Pokání
Monanieba
Pokajanije
Confession
Repentance
Réžia:
Tengiz AbuladzeKamera:
Michail AgranovičObsahy(1)
Legendární film, který v 80. letech minulého století předznamenal zlom epochy v Sovětském svazu i v celém Východním bloku. Vysoce stylizované podobenství o krutém městském starostovi Varlamovi, jenž ani po smrti nenašel klid v hrobě. Vyvrcholení Abuladzeho trilogie o věčném boji dobra a zla. (LFS 2007) (oficiálny text distribútora)
Recenzie (101)
Bohužiaľ som začal až treťou časťou trilógie, ale asi to previazanie bude veľmi voľné, myšlienkové a je cítiť, že Pokánie je samostatný filmový monolit. 145 minút je možno trochu príliš, niečo by sa dalo povedať väčšou skratkou, ale film dokáže od začiatku pohltiť, zaujať metaforami, surrealistickými scénami a nechronologickým rozprávaním. Rád si ho niekedy v blízkej budúcnosti pozriem ešte raz, nie je totiž možné všetky jeho múdrosti, či už vyslovené, alebo vypovedané obrazom, zachytiť na prvý krát. Najlepšie opäť na veľkom plátne. ()
Zlatá Palma - výběr ()
Nejlépe zfilmovaná obžaloba stalinistického režimu, jakou znám. Režisér nevodí diváka za ručičku a častým užívaním symbolů ho nutí zapnout šedou kůru mozkovou. Ve své době - formování perestrojky - to byla naprostá bomba. Troufalá a do té doby nevídaná. ()
Se svým hodnocením tady budu působit asi jako exot, ale rozhodně to není zapříčeno tím, že dramaturgie LFŠ je natolik v hazlu, že tenhle flm si dovolí dát jako první a předchází mu dvacetiminutový necitlivý úvod a pak ještě desetiminutovka povídání o filmu zpozava plátna. Pokání je film, z kterého by měl jistě Dostojevskij radost, jenže ten film je o absenci falu a superegu a jakmile něco víte o Freudových tezích, přijdou vám všechny ty symboly, sémiotické hrátky a umísťování herců v mizanscéně či žanrová transtextuálnost (mezi dokumentem, rekonstrukcí a dramatem) jako hloupá, užitá postava nespolehlivého vypravěče nedůsledná a říkáte si, že kdyby ta rodina neustále vykopávaného dětu z hrobu raději zpopelnila, divák by měl klid od téhle uondané nudy. A nehodlám přičítat filmu plusy za významné postavení v historii, protože jako flm nefunguje skoro vůbec. ()
Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa. ()
V dobách mladistvého intelektuálství jsem v každém díle hledal hlubokou myšlenku, poselství či směr a tímto musím Pokání poděkovat za to, že mne donutilo toho nechat. Dvě a půl hoďky uměleckého trápení v gruzínštině mne totiž přivedly k poznání, že filozof ze mne nikdy nebude a od té doby se při sledování filmů pouze bavím, což mi přináší radost do života. V tomto snímku jsem se pobavil pouze při opakovaném vyskakování dědečka z hrobu a to mne zcela neuspokojilo. Přesto nechci býti kazišukem, který by filmovému fajnšmekrovi rušil umělecký orgasmus, ale obyčejnému filmovému fandovi si dovolím doporučit, aby se podíval na něco jiného. ()
Film se mě dotkl na nejsamotnějším dně vědomí, že jsem člověk. Alegorie, která je skutečnosti podobnější než články ve včerejších novinách. ♥♥♥ ()
