Idego

Pink Flamingos jsou slavní hlavně jako brutálně exploitační jízda šokujících zvráceností. To je nepochybně pravda, ale často se zapomíná na to, že pod rouškou tohoto béčkovýho trashe se skrývá emanipační manifest americkýho hnutí za LGBT práva a naprosto unikátní zeitgeist 70. let. Pink Flamingos jsou esencí rebelství proti morálním autoritám a ultimátní vztyčenej prostředník všem společenským konvencím. A jako takoví jsou (bohužel) stejně aktuální dneska jako byli před 50 lety. Protože takhle nějak si samozvaní strážci tzv. tradičních hodnot dodneška představují, že vypadá svět LGBT+ lidí. A Waters si ty jejich strachy přivlastnil, vzal do extrému, a tím je odzbrojil a rozcupoval na cucky. Všem tradičním hodnotám se Waters vysmívá a staví je na hlavu povýšením oplzlosti na nejvyšší ctnost a zdroj společenského uznání. A v ikonické Babs Johnson dal Waters LGBT komunitě unikátní nasranou superhrdinku, která ztělesňuje duch Stonewallu. Stejně jako queer lidi se už nechtějí dál skrývat, nechat se šikanovat a ponižovat, stejně jako rok po Stonewallu poprvé šli hrdě do ulic, drželi se za ruce a líbali na veřejnosti, jde Divine se svojí tzv. zvráceností hrdě do světa, naprosto od nikoho si nenechá srát na hlavu a s každým, kdo jí zkříží cestu, udělá doslova rychlej proces. Žerte hovna!, řve Divine do médií svoje politické přesvědčení a všichni marginalizovaní můžou řvát s ním. A zatímco puritánům praskají všechny cévky, já u toho i u desáté projekce slzím smíchy.

Minimalisticky syrová forma servíruje perverzní absurditu o totálně pošahané dystopické rodině, ze které mrazí i škube v bránici; často obojí zároveň. Kočka je nejnebezpečnější tvor, kterému čelíme. Dálnice je typ větru. Lustr spadl prudce na podlahu, ale nic se mu nestalo, protože byl vyroben ze 100% exkurze. Lanthimosovi se podařilo namíchat velkou dávku ujetosti tak, že jsem to hltal i s navijákem. Dogme 95, Betonová zahrada a Monty Python dohromady. Filmová povinnost pro všechny milovníky bizáru. Doporučuju všema deseti. „Víš, co udělá táta, až zjistí, že jsem ti vylízala klávesnici?”

Trpíte existenciální frustrací? Sere vás svět, lidi, život, všechno? Tohle je film pro vás. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 aneb třikrát doprava a čtyřikrát doleva!

Do posledního detailu promyšlený klenot. Havel vložil odkazy do všeho od rozvržení scény a úhlů záběru přes oblečení postav až po hudební motivy. Symbolika je v drobnostech omezených na jeden záběr, ale je také systémová, dynamicky se vyvíjející a prostupující celým filmem. Myslel jsem si, že excelentního Třísku v nastudování divadla Archa už nemůže nic překonat, ale ten další rozměr, o který divadelní hru obohatily možnosti kamery, je natolik silnou přidanou hodnotou, že se mi nakonec film líbil ještě víc než Odcházení na prknech. Je to takový filmově-divadelní hybrid (což přece vůbec není apriori negativum!); taková neobyčejně originální a experimentem zavánějící směsice, která se vymezila jako žánr sám pro sebe. A nutno dodat, že žánr silně podhodnocený a nepochopený.

"It's about this woman who's incredibly... Well, she's a hostess and she's incredibly confident and she's going to give a party. And, maybe because she's confident, everyone thinks she's fine... But she isn't."