po třech dílech cítila silnější vztah než k jakémukoliv jinému představiteli kriminálky, jakého si dokážu vybavit. Tenhle chlap začal žít odděleně od své ženy, která si našla brzy nového přítele, zatímco on zůstává sám. Jakékoliv náznaky budoucího možného vztahu zabíjí svým pocitem, že je třeba k vyřešení případu udělat ještě mnohem víc a že si momentálně nemůže dovolit odejít z práce a žít svůj vlastní život. Samota na něj ale doléhá více, než by bylo komukoliv milé a nemít dospělou dceru, která ho bezmezně miluje i přesto, že on sám se považuje za mizerného otce, asi by se nervově zhroutil. Podobně lidskému vylíčení hlavní postavy navíc hodně napomáhá fakt, že nás tvůrci nechávají nahlédnout na postavu i v momentech, které by kterýkoliv jiný seriál pravděpodobně vystřihl. Kurt Wallander tedy brečí, zívá, je unavený i vynervovaný, naštvaně třískne mobilem, necítí se zdravotně v pořádku, z přepracování usne na místě činu, chodí na záchod. Takové kriminálky se mi líbí a takový doufám, že se tento seriál ještě s několika díly vrátí. A tak mě napadá: viděli jste někdo Insomnii? Mám pocit, že ten film má s tímto seriálem hodně co společného. Dodatek 11. dubna 2010: Půl roku čekám na druhou řadu v domnění, že se Branagh do Wallandera pustí až po dokončení Thora, a pak zjistím, že si druhá série odbyla svou premiéru na BBC jen pár týdnů po tom, co jsem dokoukala první. Co však k druhé řadě říci, aby se člověk neopakoval? Asi nic, tohle se musí vidět. Nejrealističtější kriminálka současnosti s nejlidštějším hlavním hrdinou, jakého jsem kdy v seriálu viděla (producenti první i druhé řady si odnesli cenu BAFTA za nejlepší dramatický seriál a Branagh má za obě řady to samé ocenění, jen za nejlepšího herce). A taky ty nejúžasnější švédské scénérie, jejichž kouzlo snad potvrdí i to, že počet Britů, kteří navštíví ročně Ystad, se po odvysílání tohoto seriálu náhle zvýšil o polovinu. Kennethe, prosím, až dokončíš režii Thora, vrať se zas do Švédska před televizní kameru. Podle dostupných informací totiž natočení dalších dílů záleží pouze na tobě. Dodatek 31. července 2012: Třetí řada opět skvělá, i když vrcholné druhé série dle mého nedosahuje. První díl s úžasným "bodem zlomu" kdesi v polovině a výborným závěrem u poradkyně sice aspiruje na jeden z mých nejoblíbenějších dílů vůbec, jinak mi ale přišlo, že tentokrát zůstalo mezi jednotlivými epizodami až mnoho nedovysvětleno a že Kurtovi rodinní příslušníci dostali až moc málo prostoru na to, abych si mohla "užívat", jak mu práce rozkládá osobní život. Hlavně druhá epizoda, kterou Wallander strávil prakticky celou v Lotyšsku, mi přišla v tomto ohledu trochu mimo; vlastně mi až přišlo, jako by Wallanderův vývoj na jeden díl naprosto ustrnul. I tak se ale už těším na finální čtvrtou řadu a na ten smutný závěr celého seriálu, který je nejspíše nevyhnutelný jako příchod zimy po podzimu, se připravuji už teď.

Seznamte se s Francisem Underwoodem, politikem, kterému by za jeho schopnost manipulovat s lidmi a předvídat kroky ostatních složil poklonu nejspíše i Niccolò Machiavelli ve Vladaři. Když totiž Francisovi prezident nedá slíbenou pozici ministra, vydává se ambiciózní kongressman na cestu pomsty, jejíž cíl mi zůstával skrytý tři čtvrtiny série, abych pak mohla jen ohromeně pozorovat, jak pečlivě si hlavní hrdina připravil půdu pro svůj závěrečný tah. Knihu napsanou poradcem Margaret Thatcher jsem nečetla, původní seriál BBC jsem neviděla, ale tahle moderní americká adaptace mě nadchla. I když si ho totiž dovedu představit ještě zhuštěnější podobě (o tři epizody méně by v tomto případě bylo více) a i když mi jeden čin hlavního hrdiny (konec jedenáctého dílu) přišel za hranou i pro člověka, jakým je on, mám vždy ráda dílka z politického prostředí, která se nesnaží o politickou korektnost, a v tomto případě jsem se u závěrečných titulků nikdy nemohla dočkat dalšího dílu. Konec první řady je navíc přesně takový, jaký bych si přála. Jednu významnou kapitolu uzavírající, ale vedlejší linie stále nechávající dostatečně otevřené na to, aby případné pokračování nepůsobilo násilně. 1. řada 100 % | 2. řada 110 % | 3. řada 80 % | 4. řada 100 % | Poznámka: Chcete-li si plně užít House of Cards, je podle mě docela nutné ovládat angličtinu. Prakticky pořád se tu mluví, takže spoléháte-li se na titulky, přijdete o velkou část Spaceyho výrazového herectví. A český dabing, který jsem měla možnost zahlédnout na České televizi, podle mě činí tento seriál naprosto nekoukatelným.

