Prosba

Pro mě osobně šestihvězdičková gruzínská záležitost, a to jak po obsahové, tak i po formální stránce. Černobílá forma dodává snímku na tajemnosti a magičnosti. Kamera je neprosto úchvatná a snoubí se perfektně se zvukem. Tento film mohu směle přiřadit k takovým dílům, jako jsou Vláčilova Markéta Lazarová a Údolí včel, Tarkovského Andrej Rubljov či Paradžanovova Barva granátového jablka. Film, jenž stojí za to zhlédnout víc než jednou, a jsem ráda, že jsem díky němu prožila očistnou filmovou lázeň... Takovéto filmy v současné kinematografii pohledat... (05.03.2012)

Složitá symbolika, provázející a vymezující trilogii boje DOBRA a ZLA, se tu, ve svém prvním díle, mění ve velkou obrazovou černobílou báseň, z níž, přestože se jedná o látku z velmi pokročilého předminulého století, vystupují postavy-mýty-héroové. Je zřejmé, odkud se brala mimořádná odolnost a síla kavkazských horalů, houževnatě vzdorujících perské, turecké či ruské nebo naopak arabské expanzi, odkud koření odolnost a původnost tamějších autokefálních církví a na ní vázané hluboké, původní kultury. Prvky eposu, filmové epopeje, které krystalují v POKÁNÍ, jež je zřejmě syntézou Abuladzeho básnické inventury gruzínské identity ve všech patrech jejího společenského bytí, již tady naznačují, že se jedná o nevšední dílo. O kvalitu klasickou, skutečně nadčasovou. (07.06.2010)

Na první pohled působí Prosba jako báje z neurčitého dávnověku, ale při bližším seznámení se s kontextem zjistíme, že je překvapivě velmi realistická. Dva hlavní příběhy filmu vycházejí z lyrickoepických básní Važy Pšavely Aluda Ketelauri a Hostitel a host, obě byly přeložené do češtiny v knížce Pojídač hadů (Odeon, 1982). Važa Pšavela (pseudonym znamenající Junák Pšavský) sice do svých básní vkomponoval mnohé mytologické a lidové motivy, nicméně život na Kavkaze na konci 19. století ztvárnil víceméně realisticky. Velice odlehlá horská oblast Chevsuretie (a nedaleké Pšavsko) leží až u gruzínské hranice s Čečenskem a v zimě je po zemi dodnes zcela nedostupná. Civilizace sem v průběhu staletí pronikala jen velmi pomalu, takže ještě ve 20. století tu Chevsurové žili prakticky podobně jako v Abuladzeho filmu, chodili v kroužkových zbrojích a pestrých kostýmech a platila tu dávná rodová pravidla včetně krevní msty. (Viz také třeba trochu romantizující román Bílý límeček Micheila Džavachišviliho). Věžové město-pevnost Šatili (v první povídce filmu) obývali Chevsurové až do 50. let a i dnes vypadá skutečně tak jako ve filmu. Kistové z druhé povídky jsou v gruzínštině vlastně Inguši a jejich filmové město je dodnes rovněž zachovalý ingušský aul Erzi. (03.08.2012)

Toto rozhodně není dílo, které by mohlo být oceněno širokou veřejností. Což je samozřejmě škoda, ale je to skutečnost, která se zřejmě nezmění. Převést báseň na filmové plátno není snadné. A je více než obdivuhodně, jak se toho Tengiz Abuladze zhostil. Ta jeho zneklidňující kompozice obrazů, stínů, světla, slov, gest, myšlenek a postojů se stává jedinečným dílem, které v sobě spojuje několik druhů umění v kompaktní celek s širokým dopadem působnosti na pocity vnímavého diváka. Každé gesto a postoj je alegorickou skulpturou. Každé jednotlivé slovo je básníkovým veršem. Každý pohyb a krok je současným tancem. Každý zvuk větru je mollovou skladbou. Každý záběr je jedním malířským plátnem s všeříkajícím významem. Označit toto dílo za střet dobra se zlem je zjednodušené a povrchní označení, neboť zachází mnohem hlouběji. Dotýká se samotné podstaty lidské duše a fungování lidské společnosti a civilizace. Lidská společnost se sdružuje do útvarů, které se označují slovem stát a jsou pokračováním původních kmenových osad a městských států. Tyto státy jsou řízeny dobrovolně i nedobrovolně přijatými zákony a pravidly, které vyžaduje dodržovat bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou správné, či dobré. Je to bludný kruh, ze kterého není jednoduché nalézt tu správnou cestu. Na jednu stranu si jedinec uvědomuje pojmy lidství, dobro, soucit, laskavost, ochotu pomoci a porozumět. Na stranu druhou je ochoten někdy často, někdy zřídka a někdy stále na tyto pojmy zapomínat. Ze strachu. Ze strachu o život, o vlastní přežití, o majetek, o moc, nebo z příchodu případného trestu, hanby. Bojí se cizích a neznámých věcí a nechává se ochotně ovládat a vést ve své cestě životem, kdy může sice mnoho získat, ale svou lidskou podstatu navždy ztratit. Není to jednoduché, postavit se proti nespravedlnosti, proti zlu, proti demagogii, proti bezpráví, proti lžím a pomluvám, proti přesile. Když nás může postihnout trest a smrt. Lidskost je pravidelně obětována v zájmu fungování společnosti, v zájmu udržení moci, v zájmu zvýšení víry, v zájmu tržního hospodářství. Aniž si to sami uvědomujeme. A pouze přihlížíme další a další popravě. Mimo jiné i toto sděluje tento pozoruhodný filmový výtvor. Z postav zaujme poutník (Spartak Bagašvili), který nechápe ničeho z lidského chování, panna (Rusudan Kiknadze) jako představitelka dobra a toho vznešenějšího lidství, skřet (Ramaz Čchikvadze) jako představitel přízemních, špatných a hamižných lidských vlastností, vyobcovaný Aluda (Tengiz Arčvadze), který je potrestán za pochybování o správnosti zákonů, laskavý a pohostinný Džokola (Otar Megvinetuchucesi), který se za svojí pomoc stává terčem opovržení, a lapený Zviadauri (Zurab Kapianidze), vzbuzující již svou přítomností tolik záště a zloby. Je to silné a složité dílo, o kterém by se dalo popsat mnoho stran papíru. Hodně výjevů mi zůstane zasunutých v mé hlavě. Všichni jsme nevolníci svých vlastních strachů, rezignací, lhostejnosti a malosti. (05.01.2016)

Nad kamennou kavkazskou strohostí v Abuladzeho podání se tají dech. Pokud však jde o příběh a o poselství, sám nevím, kolik se mi toho přes kulturní bariéru podařilo beze ztráty přenést. Vzal jsem si pro sebe z filmu především vykřičník týkající se náboženství. To je tu totiž – ať už v podobě křesťanské či islámské – představeno jako zdegenerovaná síla střežící odvěké kmenové tradice včetně krevní msty, síla, která jedince stavícího se ve jménu vyšší mravnosti proti ní nemilosrdně žene do vyhnanství nebo na smrt. Kristus dobře věděl, proč varuje před chybně uchopenou „tradicí Otců“. Pod vznešeným jménem podání předků se může předávat zafixovaná nenávist, xenofobie, elitářství nebo nacionalismus. (22.03.2012)