Stalker

Varovanie ľudstvu ako takému.... Stalker síce patrí k tomu pozoruhodnejšiemu v tvorbe Tarkovského, no priznám sa, videl som už od neho aj lepšie snímky. Tiež si, narozdiel od mnohých iných užívateľov nemyslím, že ide o jeho jeden z najnáročnejších filmov. Tu u mňa jednoznačne kraľuje Andrej Rubľov, ktorý ma obsahovo i pocitovo úplne zvalcoval. Jediné, čo v tomto smere trochu vyčnieva je fakt, že na Stalkera treba byť veľmi dobre vedomostne pripravený, pretože bez základných znalostí filozofie a náboženskej, židovskej a biblickej histórie z toho človek veľa nepoberie a všetky myšlienky sa mu zlejú do jedného beztvarého guláša bez šance pochopiť to more predobrazov a metafor, ktoré tu Tarkovskij tak hojne použil. Celkový dojem je teda veľmi dobrý, no zároveň na druhú stranu ma aj celkom mrzí, že Stalker filozoficky neprišiel s ničím novým, vlastne iba pekne zhrnul do celku, čo všetko sa na tieto filozofické témy o človeku, viere, šťastí, náboženstve, budúcnosti človeka.... už dávno vie. 75/100 (01.12.2016)

Milujem filmy, kde sa postavy presúvajú z miesta A na miesto B, či lepšie povedané - z miesta A na miesto X (prípadne späť). Tajomná Zóna je skvostný námet, z ktorého by niekto urobil horror s troma "r", Tarkovskij z toho urobil Film s veľkým "f", pričom potenciálny sci-fi make-up mu bol úplne ukradnutý. Vizuálna stránka (napr. "skutočný svet" ponorený do hnedej monochrómie s ostrými svetelnými kontrastami evokujúci neskorogotickú grisaillovú maľbu) a spôsob snímania jednotlivých záberov (napr. monštrózna dĺžka, ktorá ešte prehlbuje intenzitu zážitku) v súčinnosti s obsahovou zložkou z toho robia zázračne dokonalé dielo, ktoré sa zdá byť skôr "nerukoustvorené" (pojem v ikonopisnej maľbe) než skutočne urobené a ktoré ma zákonite núti vykonať určité úpravy v mojom top 10. Podivuhodné indivíduum Stalker je skôr "bytosť" než "človek davu", možno Cháronom prepravujúcim duše do podsvetia (mimochodom, Michelangelo použil antický motív Chárona vo svojom "Poslednom súde" na prepravu duší do pekla). Nech je už Zóna čímkoľvek, má silne znepokojivý "civilizačno-archeologický" akcent a teda apokalyptický rozmer. Pozostatky mŕtveho industriálneho mesta (ktoré mi okamžite evokovalo Pripiať pri Černobyle) sú pomaly pohlcované prírodou. Dláždená podlaha, na ktorej sa povaľuje injekčná striekačka i reprodukcia časti Gentského oltára od Jana van Eyck je zaplavovaná vodou a obrastaná vegetáciou. V tomto prostredí pôsobí neviditeľná sila, ktorá všetko ovláda. Režisér to jednoducho divákovi vsugeruje a ono to perfektne funguje, hoci "mlynček na mäso" sa k žiadnej akcii našťastie nemá (k vyvražďovačke a la "Kocka" to rozhodne zvádzalo). Pútnici síce majú určitý cieľ, ale vôbec nie je isté, či ho dosiahnu - v Zóne sa nedá ísť presne stanovenou cestou. Táto "Záhada Blair Witch" avant la lettre je teda unikátnou transpozíciou témy labyrintu, starej ako ľudská civilizácia sama. Že to nie je len labyrint fyzický ale predovšetkým mentálny napokon vymedzujú postavy Profesora (Fyzika) a Spisovateľa. Ľudstvo si rozmanité Zóny a Komnaty obklopené či prestúpené Labyrintom vytvára odnepamäti a ostáva len dúfať, že nejaká skutočne existuje. Taká Zóna totiž dobre pôsobí na dýchanie. (31.12.2006)