"Právě teď teroristé plánují atentát na prezidentského kandidáta. Má dcera zmizela a lidé, se kterými pracuji, v tom všem možná mají prsty. Jsem federální agent Jack Bauer. Dnešek bude nejdelším dnem v mém životě." Těžko vyjádřit náklonnost, kterou chovám k tomuto seriálu. To už není jen počáteční zamilovanost do něčeho nového, je to sedmiletý vztah, kdy si stále opakovaně přiznávám, že Dvacet čtyřka není jen "bez jakýchkoli pochyb s obrovským náskokem dvaceti koňských délek daleko nejlepší AKČNÍ seriál v historii", jak napsal můj oblíbenec jahol, ani "nejlepší seriál posledních let", jak to vidí Tom Hardy, ani "nejlepší americký seriál všech dob", jak ho popisuje Woody. Čtyřiadvacítka pro mě ztělesňuje nejlepší seriál, jaký jsem kdy viděla, nehledě na žánr, dobu natočení či místo původu. Samozřejmě, jsou tu jistá zakolísání, doba, kdy si říkám, jestli ho přece jen hodně nepřeceňuju, jenže pak se dostanu k další řadě, během týdne ji zkouknu celou a veškeré pochybnosti se rozplynou. Jak ale tvrdil i Sókrates, s odpovědí vyvstávají nové otázky, a tak tu sedím, píšu tento komentář a přemýšlím, proč se seriál u nás dočkal tak vlažného přijetí (72%), zatímco všechny ostatní dramatické série, které by bez jeho úspěchu na druhé straně Atlantiku pravděpodobně nevznikly, v ČR vyvolávají nadšení. Jinde ve světě je tomu obráceně, na IMDb má Čtyřiadvacítka se svými 8.9/10 hodně silnou pozici. Proč tomu tak je? Těžko říct. Snad se někteří Češi neztotožňují s myšlenkou patriotismu, kterým je tento seriál až po okraj naplněn. Snad některým vadí, že každý díl netrvá hodinu, jak bylo inzerováno, ale vždy několik minut přeskočí. Nebo se snad prostě nedokážeme smířit s tím, že hlavní hrdina svými schopnostmi předčí i zásahové komando. Přitom v žádném jiném dramatickém seriálu není vtlačeno tolik emocí jako právě ve 24 a málokterý hlavní hrdina tolik působí jako docela obyčejný člověk s pocity. Stejně tak tam, kde většinou scénaristé trpí nejistotou o budoucím vývoji děje, právě Dvacet čtyřka boduje. Neznám snad žádný jiný seriál, kde by první řada ovlivňovala třetí, minoritní zápletka ve čtvrté určila konec páté a děj páté byl ještě rozšířen o nové podrobnosti v sérii šesté. Tvůrci mají prostě zatraceně dobře promyšleno, co přijde, navíc dokáží do postav reflektovat i to, co už se odehrálo, takže pokud byl Jack Bauer jistou dobu mučen, je velká pravděpodobnost, že o několik dílů později nebude schopen podobnými praktikami vyslýchat podezřelé. Damn it! Tento komentář už je teď sakra dlouhý, tak to nebudu ještě protahovat, a jen budu doufat, že výbornou kameru, střih, režii, hudbu a herecké výkony zmíní ve svých komentářích jiní. Ačkoliv jednu poznámku na závěr si neodpustím. Zatímco komunita na ČSFD vyzdvihuje hlavně temnou pátou sérii (pravda, zabít polovinu hlavních postav v prvních 30 minutách prvního z čtyřiadvaceti dílů a ještě se nelítostně obout do politiky USA je odvážné), já budu navždy nejvíc milovat komorní první sezónu, kdy na Jackovi nezávisely osudy lidí na celém západním pobřeží USA, ale "jen" život jednoho amerického senátora. Je vysoce pravděpodobné, že jsem silně neobjektivní a jen mě k této řadě poutá jakási nostalgie, která mi zatemňuje úsudek, nemůžu ale zapomenout, jak revoluční mi tehdy přišla, a závěr posledního dilu mi v hlavně doznívá ještě po letech (ony konce sérií jsou u Dvacet čtyřky všeobecně velmi povedené). Na druhou stranu jen nostalgie to asi nebude, nedávno jsem se dostala k první řadě znovu, shlédla několik prostředních dílů a skákala jsem nadšením. Z toho, jaké emoce dokázali scénáristé vystřískat z obyčejné scény, kde Jack zachraňuje svou rodinu. Z toho, jak vynalézavý hlavní hrdina musel být, aby porazil byť jediného nepřítele. A nakonec i z toho, že každých deset minut nepřišel další zvrat. A tak, ačkoliv si uvědomuju, že je publikum hladové a chce stále zběsilejší tempo a více mrtvých, by mi vůbec nevadilo, kdyby se seriál zase jednou vrátil do těch starých kolejí s jediným zrádcem a zdánlivě jednoduchým úkolem. "Jsi prokletý, Jacku. Všechno, čeho se jen dotkneš, končí smrtí." 