AnanAss

Máme tady nejnovější dokument o nejznámějším rakouském kulturistovi, milovníkovi lyžování, kubánských doutníků, oslíků a úhlavnímu nepříteli mimozemských civilizací a Skynetu. Nejprve se nám představí v úloze, ve které si chlapi vzájemně olejují těla a s nadšením sledují a obdivují své bice/trice a bůhví jaké ještě cepsy. Následující herecká kariéra byla z jednotlivých epizod jednoznačně nejlepší (zde bych se nebál klidně ještě jeden díl přihodit). Politikaření a guvernérování mě už tak moc nebralo… i když musím uznat, že hozené vajíčka ustál se ctí (spousta politiků by se od něj mohla učit) a vůbec není špatné si na předvolební mítinky zvát Twisted Sister. Celkově s tím mám trochu problém, jelikož Arnie je zde přeci jen docela velký mačo, který je ve všem nejlepší… a někdy mi svou nabubřelostí a egoismem připomněl úplně jiného Arního. Takže spíše než dokument o Arnoldovi je to dokument Arnoldův. Za kultovky Predátora, Terminátora, Komandátora a spoustu dalších však už navždy zůstane nesmazatelně zapsán do filmových dějin. I tak se ve výsledku jedná o příjemnou dokuminisérii, která je proložena spoustou starších záběrů a fotek z jeho života. A také proložena láskou k oslům. „Hasta la vista, baby.“ ■ AnanAss‘s Score: 6/10 ■

Thor si, po událostech z jedničky, ani nemůže pořádně užívat zaslouženého odpočinku a pouští se znovu do akce… tentokrát se přesouvá do zamrzlých končin a betonových lokací. Takže rybaření, nákupy po trzích, odhazování sněhu okolo chaty nebo chování slepic musí odložit na později. Na pokračování, opět pod hlavičkou Netflixu, jsem se těšil docela dost a jsem moc rád, že výsledek dopadl víceméně dle očekávání. Dvojka obsahuje vlastně dvě větší akční scény a komornější, avšak správně úderné, kostelní finále, využívající spoustu kutilského nářadí („Nikdy nepřestanu“). Dvacetiminutová akce, (šikovně maskovaná) na jeden záběr, kde se útěkem z vězení pokračuje autonaháněčkou až ke střetu ve vlaku, je parádní… kameraman se skutečně vytáhl. A totéž v podstatě platí i o akci v mrakodrapu, kde se přichází s originálními nápady a killy (zdravím posledního Johna Wicka, který byl téměř na jedno brdo) - likvidace ve fitku (posilovací lavice, běžecký pás) nebo skleněná střecha. Možná se mohlo klidně ubrat z té snažící se velkoleposti, na kterou úplně asi prachy nebyly a kazí to právě trochu horší úroveň některých efektů. Scénáristicky se také o žádnou perlu nejedná, ale jednou za čas se vyplatí hodit mozek do režimu offline a užít si parádní akční jízdu, ve které jsou navíc kontaktní souboje parádně syrové (opět zdravím Johna Wicka) - zlomení prstů, činka v oku. V souboji s Babou Yagou, je tedy pro mě dvojka Vyproštění vítězem, jen ten vizuál měl Keanu vydařenější. K úspěšnému pokračování to nakročeno má a naštěstí v Netflixu nejsou úplně na hlavu, aby tomu dali stopku. Téhle sérii to moc přeju… a Chrise uvidím mnohem raději, jak rotačákem sundává vrtulníky, než aby ze sebe zase dělal kašpara s kladivem. ■ AnanAss‘s Score: 7/10 ■