Převážná většina filmových fanoušků si titul Pokání spojí s nesrovnatelně mladším filmem britsko-francouzské výroby z roku 2007. Pokud si dobře vzpomínám, jen málokterý snímek mě pobavil tak, jako se to povedlo právě Abuladzeho Pokání. Ten výraz koncentrované nudy a ztělesněného zoufalství v očích diváků při promítání filmu mi hluboko utkvěl v paměti. V polovině 80. let, kdy se film dostal do širší distribuce, se stal nikoliv filmovou, ale společenskou událostí, kdy každý, kdo chtěl být "in" jednoduše musel Pokání vidět. Potíž je v tom, že se jedná o typicky klubový intelektuální snímek, který je obtížně konzumovatelný širším filmovým publikem. Budu velký optimista, když napíšu, že 5 % diváků film "vzalo", kdežto 95 % z něj bylo maximálně znechuceno. To nic nemění na faktu, že ho všichni chválili do nebes. Své místo ve filmové historii si vysloužil za to, že byl první filmovou obžalobou stalinismu. Jenže plnou metafor a symbolů a s nefunkčním příběhem.... Jako seznámení s érou stalinismu nepoměrně líp funguje např. Baltazarova hostina nebo Unaveni sluncem. Pokání je příliš dlouhý, špatně sestříhaný snímek, který lze promítat tak na filosofické fakultě, ale ne v běžné distribuci. Celkový dojem: 40 %. ()
Ten film je úžasný. Je to už dávno, co jsem ho vidl poprvé (tuším FFP 88 - filmový festival pracujících :-( ) , ale.... ten dojem... to mrazení... brrr.. mrazivá krása... Ještě si pamatuji na podobný film z té doby ruské (sovětské) produkce, absurdní Město ZERO... ()
POKÁNÍ je nesporně mimořádný film, jehož poselství není možné v žádném případě zužovat na pojmy jako superego nebo komunismus. Vznešené ideály, velké myšlenky, vypjatý patos, vznosná gesta, to všechno jsou rovněž "jednom" lidské pojmy a nezachází-li se s nimi s náležitou úctou, velmi rychle retardují - i na zločin. Poznávací funkce filmu, o nějž se vydatně spoluzasloužil tehdejší generální tajemník gruzínských komunistů a pozdější ministr zahraničí gorbačevovské pěrestrojky i gruzínský prezident Eduard Ševarnadze, byla nesmírná (mj. upozornění na závažnost gruzínského kulturního národního dědictví, potvrzení existence zapíraných tzv. psychušek, čili zneužívání psychiatrie pro politické účely). Film přerůstá pro toho, kdo chce a umí naslouchat, do nadčasového podobenství o základních prvcích všelidských ideálů: lásce, nenávisti, šlechetnosti i zločinu. A velkolepá filmová řeč, která je jeho základním vyjadřovacím prostředkem, nesporně spoludovytváří nadčasový rozměr nejen díla, ale i odkazu svého pozoruhodného tvůrce. ()
V meste zomrie starosta, no ktosi mu po smrti nedopraje pokoj a noc čo noc ho zarputilo vykopáva z hrobu. V priebehu súdneho procesu riešiaceho toto narušenie poriadku sa postupne odkrýva skutočný charakter mŕtveho: Varlama Aravidzeho - lokálneho despotu, ktorý mal schopnosť robiť z priateľov nepriateľov a naopak. Metaforami naplnená obžaloba boľševizmu je založená na príbehu, ktorý preskakuje v čase a predsa drží pokope silou zdrcujúcej výpovede. Absurdita jednotlivých výjavov je založená na zmiešavaní prvkov z rôznych historických období (policajti v stredovekom brnení vs. autá), na horúčkovitých snoch jednotlivých aktérov predznamenávajúcich neradostné osudy obetí mocenskej svojvôle a taktiež na spôsobe vedenia súdu samotného: obžalovaný je ten, kto na zločiny upozorňuje a nie ten, čo ich spáchal, pričom zámienkou na vedenie procesu je ohrozenie mravnosti. Tengiz Abuladze spomína, že pri nakrúcaní filmu sa inšpiroval dielom Luisa Buňuela. Obrazová sýtosť sledu absurdít, náhle striedanie snov a reality, fantastické motívy (skoro ma odrovnal diabol spovedajúci syna obete a pojedajúci pri tom surovú rybu) tomu do určitej miery nasvedčujú. Spôsob a téma však zaťažujú film tak silnou dávkou smutnej dumy, pri uvedomení si škôd, aké na každom smrteľníkovi v našom pásme komunizmus napáchal, ktorá nedovoľuje odľahčujúco sa pousmiať na inak zábavných momentoch. ()