1. řada 120% | 2. řada 90% | 3. řada 95% | 4. řada 90% | 5. řada 110% | 6. řada 80% | 7. řada 75% | 8. řada 100% Epilog 4. června 2010: Omlouvám se, pokud následující text bude jen snůška keců, ale tak sentimentálně jako po skončení posledního dílu poslední řady jsem se snad nikdy necítila. S Jackem jsem strávila nějakých osm let života a víc než 8 x 24 hodin, jelikož nejednu epizodu jsem si s radostí zopakovala. A teď bych si nejradši dala osmidenní maraton, protože vývoj, kterým tato série prošla, je strhující. Když začala jít po páté sezóně kvalita lehce z kopce, bála jsem se, že Jack neodejde na vrcholu, a první polovina osmé řady tomu bohužel napovídala. Šestnáctý díl mě ale vykolejil, sedmnáctý emočně roztřískal a při pozpátku odbíjejích hodinách dílu čtyřiadvacátého jsem už měla slzy v očích. Děkuju celému týmu, který na tomto seriálu pracoval, a děkuju Kieferu Sutherlandovi za přivedení Jacka Bauera k životu. Byla to krásná doba.

Dobu, kdy jsem poprvé viděla Frasiera, si pamatuji dodnes. Psal se červenec 2001 a mé desetileté já při přepínání programů náhodou narazilo na jakýsi seriál o lehce snobském psychiatrovi ze Seattlu. Ještě toho večera jsem se do Frasiera zamilovala a ještě toho večera začal i můj nekonečný boj s ostatními rodinnými příslušníky, kteří by náhodou v době, kdy v televizi Frasier běžel, chtěli sledovat cokoliv jiného. Tato úchylka mi vydržela po mnoho dalších letních nocí a táhne se vlastně až dodnes, byť se v době, kdy tento komentář přepisuju, píše již rok 2011 a první cifru mého věku nahradila dvojka. Proč však Frasiera tak zbožňuju, pro mě za ty roky zůstalo vždy částečně záhadou. Komediální seriály mě nikdy nebavily; dokonce i Přátelé nebo Simpsonovi mě minuli bez zájmu. Ze všech sitcomů, které mi kdy prošly rukama, si tak jen Frasiera pouštím sama s radostí. Možná to tedy není jen humor, čím je pro mě Frasier tak speciální. Možná za to může i fakt, že pro mě tento seriál vyniká svou pozoruhodnou lidskostí. Zapomeňte na všechny trapasy hlavního hrdiny; i když se při sledování směju od začátku do konce, ta uvěřitelnost všech postav a situací je zvláštně podmanivá. Ano, do vrstvy obyvatel, jejíž největší frustrací je křeslo neladící se zbytkem interiéru, asi většina diváků patřit nebude, ale nic to nemění na tom, že jsem v Kelseym Grammerovi na rozdíl od herců v jiných komediálních seriálech nikdy neviděla jen herce hrajícího svou výstřední roli, ale skutečnou postavu. Zatímco většina sitcomů zkrátka vsází na efektní, vyhrocené postavičky, kterým za dva roky dojde šťáva, Frasier nabízí jistou nadčasovost, příběh, mentální vývoj i rozvoj, radost i smutek. Není proto s podivem, že Kelsey svého hrdinu vydržel hrát soustavně více jak dvacet let (déle než kdy jaký jiný herec hrál jinou roli) a přitom měl stále co nabídnout. Dr Frasier Crane je v mých očích jednoduše jedna z toho mála postav, které jsou věčné, a kdyby se Grammer v sedmdesáti rozhodl natočit ještě jednu řadu, mohla by i ta pod vedením správných scénáristů dopadnout na výbornou. Málokterý seriál mě za srdce chytl jako tento. "Goodnight, Seattle, we love you!"