Joe trpí ztrátou paměti a mezi zelenými mozky je klasický samotář, stranící se ostatních a raději než s míčem, si hraje v povzdálí se svým motýlkem (myšleno jako nožem). K ženám se zrovna galantně taktéž nechová – vláčí je po džungli, nožem jim rozřezává šaty nebo je hází do vody plné pijavic. Ale přeci jen, když zachrání plukovníkovu dceru ze spárů novodobých nindžů, její srdce si tím pomalu začne získávat. V mládí nejspíše míval nějaký speciální výcvik ninjutsu, díky kterému se dokáže ubránit prakticky čímkoliv, a to i s kýblem na hlavě. Na řadu tak přichází meče, násady od mopů, vrhací hvězdice i zahradní hadice. A dostáváme se do výcvikového tábora barevných nindžů (myšleno ve smyslu barev kimon), kteří zde předvádí cirkusácké kousky a kradou armádní zbraně… no prostě nindža, kam se podíváš. Sám Michael je ale ve finále úplně někde jinde – zatímco jeho černý parťák (myšleno ve smyslu barvy kůže) kosí kulometem, v Rambo stylu, desítky nepřátel, on se kočkuje a dává si závody v lezení na laně s jedním otravným starým padouchem s kérkou hvězdice pod okem. Americký ninja mě moc nebral a nebavil ani za éry videokazet, tudíž nostalgie zde nemá šanci úřadovat. Ale jako (bohužel nechtěná) komedie, tak nějak občas funguje, i když to nebyl záměr. Je také zajímavé, že ve filmu s takovým počtem mrtvol, není pomalu ani kapka krve. ■ AnanAss‘s Score: 4/10 ■

Do této doby pro mě úplně neznámý osmdesátkový úlet, který dost zajímavě mixuje žánry a pohrává si s divákem. Romantický úvod se hlavnímu představiteli příliš nevyvede a na své vysněné rande, po nenápadném šlofíku, dorazí o několik hodin později a zde zachytí telefonát o blížící se jaderné válce. Díky tomu se rozjede série událostí, ve kterých se několik postav pohybuje po nočních ulicích, jídelnách, posilovnách… a pomalu začínají propadat chaosu. A potvrzuje se to, že lidi se chovají jako svině, když ztratí i ten poslední kousek pudu sebezáchovy. Schyluje se skutečně k apokalypse a přijde něco? Nebo se jen jedná o špatný vtip, který se postupně vymyká kontrole a my stejně skončíme nakonec jako preparáty v muzeu? Těch devadesát minut bych Zázračné míli obětoval… tohle by byla vážně škoda vynechat, protože originalitou a nepříjemným strachem se v této (skoro/nejspíše) nukleární romanci rozhodně nešetří. ■ AnanAss‘s Score: 7/10 ■

Hodně vydařená podívaná, kde po mrazivém úvodním přivítání Nového roku následuje detektivní vyšetřování, které se postupně přetaví v moderní policejní drama. Celkově je tedy závěrem bližší k rasistickému Kreši. Samozřejmostí je špičková kamera, s precizně nasnímaným a natočeným městem, zahaleném ve sněhu a mraze, se spoustou zapamatování hodných scén – výslech potencionálních vrahů, příchod na místo činu v obchoďáku a následné „přehrání“ atentátu pomocí kamerových záznamů, konflikt a vypořádání se s rasisty v sámošce. Shailene Woodley podala, v roli zdeptaného policejního zelenáče s vlastními problémy, uvěřitelný výkon. Jen tomu propojení s vrahem jsem jí moc nevěřil a je škoda, že filmu ke konci již dochází trošku dech, ale i tak se pod čtyři nedostanu.

Jedna z těch slabších hammerovek, kde nejen ženy opět musí zakrývat cosi podivně vyrašeného na jejich krcích. A cucfleky to rozhodně nejsou. Pestrobarevné kulisy, všudypřítomná mlha, hrobka v katakombách gotického hradu, kníže temnot s ostrými tesáky, krev barvy prošlého kečupu, smyčcová hudba podtrhující hrůzostrašnost daného momentu, nejen kněží s krucifixy měnící se na vampýry, obrovské dřevěné kůly zabodávající se do srdce, korzety a hluboké výstřihy (bohužel i pánské). Všechny zmiňované výstupy, včetně záběrů na hradě mají své neodolatelné kouzlo, je tedy však škoda, že jsou ve filmu docela málo… stejně jako samotný, mrtvolně bledý a přehrávající Christopher Lee, který je zde všeho všudy okolo deseti minut. Vyloženě zlé to rozhodně není, ale raději pro sichr doporučuji sáhnout po dřívějších transylvánských upírovinách.