Kláda. ()
"Jeden rozum vyváží tisíc idiotů." Bohužel jsem nestála v těch dlouhých frontách před kinem v roce 1988, ale znám spoustu tehdejších reakcí. Ze svého pohledu tedy plním svůj osobní dluh a sice s odstupem času, ale přece skládám hold všem tvůrcům. V Pokání dostala světová kinamatografie skvostný příspěvek k originální výpovědi doby s přesným vykreselním hlavních postav. Způsob vyprávění je kontinuální, místy přechází do snů a představ. Patrná je nejen křesťanské symbolika, ale i symboly doby s humorným podtextem (prokurátor s Rubikovou kostkou v soudní síni ...) Absurdita situace je předkládána ss vtipem a nadsázkou, ale bez patosu přechází do vážnější noty. Pokání mluví vlastní řečí, má silný příběh a velmi působivý konec. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií ()
Sojuz nerušimyj ... Gruzínci ako ďalší zo zaujímavých národov mocného ZSSR so svojou vskutku pozoruhodnou kultúrou a z lingvistického pohľadu unikátnym jazykom. Priznám sa, že počúvanie tejto reči v mojom prípade prevážilo nad sledovaním filmu samotného (šokujúce napríklad bolo zistenie, že mama sa povie "teta"). Každopádne, diktátor s ľudskou tvárou a s vizážou Jozefa Tisa (nemôžem si pomôcť) je neskutočne výraznou postavou. Božie mlyny melú síce pomaly, ale isto. Z toho pohľadu si treba v živote udržať nízky profil a nesústrediť príliš veľa moci vo svojich rukách. Lebo inak človek nenájde pokoj ani po smrti, resp. našiel by ho zrejme len v prípade kremácie. Tá ale na Kaukaze veľmi nefrčí. ()
Kdo se trochu vyzná v dějinách té odporné země jménem ruSSko, asi ví jak tam šli po sobě prezidenti Svazu sovětských socialistických republik. My co už máme nalétáno nějaké ty operační hodiny si na některé z nich dokonce pamatujeme i dobu kdy zakukali. Když člověk sleduje tenhle film, těžko věří, že jej někdo natočil v roce 1984 v SSSR... Kdo tu dobu zná, prostě nechápe. Jenže ten letopočet je klíčový... Tou dobou tehdejší prezident K. U. Černěnko byl na tom zdravotně zle a v zemi bylo téměř bezvládí. Na jeho místo se pak dostal ten, o němž zpívá Žlutý pes ve svém geniálním textu Sametová ,, A do toho tenhle Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov, kopyta měl jako z Arizony --- Přišel a zase vodešel, a nikdo se kvůli tomu nevěšel, a po něm tu zbyly samý volný zóny '' ... Tak, tak. Přišel Michail Sergejevič Gorbačov a s ním změny. A to pořádné! Nejden ruSSák mu kvůlit omu ještě dnes nemůže přijít na jméno, protože ruSSák význam tohoto muže nikdy nedocení. A i když Gorby měl taky svoje mouchy a byl komanč, je to historií setsakra nedoceněná postava, která umožnila nejen nám dostat se na svobodu a žít si po svém. Hlavně unás by se mělo o něm učit ve školách v souvislosti s listopadem 1989 a jeho rozkazen armádě nejen v ruSSku, ale hlavně dislokované u nís - nezasahovat a zamezit případnému zásahu naší armády proti demonstrantům! Kdo zná stalinistický režim i jeho metody a způsoby likvidace tzv. nepřátel lidu a pak už vlastně