Právě v těchto dnech, v důstojně dožitých 79 letech, zemřel také Boris Strugackij, spolu s bratrem autor literární předlohy. Tarkovského pochmurná filosofující balada je sice filmovým majstrštykem po mnoha stránkách, ale málo platné – do Zóny se skutečným Stalkerem jsem se já osobně vydal jen při čtení knížky. Moje zklamání z filmu bylo o to větší, že se bratři Strugačtí podíleli i na psaní scénáře. S lítostí si představuji, jaký úžasný film, mrazivý až do morku kostí, by mohl vzniknout s Tarkovského tísnivou, nebezpečně špinavou a jako olovo těžkou atmosférou přidáním konkrétního, mimochodem dost akčního příběhu z Pikniku u cesty. Proto jen 4 hvězdy. Mimochodem, kdysi jsme v Jeseníkách (během Prázdnin s Brontosaurem) na motivy knihy hráli vlastní (mnou a dvěma kamarády vytvořenou) celonoční bojovo/psychologickou hru. Dvacet kluků a holek, tenkrát ještě čistých, otevřených duší.  A ano, i já jsem se dostal do ZÓNY (úkoly např. zdolání prudké stráně v temnotě nočního lesa, o samotě, úplně nahý i bosý, žádná baterka, prostě vůbec nic, nebo proplazení několika metry 60cm úzkou rourou dešťové kanalizace pod lesní cestou, konverzační kolečko pravdy a podobně).  Ano, byl jsem v ZÓNĚ, našel jsem to co STALKER hledal, takže i mně se následně splnilo mé největší přání! A jak jinak, nepřineslo mi to pak v životě štěstí. No nic, to už jsem odbočil z filmu, resp. z knihy ke skutečným prožitkům. Shrnuto: „Must see“ (resp. "must read") pro každého, kdo si alespoň jednou v životě něco zoufale, ale neopatrně přál. (10.12.2012)

Podívaná z jiného světa a časů, kdy film byl ještě umění. Neuvěřitelné lokace, myšlenková hloubka a výjimečný divácký zážitek. Na srovnání s tímto geniálním skvostem nejlépe vynikne, v jak hlubokém úpadku současná kinematografie je. (20.04.2014)

Tak takové to tedy bylo... (Tarkovskij poprvé, Stalker poprvé). Začátek: Žena úpící a svíjející se na podlaze - teprve mi dochází, že dosavadní kompozice nejsou zbytečné, a že půjde o hodně. Konec: skleničky na stole - celý příběh odsunut do historie předků (nikoli: tito lidé mají takovou dceru, nýbrž: tato dívka má, měla takové rodiče.) (08.06.2014)

Tarkovskij vizuálně fascinuje a vyvolává pocit ohromného natěšení. Zve nás do nádherně tajemné Zóny a vysněné komnaty. Místo, které je pro někoho tím posledním, kam se může...musí vydat. Míjíme ceduli s nápisem "Tady je Tarkovského" (ne)dobrovolně se noříme do jeho pocitů, nejhlubších sdělení a přání. S nadějí vzhlížíme k cíli, abychom se nakonec podvolili marnosti života. Ovšem, nikdy není nic ztraceno....Stalkerova dcera. Poslední naděje. Film na mě dlouhé měsíce před zhlédnutím působil jako samotná komnata. Skutečně jsem očekával zázrak. (13.04.2016)

Vždy, když jsem si už začínala nalhávat, že chápu, o čem všem Stalker je, byla jsem následující scénou vyvedena rychle z omylu. Tarkovskij předvádí brilantní podívanou, ale zbytečnou dlouhou. Nemám nic proti táhlým záběrům, leč všeho moc škodí. Ke Stalkerovi mám podobný vztah jako k Mazací hlavě, zajímavé jsou nesporně oba filmy, ani jeden se mi nepodařilo pochopit. Ale Stalker mě nějakým zvláštním způsobem dokázal zaujmout. Jestli Stalkera někdy rozklíčuji, tu závěrečnou Ódu na radost si zazpívám. (21.01.2012)

Nesplnené túžby. Všetci nejaké máme. Niekto pre ne chlastá celý život, iný si vymýšľa imaginárne svety. Medzi všetkou bolesťou, nešťastím a utrpením, ale treba udržiavať rovnováhu. A preto máme Zónu. Vieru, že raz to bude lepšie. A v tom je ten zázrak (28.10.2013)

Meditativní filosofické dílo, silné v obraze, zvucích, hudbě, strhující svou atmosférou, navzdory své statičnosti nenudí, poutá svými myšlenkami. Chytrý film - chytřejší než mnohý divák, ale přesto relativně lehce uchopitelný. Nevšední zážitek, absolutně nepodobný všemu, co jsem měl zatím možnost vidět. (28.11.2006)

+ Ivanovo dětství, Andrej Rublev, Solaris, Zrcadlo, Nostalgie, Oběť [10/10] (Mosfilm, ZDF) (Eastmancolor /// Produkce: Alexandra Demidova /// Scénář: Arkadij Strugackij, Boris Strugackij, podle románu Piknik u cesty Arkadije a Borise Strugackých /// Kamera: Alexandr Kňažinskij /// Hudba: Eduard Artěmjev /// MFF v Cannes: Andrej Tarkovskij (Cena ekumenické poroty - zvláštní uznání)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (17.11.2009)