”Jsem dobrý policista. Ale to v tomhle světě nestačí. V tomhle světě musíte umět přikyvovat a usmívat se a pít pivo a ptát se: “Jak ses dnes měl?” V tomhle světě nemůžete být jiný, divný nebo zraněný. Jinak vás zavřou.” John River je přesně ten příklad seriálového hrdiny, který si zaslouží první místo na ultimátním seznamu postav, které chcete obejmout a říct jim, že vše bude v pořádku. Je inteligentní, všímavý, dokáže případy dotáhnout do konce. Nicméně trpí také psychologickými problémy, které by ho, měl-li by smůlu na nadřízené, jistě stály místo u londýnské policie. Jeho zranitelnost, ve vyspělém světě tak zatracovaná, z něj však činí muže, který dokáže rozumět chybám ostatních, vcítit se do jejich pocitů a pochopit, že mohou tajit věci, za které se stydí. River je cosi mezi skandinávským melancholickým dramatem a britskou kritikou sociálních poměrů. Je odlišný, je svůj, je zatraceně dobře natočený. Má úchvatnou vizuální a hudební stránku, působí lidsky, odehrává se v dobře vybraných lokalitách (jako fanoušek Shakespeare’s Globe jsem ocenila zapojení jejich skutečné produkce, Komedie plné omylů, do děje). A hlavně má naprosto bezkonkurenční herecké obsazení, kterému vévodí Stellan Skarsgard, zatímco všichni ve vedlejších rolích mu zdatně sekundují. Zkrátka a dobře s Johnem Riverem, jeho nadřízenou Chrissie, novým parťákem Irou, psychiatričkou Rosou a Stevie bych rozhodně vydržela mnohem déle než jen šest hodin. A tak momentálně tak nevím, jestli si mám přát druhou řadu, nebo jestli bych měla uznat, že bez Riverovy snahy vyjasnit si svůj vztah k Stevie, už tenhle seriál tak dobře fungovat nebude a BBC by se tedy do dalších epizod raději pouštět neměla.

Oxford šedesátých let. Doba, kdy policisté byli lidé z nižší sociální třídy, na které se aristokracie dívala svrchu. Doba klobouků (zvlášť Rogeru Allamovi fedora sekne), dýmek, sendvičů, piv a aut s proklatě malými zpětnými zrcátky. Doba, kdy bylo nediskrétní naznačit, že by někdo mohl mít milenku, ale kdy vám zmlácení mafiána nebo podezřelého mohlo projít, pokud si na vás nikdo nestěžoval. Inspektor Morse mě nikdy nezajímal, takže jsem se na tento prequel aneb “jak se stal mužem, kterým je,” dívala asi trochu jinýma očima, než ti, kteří hltají momenty, kdy se v Endeavour objeví něco, na co Inspektor Morse odkazuje, nicméně nutno říct, že mě i tak Endeavour baví. Baví mě hezkou kamerou a výborně vybranou vážnou hudbou, která děj doprovází. Baví mě vývojem vztahu mezi mladým Morsem a jeho mentorem, inspektorem Thursdaym, který je se svým otcovským přístupem a sarkastickými poznámkami podle mě nejzajímavější postavou příběhu. A nejvíc mě baví, když detektivní případy přerostou nečekaně v cosi osobního jako tomu bylo u posledního dílu první řady a předposledního a posledního dílu řady druhé. (A vlastně dodnes nechápu, proč zajímavá dějová linie, která případy první a druhé série proplétala a která na pozadí naznačovala korupci na policejním oddělení, byla ve třetí sérii docela zapomenuta.) 1. řada: 90 % | 2. řada: 100 % | 3. řada: 70 %