kohokoliv jen kvůli paranoie Stalina, velmi snadno ve filmu pozná o čem je řeč. Vše je nádherně převedeno do fiktivní země s fiktivním diktátorem, na oko přátelským a milujícím lid, kulturu a umění. Ve skutečnosti však hrůzovládcem likvidující spolupracovníky i pro něj úplně cizí lidi. Po jeho smrti převezme úřad jeho syn. Teď už se nepopravuje. Odpůrci jsou prohlašováni za blázny a jsou zavíráni do psychiatrických klinik mnohdy na doživotí !!! Že vám to připomíná současný režim v ruSSku ? Přesně tak. Nic se tam nezměnilo! Nic. Je to úplně marná a zbytečná země. Je obrovská škoda, že reformy, které zahájil Gorby nepokračovaly jak měly. Dnes vidíme jak to vypadá, když je u moci další Varlam Aravidz, jen se jmenuje jinak. Vůbec bych se nedivil až Putlera někdo odpraví (a že ko někdo krouhne je bez debat, - otázka nezní zdali, ale kdy...) pak věřím, že taky nebude mít hrob... Polít benzínem a spálit někde na skládce by myslím bylo tak akorát pietní, něco jako to měl Áda. Pokání není film pro každého. Ale vzdělaný divák v tom objeví tu skvěle zašifrovanou pravdu, nádherně natočenou, která tehdy tímto filmem vyřčená, musela asi mít neskutečnou sílu. Vždyť jen co v ruSSku zmizelo od třicátých let lidí... Velmi silný zážitek. Dávám za 5 kmenů stromů se jmény... * * * * * ()
Děsivé, mrazivé, neuvěřitelně silné.. A tak pravdivé. Škoda, že nejde nahnat voliče komunistů do jednoho sálu. Pustila bych jim Pokání a zapnula repeat... ()
Varlam Aravidze je stvořen z typických rysů významných světových diktátorů dvacátého století. Někteří jsou lehce odhalitelní, ale většinou je pro jejich odhalení potřeba nenechat spát ani jednu mozkovou buňku. Celý tento snímek je o luštění symbolů, náznaků a skrytých vodítek k pochopení nenávisti k režimu. Je to poněkud náročné na sledování a bez mučení přiznávám, že jsem jedním ze spousty bloudících ztracených v nepřehledném vyprávění. ()
Čistý extrakt totality jakéhokoli názvu dovedený ad absurdum. Třeba hledání jména na kládách, zpytování svědomí ve sklepě, to byly scény! Když se nad tím filmem hluboce zamyslíte a všechny jeho narážky zaktualizujete, vznikne parádní rovnice, na jejíž jedné straně je tento film s Varlamem v rouše beránčím a na druhé straně komunismus, ale třeba taky dnešní sociální demagokracie. A mezi oběma stranami samozřejmě rovnítko. Až z toho někdy mrazí. Není i dnešní společnost v pozici obhájců Varlama? Máme tu stále komunismus a chlácholíme se, že těch 40 let destrukce svědomí bylo prací pro lid, ale jasně, chyby se staly...jejda jak je tenhle film pořád aktuální. Tento film nelze chápat jen v kontextu 80. let, kdy se schvalovaly zrůdnosti 50. let, ale chtě nechtě si ho prostě musíte promítnout i do dnešní politiky. Povinně promítat před volbami! ()
Nádherná, mrazivá krása. Symboly bývají ve filmech mnohdy samoúčelné a zavedou filmaře k opájení se vlastním uměním. Ale tady ne. Tady dokonale vystihují zrůdnost zla téměř elegantními prostředky, čímž dodávají filmu mnohem větší sílu, než kdyby byl natočen přes potoky krve a utrpením zkroucené obličeje. ()
Čím je který film mému srdci dražší, tím hůře se k němu píše stručný komentář. Tento je mému srdci možná nejdražší, nebudu k němu psát nic, jen: okuste a vizte jedno z nejhlubších filmových podobenství o totalitní moci, vině a pokání. ()