Stalker vyniká dlouhými nedějovými záběry, pro které by např. v běžné západní tvorbě nebylo místa, avšak v tomto případě je skrze ně výrazně prohlubován divácký zážitek. Ať už se jednalo o několikaminutovou jízdu po kolejích, v níž se střídají jen záběry tří protagonistů s nízkou hloubkou ostrosti, anebo o dlouhou kamerovou jízdu v jednom záběru snímající harampádí povalující se v Zóně, vždy jsem byl takřka hypnotizován, ačkoliv je velmi těžké identifikovat, proč – pokud se tedy nespokojím s pouhým odvoláním se na precizní Tarkovského režii. Samotný příběh je poměrně řídký a místo tradičního vyprávění je zde věnováno více prostoru filosofickým rozmluvám o všem možném, které mezi sebou trojice protagonistů vede. (14.12.2010)

Stalkera som videl až po Solarise, čo bude asi ten najzávažnejší dôvod, prečo mu dávam iba tri hviezdy. Myšlienkovo sa tu Tarkovskij trochu opakuje a navyše postapokalyptické zdevastované prostredie na zemi nie je tak vizuálne príťažlivé, ako hlbiny vesmíru. Stalker je menej myšlienkovo uchopiteľný, ako Solaris a bude si vyžadovať opätovné zhliadnutie, prípadne aj viac. Uvidíme potom, čo vo mne zanechá. VIDENÉ ZNOVA...A ZNOVA: Mám pocit, že niekedy v dôchodku, po desiatom pozretí, tento film konečne naplno precítim. Inak stále platí to, čo po mojom prvom vstupe do zóny. (25.07.2012)

Kdo neuvěří, nepochopí. Asi takhle krátce by se dala shrnout myšlenka filmu. Nevím úplně proč, ale tak nějak mi film myšlenkami a názory připomínal knihu Alchymista(Paolo Coelho=ctěné jméno autora).Film se mi dokonce zamlouval i po vizuální stránce. Prostředí, kde se odehrával bylo nádherně ošklivé. Velmi zajímavou byla i kamera a vlastně i přechody z odstínů šedi do celobarevného provedení. Musím se však přiznat, že podle zdejších oslavných chorálů jsem očekával ještě výrazně intenzivnější zážitek. Jednu věc však zmínit musím. Film má asi 2 a 1/2 hodiny. Subjektivně mi připadal dlouhý asi 25 minut. Takhle rychle čas při sledování filmu plynul. Dobře se na film kouká a leckterá úvaha o smyslu života určitě stojí za zamyšlení. Že bych však cítil nepřekonatelnou potřebu vidět film znovu, to se říct nedá. Nevidím svoje hodnocení na víc než takové hodně pěkné 3*. Možná někdy přihodím čtvrtou. Tím možná myslím dnešek. 10. 8. 2012. Důvod? O filmu musím stále přemýšlet. (29.06.2012)

První, co mne napadlo, když jsem si přečetl Shadwellovo "jsem smířen s tím, že nic famóznější za svůj život nikdy neuvidím", bylo "smutné". Už jen plný počet kolegy Theatise mne varoval, neb jím oblíbené filmy u mne končí většinou pod hranicí dvou hvězd. Сталкер dopadl lépe, ale ne o moc. Ano, myšlenky se mi (čas od času) toulaly (úplně) někde jinde, nedokázal jsem však prostě udržet pozornost dostatečně dlouhou dobu. A kdybych ji držel, určitě bych ze Сталкера nevykoukal všechny ty rozumy jako ostatní... 50% (23.01.2013)

Vůbec nevím, o čem to celé bylo a upřímně řečeno, je mi to úplně jedno. Kolem Tarkovského jsem chodil, jak kolem horké kaše a teď jen cítím velkou bolest, jak moc jsem se spálil. Myslím si že můj filmový vkus není až tak zlý, ale tohle vážně ne. Andreje Rubleva (zatím) odkládám na neurčito. (07.04.2017)

Tak som videl Stalkera (už druhý a posledný krát) a môžem v pokoji umrieť. Bol to pre mňa strašný zážitok (ostatne, ako každý Tarkovského film). Poviedku Strugackých som kedysi veľmi dávno čítal, ale už nedokážem posúdiť, v čom je s filmom podobná prípadne až zhodná. Ja som sledoval takmer trojhodinovú prehliadku špiny, hrdze, črepín, špinavej vody a rozpadajúcich sa budov s množstvom bordelu v ich interiéri. V tomto prostredí sa brodili traja mužíci a trúsili pritom svoje životné, rádoby filozofické múdrosti. Nude a chvíľkovému zdriemnutiu sa nedalo ubrániť, aj keď som film sledoval počas dňa. Komentáre päťhviezdičkových znalcov som v rámci psychohygieny nečítal. Priznávam každému právo na vlastný názor, ale osobne som rád, že mám Stalkera za sebou a už nikdy sa nebudem snažiť pozrieť si nejaký ďalší Tarkovského film. Nepatrím do publika, pre ktoré svoje diela nakrúcal. (24.01.2022)

