Lanark

Tolik vět, kolik myšlenek. Tolik pocitů kolik obrazů. Musím to uvnitř nechat ještě chvíli znít, zatím je to příliš čerstvé a chci si to ještě nechat pro sebe...snad brzy napíšu víc.

Narazil jsem na něj náhodou...byl jsem dost opilej a to co jsem četl se mi líbilo. Když jsem však ráno chtěl pokračovat, najednou jsem se ocitl ve světě, který mi nic neříkal. Nebyl mi odporný, nebyl mi milý, prostě byl mimo mě. Ale když jsem pak za pár dní seděl v hnusnym, nanicovatym baru s nepříjemnou servírkou a na dně sklenky jsem hledal návod na šťastnej život, všechno co mě napadalo jakobych už někde slyšel..nebo viděl. Pak mi to došlo, doma jsem ho zas otevřel a zase rozuměl, všechno bylo tak jasný. Jasně, že ráno bylo však zase vše jinak. Tehdy jsem pochopil, že to je svět, do kterýho si nemůžete vplout jak chcete, buď všechno nebo nic. Je to jak s tim chlastem...nemůžete si říct, teď budu opilej..teď nejsem..je to mimo vás, ale zároveň je to jen na vás jestli do toho jdete...já do toho občas jdu, je to způsob jak poznat další kus svýho světa...tenhke kus je uzavřenej sám do sebe, nebo spíš svět toho uzavřenýho co máte v sobě...neni to svět radosti, ale ani smutku.. Faktótum je takovej koncentrát tohodle světa. Bude vás po něm bolet hlava, jde ale o to to zkusit na vlastní kůži. Nebejt posera podívat se do tváře svejm démonům.

Sci-fi které nestárne, ale naopak získává na aktuálnosti. Díky tomu je pro mě tak výjiměčné. Neuvěřitelně hutná atmosféra, čemuž přispívá jak kamera tak hlavně hudební podkres Vangelise. Je až neuvěřitelné, že do takto depresivního světa vložil Ridley Scott příběh, pojednávající o touze po životě. Vím, že se tímto zařadím do nekonečného zástupu, ale scéna na střeše v závěr filmu je něco na co nikdy nezapomenu a vždy mi vyvstane na mysli ve chvílích, kdy můj život se tak trochu podobá městu ve kterém se příběh odehrává..přeplněné, ale vlastně vnitřně prázdné.

Meditace skrz filmové médium. Jak je možné okomentovat, či snad hodnotit nečí meditaci? Slova unikají své podstatě a jakýkoliv soud se mění na pouhé šumění větru ve větvích stromu života. Ne, toto se musí prožít..stejně tak jako život. Mé plné hodnocení je jen odleskem toho, co se děje v mé duši.

Cesta, kterou jdeš, je ta, kterou sis zvolil. Čekáním na další den, jen ztrácíš ten dnešní. Nečekal jsem nic, dostal jsem vše. Příběh tak jasný a čistý, jak horský potok. Psaním nějakého delšího komentáře bych jen tento potok zašpinil. Podívejte se sami! Jsou příběhy, které se vypráví mlčením. Útěk do divočiny pro dospělé.

Jděte se bodnout s pusinkou Ryanem. TO Vanishing point je Jízda! "Patiently." ... That's the only way to wait for somebody."

Ufňukaný film se smyslem pro humor. Humorem, který je tu podávaný v tak jemných náznacích, že si ho ani nemusíte všimnout. Minete ho a možná se jen na chvíli ohlídnete, jelikož máte pocit, že se vám stalo něco zvláštního. Pokud však nejste dostatečně vnímaví, jelikož sobectví vám nedovolí ani na chvíli přemýšlet o tom, že svět se netočí kolem vás, pravděpodobně nakonec jen mávnete rukou a opět se vrátite k obdivování svého ega. Pokud však jste dostatečně vnímaví a dokážete se nad sebe povznést, pak vás váš vlastní smích svým ostřím zbaví všech těch slupek, do kterých jste se zabalili ve strachu před světem. Uvnitř kterých jste si mohli snít a fňukat, ale s každým dalším povzdechem jste cítili jak se dusíte. Jaké potěšení, sledovat jak lehce slupka pod ostřím mizí v hlubině zapomnění a vy konečně můžete okusit ten sladký plod, který ve vás tak dlouho zrál.

Hodně silné melodie zahalené ve špinavých uličkách Paříže. O co špinavější prostředí, o to čistčí emoce..vášeň, tichá radost, bouřlivá zasmušilost. Jojo, tyhle modrý nálady nechoděj na pozvaní... a tahle je tak podivně, nově, jinak hořkosladká... Poválená na patře a plivnutá mezi kapky deště, který společně bubnují na parapet melodii, kterou jsem kdysi znal a která bolela a teď už prostě jen tak rozeznívá ozvěnu toho co bylo.. nebo toho co teprve bude...kdo ví, půlnoc už je dávno za mnou, ale novej den ještě neukázal svoji barvu...

Konečně...konečně odpověď na velkou depresi z New Yorku. Život je vždy o krok před smrtí, jelikož ta je jen jeho okamžikem. Síla Sorrentina je v umění zachytit ty správné okamžiky v příběhu jednotlivých postav tak, aby se bez skřípění spojili v jeden velký příběh lidství. Řím nebyl postaven za den, a ani lidský život nemůže být od počátku celistvý, plný a bezchybný. Hledání prochází celým naším životem, a zde se cesta stává cílem. Možná, že tou velkou nádherou je právě ta cesta, na které zanecháváme své stopy, abychom se čas od času, aspoň v myšlenkách, mohli po těch stopách vrátit, ať už jen z radosti, či protože jsme zabloudili, nebo protože jsme něco důležitého zapomněli. edit: druhé zhlédnutí ještě intenzivnější...život je pocit a emoce, všechno ostatní je jen bla bla bla...film pro Jiřího, a film i o Jířím (strougy, sorry, ale já byl vždycky takovej...jen jsem to v sobě držel)