StarsFan

Když dojde na vizuální zpracování, je to bůh. Někdy mu bývá vyčítáno, že je přehnaný perfekcionista, ale můžeme snad někomu vyčítat, že je ve své profesi až moc dobrý? Ridley prostě dokáže vytvářet krásné, monumentální kompozice, kvůli kterým ho budu milovat, i kdyby film sám o sobě byl sračkou nejvyššího kalibru. Bylo mi asi 13, když jsem poprvé viděla jeho Gladiátora, a dodnes si pamatuju, že to byl první režisér, u kterého jsem si ještě jako holčička nezatížená filmovým prostředím hledala jméno, protože jsem si říkala, že by se mi jeho filmy mohly líbit. Měla jsem pravdu. Filmy, které on dokázal natočit bez techniky před více jak 25 lety (viz Blade Runner), by ani z poloviny tak podmanivě většina filmových mágů dnes nedala.

Tvrdí se o něm, že by měl každý svůj film o půl hodiny zkrátit, ale pokud se na některý podíváte znovu, zjistíte, že to vůbec není pravda. Nekorunovaný král gangsterek a "duchovní otec" Roberta De Nira, se kterým za víc než 30 let natočil 8 filmů a 2 by dle všeho mohly být na cestě. Sedí mi především jeho tvorba od 70. do poloviny 90. let, kdy dokázal dokonale komponovat obraz se zvukem a vytvářet scény, které se vám zapíšou do paměti. Mistr zajímavých kamerových záběrů. Ten, který natočil Taxikáře, Zuřícího býka, Casino a další filmy, které tak miluji a které jsem na CSFD ocenila nejvyšším hodnocením. V poslední době (Skrytá identita, Letec) mi sice přijde, že mu lehce dochází dech a propadá megalomanským scénám s desítkami komparzistů místo toho, aby byl ten znamenitý vypravěč pohnutých lidských osudů v komornějších lokacích, ale už jen za to, co za svou kariéru natočil, v mém režisérském žebříčku nesmí chybět.

Uvědomit si genialitu Larse von Triera mi trvalo relativně dlouho – poprvé jsem si jedinečnost jeho filmů uvědomila teprve při sledování Melancholie, kterou mám v paměti zapsanou také jako jeden ze svých největších kino zážitků. Návštěvníci britských multiplexů totiž zrovna nevynikají příkladným chováním a ten fakt, že se během Melancholie jediný člověk nepodíval na telefon, nechroustal popcorn, neusrkával kolu a nekomentoval film se svými kamarády, mi v paměti utkvěl stejně silně jako kombinace depresivní nálady a barokní rozervanosti. Za těch pár let, co od Melancholie utekly, jsem se pokusila svou znalost Larse von Triera doplnit, a snad pokaždé jsem z něj měla stejný pocit jako poprvé. Že je jedinečný, že je ambiciózní, že vás emocionálně rozmělní, že si jeho filmy s nikým jiným nespletete.

Jeden z těch, kteří umí natočit vizuálně krásný film a nepotřebují na to digitální efekty. Autor mého vůbec nejoblíbenějšího filmu (Americká krása) a také nejlepšího divadelního představení, které jsem doposud měla tu čest vidět (Richard III). Sam Mendes je bez přehánění výborný filmový režisér; Oscara za svůj filmový debut na velkém plátně získá málokdo. Jako divadelní režisér je nicméně geniální.

Nechce se tomu věřit, ale dokud neodjel do Vietnamu, byl to prý americký patriot. Dnes patří k největším kritikům americké politiky a má na svém kontě tolik politicky zaměřených filmů jako snad nikdo jiný. Tři natočil o válce ve Vietnamu, v dalším se zaměřil na válku v Salvadoru, věnoval se i Kennedymu, Nixonovi a Bushovi. Proslavil se také jako scénárista, krom toho, že si napsal většinu svých filmů, z jeho zkušeností s gangstery pochází i jeden z nejkultovnějších amerických filmů všech dob - Zjizvená tvář. Nenatočil moc filmů, přesto získal 11 Oscarových nominací, z toho tři proměnil (dvě režisérské, jedna scénáristická). V poslední době mu bývá vyčítáno, že měkne, a je to asi pravda, nezbývá tedy než doufat, že se jednou zase vrátí s nějakým tím nelítostným silně subjektivním filmem.

Kdyby ČSFD dovolovala nastavíc si více než deset "oblíbených", nebylo by Clintovo jméno jen v mé režisérské desítce, ale i v té herecké. Má totiž obrovské charisma, je to majitel vůbec toho nejzajímavějšího hlasu, co jsem kdy slyšela. Do svých rolí dává jakýsi nepopsatelný nádech kultovnosti a osamělí bojovníci za lepší svět snad nikdy neměli lepšího představitele. A když už stojí za kamerou, je poznat, že do svých filmů dává srdce, navíc se stále zlepšuje, což u muže, kterému táhne na osmdesát, není zrovna obvyklé. Musím přiznat, že mám slabost i pro jeho jeho filmovou hudbu, jenže to bych se tu už mohla rozplývat snad nad všemi oblastmi filmového průmyslu. Clint rozhodně není troškař, občas mám pocit, že si vlastně celý film udělal podomácky sám, jen před kameru nahnal pár kamarádů, aby nepůsobilo blbě, že hraje i všechny role.

Režisér malých, zdánlivě nenápadných filmů, které mi přesto na velmi dlouho utkví v paměti. Po Scorsesem můj nejoblíbenějších zaměstnavatel Roberta De Nira, se kterým natočil výborné Co se vlastně stalo?, výborné Vrtěti psem a extra výborné Spáče.

Neměl to v životě lehké - rodiče skončili v koncentráku, těhotnou manželku mu zavraždil šílenec, od roku 1978 nemůže vstoupit na území USA kvůli obvinění ze znásilnění 13ti leté dívky - a asi právě proto má dokonalý cit pro dramata o lidech stojících "proti všem". Mimořádně jsem si oblíbila hlavně jeho neo-noirovou Čínskou čtvrť.

Spíše divadelní než filmová osobnost. Schválně neříkám herec nebo režisér, protože tento pán je tak renesančním člověkem, že hraje, produkuje, režíruje i píše a za vše získává Oscarové nominace, potažmo jakékoliv ceny divadelní. Nikdy jsem neviděla podobného nadšence do Shakespeara, už jen za těch 13 divadelních Shakespearovských rolí v období deseti let (1984 - 1993) si u mě zaslouží standing ovation. Těším se na jeho nové režisérské počiny, těším se na případnou další řadu Wallandera a těším se, že až budu studovat v Británii, pojedu se na něj do divadla podívat. Poznámka: Všimli jste si, že je na jeho křesním jméně (to "th" na konci) cosi krásně staroanglického?