Nemám nič proti určitému umeleckému prevedeniu. Ako niektoré tie zábery boli fakt umelecké. Ale 160 minút? Navyše, keď je tu plno záberov, že pohľad na chlapa ako leží, chlap rozmýšľa, chlap neviem, možno myslí, že mu treba srať... + ten filozofický nádych. To nie je pre každého, to je len pre tých akože ználkov, čo sa tvária ako si tri hodiny vychutnávali art. Ale ja myslím, že práve tie spomenuté momenty mohli urobiť z filmu oveľa kratšiu záležitosť. Lebo v tom stratenom čase by som radšej kukal na zaváraninu, či sa uhorka v nej samovoľne pohne. (28.07.2022)

zaciatok ok, beriem..chytilo ma to a bol som zvedavy co bude nasledovat..nasledovala vsak dlhasnka nuda, ktora ma minula na celej ciare...kym pri zrkadle mi tradicna reziserova pomalost napredovania deja a kamery vobec nevadila, pri stalkerovi som sa citil este horsie ako pri nostalghii, ktoru som dodnes nedokazal dopozerat...predlhe, nudne rozhovory, nekonecna stopaz a vyvrcholenie - nestalo za nic...rad si pri filme pofilozofujem, porozmyslam..tu som vsak dufal v skore skoncenie filmu, ktore nie a nie prist..dopozerane so sebazaprenim. (26.01.2007)

„Já vykopávám tu samou pravdu, ale hodně často se mi stáva, že místo pravdy vykopem hromadu... nechci říci čeho." S Andrejem Tarkovským mám jeden menším problém: jako první film jsem od něj viděl Solaris, který jsem si hodně zamiloval. Jenomže už žádný z nasledujících snímků tohoto velikána (nejen) sovětské kinematografie mě pak nedokázal tolik nadchnout a přinést po emocionální stránce zážitek srovnatelný se Solarisem. Ačkoliv ani ty další snímky nemůžu úplně zavrhnout a Tarkovskij v nich přichází s řadou nových myšlenek a obrazů, nejeden výjev či motiv ve mě díky takřka stejnému stylu vyvolává dojem menší či větší variace, pokračování či navázání, místy však mírně zaostávající za svým předchůdcem. Stalker byl od Tarkovského druhým sci-fi filmem a bohužel už asi navždy pro mne i zůstane „tím druhým“... také proto mu narozdíl od jiných diváků nedokážu dát plný počet hvězdiček. Podíl na mém chladnějším vztahu k Stalkerovi má určitě i jistý posun v estetice, kdy vedle krásné přírody v několika málo záběrech zde převládá samé bláto, špína, rez, odpad, nepohledné zapadlé kouty a především pokud jde o titulní postavu Stalkera, nenalezl jsem k němu moc sympatií. Přestože mě film díky působivé vizuální stránce, podnětným myšlenkám a putováním záhadným světem Zóny upoutal po celou dobu a oproti první projekci spřed 4 let jsem ho tentokrát zvládl odsledovat celý bez problémů, v některých scénách (zvláště ke konci, kde mi to připadalo jenom depresivní) jsem trochu postrádal větší emoce, které by pro mě naplno vykompenzovaly tu náročnou délku... byť magický závěr, který si asi lze vyložit po svém, mě dost uhranul. Něco na tom bude, když se mi nejeden obraz i po pár letech už předem vybavoval, včetně několika dialogů s Profesorem (který mi byl z hlavní trojice určitě nejsympatičtější). Minimalistická atmosféra je zde přímo dokonalá, včetně režisérova tradičního důrazu na působivou zvukovou složku (kde ten zesílující déšť nebo ruch kolejí na mě působil přímo hypnoticky), a prostředí Zóny i tou svou nepohledně špinavou estetikou v jinak fascinujících záběrech dost poutavě ztvárněné. Navíc mě ta Zóna upoutala i jako originální žánrový svět, pokud jde o skrývající tajemství posouvající se krajiny a moci jakéhosi záhadného Dikobraza, který splní návštěvníkům jenom ta nejintimnější přání. Kdysi za silné 3*, dnes nakonec přidávám (byť mírně slabší) 4 hvězdičku, ačkoliv o úplném nadšení stále mluvit nemohu. [75%] (09.03.2022)

Snímek, kterému rozhodně nelze upřít úchvatnou audiovizuální stránku. Dle mého názoru má Stalker takové zvláštní latentní kouzlo, díky kterému jsem byl k němu upoután po celou dobu projekce. O čem Stalker byl, to říct nedovedu. Jen mohu s čistým svědomím prohlásit, že pan Tarkovskij je génius. Ještě se mi nestalo, abych ''žral'' každou nově započatou scénu u filmu, který je v podstatě o ničem. (20.10.2010)