Pokánie

Kinematografický klinček do rakvy Sovietskeho režimu. Spomínanie rakvy v tejto súvislosti nie je vôbec tabu, keďže sa film nesie na vlnách čierneho humoru, filozofie či poetizmu. Príbeh sa síce odohráva vo fiktívnom meste s rovnako fiktívnym starostom, ktorý má však jasné znaky diktátora - či už morálne alebo vizuálne (Hitlerove fúzy, Mussoliniho košeľa a traky, Stalinove čižmy). Samotný príbeh nie je nijako komplikovaný, je však doplňovaný absurdnými scénami, ktoré vybočujú z dejovej linky a vytrhávajú vašu pozornosť z jednoduchosti príbehu. Ako príklad by mohol poslúžiť rozhovor a priestor vo väzení, ktorý je svojím spôsobom surrealistický, ale tým aj nerealistický. Najskôr vedie Sandro rozhovor s mužom v obleku, ktorý sedí za klavírom a vedľa seba má ženu, ktorá ma zaviazané oči a drží v ruke váhy - znaky spravodlivosti? Ak berieme na vedomie, že priestor a čas, v ktorom sa toto všetko odohráva divákovi nie je známe, celý rozhovor a samotné zobrazenie spravodlivosti sa dostáva opäť do absurdných koľají. Takže otázkou zostáva, ako sa takýto film dostal na svetlo sveta a bol premietaný ešte za čias tohto režimu? Celé dva roky sovietska cenzúra potláčala film Pokánie, ale 15 mesiacov po nástupe Gorbačova k moci, došlo vo zväze filmárov k "dramatickej zmene". Vedenie prevzal Elem Klimov, ktorý bol priateľom režiséra Abuladzeho. Takto bola vytvorená komisia, ktorá preskúmala zakázané filmy a mimochodom povolila aj návrat starých diel režiséra Andreja Tarkovského, ktorý emigroval práve kvôli nespokojnosti tohto režimu. Takto bola jedna kópia zo štyroch existujúcich privezená do Moskvy na premietanie vybraným divákom. Netrvalo dlho a film sa dostal do širokého povedomia, tým, že sa nebál ukázať všetko, čo sa všetky filmy pred ním ani zďaleka neodvážili. Niet sa čo čudovať, že film v roku 1987 vyhral 3 ceny na filmovom festivale Cannes 80% (21.12.2022)

Jednoduché hodnocení. Za celý svůj život (kurva dlouhý)jsem jako promítač venkovského kina viděl z komunistické éry Ruska a jeho satelitů jen 2 opravdu krásné a dobře udělané filmy: Cikáni jdou do nebe a Pokání. Jak se to těm gruzíncům podařilo udělat-nepochopím. Je to geniální po stránce scénáře, námětu, hudby, herectví, režie. Jedna z nejsilnějších scén, s odstupem času hodnoceno, je rozhovor syna Varlama s Bohem a ďáblem a Varlamem, který pojídá rybu v přítmí sklepa. "Jestli každému vše odpouštíš, tak na co si ztěžuješ, potom jsi Ježíš!....Starou bačkoru ti na tom záleží, ty jsi prostě jenom dostal strach....Pokud není kočka v tmavé místnosti, pak si ji tam vytvoříme a pak ji také chytneme." Zaráží mě nízká hodnocení tohoto opravdu geniálního díla od kolegů s CSFD. Jestli se u tohoto filmu nudili, doporučuji jim fotbal nebo hokej, má to větší spád. (20.01.2009)

Toto je absolutně nejlepší film o totalitních režimech 20. století, zaměřených proti Bohu (a v důsledku toho i proti člověku). Nejlepší je proto, že je imanentně, všudypřítomně náboženský (Gruzínci stejně jako Rusové a ostatní východní křesťanské národy ani nemohou být jiní). Neklouže po povrchu jako většina západoevropských liberálně-demokraticky orientovaných děl, ale dotýká se samé podstaty problému dobra a zla. Film je skvělý i jako umělecké dílo, koloritem, herecky a zvláště symbolikou. (26.06.2007)

Každému co jeho jest. Když se na tento snímek před necelým čtvrtstoletím stály před kiny fronty, jednalo se nesporně o konjukturální záležitost. Vysvětlení spočívá v příchuti zakázaného ovoce, kterou "Pokání" v časech skomírající totality mělo a částečně i v intelektuálním pokrytectví části diváctva, pro kterou se shlédnutí Abuladzeho filmu stalo snobskou povinností. Někdo se proto dnes na "Pokání" dívá skrz prsty a odbývá ho jako rádobyuměleckou, málo údernou a dnes už vyčpělou záležitost. To je věc názoru. Mně symbolika snímku plně vyhovuje, stejně jako jeho "klubová intelektuálnost", která dle mého nic neubírá na sdělnosti a nadčasovosti jeho poselství. (11.07.2007)

Dost nevyvážené, to především. Ale od scény s kládami všechno předchozí začlo mít své místo... Rozhodně má kvality, které sice nejsou pro filmové médium běžné, o to víc si jich vážím. Alternativně k nesmyslům, které tu na čsfd przní uživatel Radek99 v "jeho podobných filmech" uvádím československou variaci na Pokání, a to geniální počin Zvláštní bytosti (1990) od Fera Feniče. Opravdu zvláštní, jak všichni mektají o tom, že se česká kinematografie konečně po dvaceti letech uondala k vyrovnávání s minulostí po 20 letech (s vlnou filmů jako Kawasakiho růže, Pouta, ...a bude hůř); podle mě zatím bezkonkurenčně nejlépe se s tím vyrovnaly Zvláštní bytosti. (16.06.2010)