Prosba
Molba
The Entreaty
Obsahy(1)
Podobenství o věčném boji Dobra a Zla, natočený na motivy básní Važi Pšavely. Černobílý film asketické krásy se skládá ze dvou příběhů, které se odehrávají se ve skalnatých scenériích mezi horaly, jejichž život se řídí dávnými tradicemi. Dva protikladné mravní póly zde ztělesňují Panna a Skřet.
Gruzínské filmy vytvářely v někdejší sovětské kinematografii určitou enklávu tvorby odlišné od běžně žádaného "socialistického realismu", prostřednictvím většinou komediálně laděných příběhů o rázovitých gruzínských postavičkách přinášely pohled na odlišnou mentalitu i životní hodnoty. Patří mezi ně i díla Tengize Abulazeho, směřujícího ke složitě vrstveným podobenstvím. Jedním z nich je Prosba, vynalézavě využívající černobílých širokoúhlých kompozic a prosazující meditativní přístup jako základ niterného prohmatávání odvěkých lidských konfliktů i vášní.
Režisér se inspiroval třemi poémami gruzínského básníka Važi Pšavely (1861-1915). Neusiloval o jejich doslovný převod, který ostatně ani nebyl možný, pokusil se v obrazech vyjádřit to, co Pšavela postihl slovy. Základem celého příběhu se stává lyrická poéma nazvaná Prosba, jejíž hrdina zosobňuje básníkovy myšlenky o nutnosti bránit základní lidské hodnoty. Do dění vstupují i dvě alegorické postavy, ztělesňující protikladné mravní póly - panna-nevěsta odkazuje k čistotě a neposkvrněnosti, ohavný skřet se připodobňuje všudypřítomnému zlu, k ďábelskému mámení.
Samotné téma střetu dobra a zla, ponořené do chmurných baladických obrazů s dominující drsnou hornatou krajinou, se rozvíjí ve dvou příbězích ze života horalů, odedávna poznamenaných sváry i krevní mstou. Každé odmítnutí uznávaných tradic se přitom může vymstít, jak okusí statečný bojovník, jenž dostihne jinověrce, zloděje koní, a smrtelně jej zraní. Když je však svědkem jeho statečného umírání, ovládnou jej pochybnosti, zda zabíjení přináší rozumné řešení - a nakonec je i s rodinou z rodného společenství vyobcován. Druhý příběh se dotýká příkazu pohostinnosti, nad nímž může zvítězit slepá zaslepenost. Když zbloudivší cizinec, hostitelem marně chráněný, odmítne provést oběť cizím bohům, přivolá na sebe zlobnou odezvu. A režisér se ústy básníkovými táže, zda tupý, lhostejný dav, nečinně přihlížející zločinu, se stává spoluviníkem špatnosti, zkoumá, nakolik rezignace napomáhá prosazovat zlo. Říká, že vzdát se obrany dobra je tím nejhorším skutkem, protože duchovně znevolňuje.
Ačkoli Abuladze svůj film situoval do "bezpečnější" časové nezakotvenosti, cenzoři postřehli dvojznačné metaforické poselství - a dva roky váhali s jeho uvolněním do kin. A teprve po sedmi letech dovolili, aby se účastnil festivalu autorských filmů v San Remu. Prosba tam zvítězila. Do českých kin pronikla až v roce 1981. [Jan Jaroš, LFŠ 2007] (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (16)
Těžkotonážní, temné, prostě ale krásně natočené. Skvělá vizuální stránka - takhle k dokonalosti dovedená černobílá kamera se přeci jen tak často nevídá... Abuladze zatím jen naťukává motivy rozvinuté v pozdějších filmech, ale jeden je už tady dotažen k vrcholu, který se vyrovná síle podobné scény ze "Stromu přání" - Jen lidé sami jsou tak slepí, že vraždí své vlastní anděly.... ()
Nad kamennou kavkazskou strohostí v Abuladzeho podání se tají dech. Pokud však jde o příběh a o poselství, sám nevím, kolik se mi toho přes kulturní bariéru podařilo beze ztráty přenést. Vzal jsem si pro sebe z filmu především vykřičník týkající se náboženství. To je tu totiž – ať už v podobě křesťanské či islámské – představeno jako zdegenerovaná síla střežící odvěké kmenové tradice včetně krevní msty, síla, která jedince stavícího se ve jménu vyšší mravnosti proti ní nemilosrdně žene do vyhnanství nebo na smrt. Kristus dobře věděl, proč varuje před chybně uchopenou „tradicí Otců“. Pod vznešeným jménem podání předků se může předávat zafixovaná nenávist, xenofobie, elitářství nebo nacionalismus. ()
Pro mě osobně šestihvězdičková gruzínská záležitost, a to jak po obsahové, tak i po formální stránce. Černobílá forma dodává snímku na tajemnosti a magičnosti. Kamera je neprosto úchvatná a snoubí se perfektně se zvukem. Tento film mohu směle přiřadit k takovým dílům, jako jsou Vláčilova Markéta Lazarová a Údolí včel, Tarkovského Andrej Rubljov či Paradžanovova Barva granátového jablka. Film, jenž stojí za to zhlédnout víc než jednou, a jsem ráda, že jsem díky němu prožila očistnou filmovou lázeň... Takovéto filmy v současné kinematografii pohledat... ()
Prva cast Abuladzeho trilogie o strete dobra a zla, tentokrat na sovietskom Kaukaze. Ono, nie je to ani rusky film, je to o mentalite gruzincov, ich drsnych horach ... Abuladze nejde cestou strhujuceho pribehu, to najdeme skor v Hollywoode. Film som objavil len vdaka tomu, ze som sa prestal venovat vatovo planym filmovo teoretickym kecom, a namiesto toho som zaviedol filmovu prax : 77 % ()
Aby som spokojne zmeditoval mi bránila žíža v sále a zo stoličiek bolavá riť. Navyše od som mal v strede titulkov divoké mini afro a od polovice mi do výhľadu začala zaspávať identita z pravoboku (pričom jeho muskulatúra zožrala celú 1/4 obrazu). Nuž...a najhoršie na tom je, že mi to vôbec nevadilo. Krásne obrazy (čiernobielu aj kontrast ja rád) ale otravne dlhé, výborná hudba (scéna pohrebu) ale dostala málo priestoru. Filmová báseň, na ktorú nie som ta pravá poetická duša. 30% ()
Galéria (3)
Fotka © Moscow International Film Festival
Reklama