Jakožto hrdý majitel stylového německého retro pornokníru, musím předně pochválit vizáž hlavního představitele. A teď k snímku samotnému, jenž je zábavnou lekcí z historie pinballu (aneb vše co jste kdy o této hře chtěli vědět, ale nikdo vám to neřekl) o neúspěšném spisovateli, který se nejlépe odreaguje při pinkání a odrážení ocelových kuliček v hracích automatech. Má to však menší háček, protože pinballový hazard je tou dobou v NY ilegální. Strašně příjemně natočený životopis s pohodovým fílingem, retro vizuálem a dobře zvoleným hudebním doprovodem… i když už v úvodu jsme obeznámeni, že na větší hitovky peníze nebudou. Na rozdíl od nedávného Tetrisu, který byl spíše politickým thrillerem, se zde dost sází i na romantickou linku. Ale pozor, ta je nenucená a hodně baví, společně s komediálním tajmingem, který je vždy na správném místě (startování auta, hledání telefonního čísla). Hrozně mi to připomnělo až takový nádech pohodovek z britských ostrovů. „Máma mi toho o tobě spoustu říkala.“ „Co třeba.“ „No, že ti je jedenáct.“

Tuhle verzi bych špuntům, zvláště pokud zrovna shlédli nejnovější animákovou hopsačku, rozhodně zatím nepouštěl… pokud jim tedy nechcete způsobit dočasné trauma. Bráchové instalatéři v červených a zelených montérkách se totiž v této bizarní podívané, ve futuristické dimenzi, prohání v policejních kárách jak z Mad Maxe, v patách mají vojsko obřích ještěrů s hlavami o velikosti tenisových míčků a musí se postavit proti tyranii Dennise Hoppera, který vyfasoval jeden z nejšílenějších účesů své kariéry. Jo a také jsou tady dinosauři v řetězech, král zakletý v obří hromadu slizu nebo bazuka, měnící lidi v opice. Do toho pobíhá Mario a Luigi s instalatérským nářadím a záchodovým zvonem, celé to připomíná komickou verzi Demolition Mana s hroznými triky a sem tam se navíc vyskytne nějaká ta houbička. I když na houbičkách museli být po celou dobu tvůrci a vůbec nechápu, jak tohle mohl někdo dovolit natočit… vždyť muselo být nad slunce jasné, že není šance na úspěch. Ale guilty pleasure jako prase, u kterého máte šanci, samozřejmě s dostatečným množstvím alkoholu v krvi, že si to i užijete.

Nejnovější hraná verze Dračího doupěte je pro mě hodně velkým překvapením a skvělým mixem Dannyho parťáků a Strážců galaxie ve fantasy prostředí. Hned od začátku se jede ve svižném tempu a po stylovém útěku z vězení se střídají originální (a konečně velkolepě vypadající) lokace s povedenými triky a různorodými monstry/zjevy, kde stojí za zmínku například otylý drak, masožravá truhla nebo porotce Jonathan, na kterého se vždy vyplatí počkat. Hlavní postavy, v čele s Chrisem Pinem, který dokonale ovládá nejen své mandolíno, a jeho jednotka chmatáckých lůzrů jsou velcí pohodáři (čaroděj válel v každém jeho výstupu). A hlavně je to také zatraceně vtipné (pocit trapnosti se vůbec nedostavil) s výbornými jednotlivými scénami - krádež pomocí portálu v zrcadle, finále v pohyblivém bludišti a zejména výslech na hřbitově, který ve mně okamžitě vyvolal vzpomínku a chuť pustit si znovu Armádu temnot. Na Raimiho groteskní fantasy jsem si vzpomněl i při scénce se středověkým hologramem. Závěrem bych si položil pár zásadních otázek. Proč je pro Hollywood problém natočit více takovýchto povedených blockbusterů? Proč Chris Pine nedostává větší množství takto výrazných rolí? Proč mi tentokrát v roli záporáka příliš nesednul Hugh Grant? A jak to, že mě nikdy nechytla deskovka Dračí doupě? „Bylo těch otázek už pět, ne?“

Likvidace nácků je poslední dobou v kurzu a tak po Britech a Finech přichází s další várkou rovnou Skopčáci. Rozhodně se ale nejedná o takový grindhouse, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vizuálně je to sice povedené a samotná akce fajnově béčkově odsýpá, takže je trošku škoda, že jí zase tolik moc není. No a prostor mezi ní je vyplněn spoustou dialogů, kde si na rovinu přiznejme, že se o žádné skvosty nejedná. Ale nejvíc mě zamrzelo trestuhodné nevyužití stylové sajdkáry s lidskou lebkou na řídítkách. Každopádně plusem je i westernový hudební podkres, spolu s německými rádiovými retro hitovkami při akčních scénách, které dotváří zajímavě ulítlou atmosféru. Za jedno podívání ale tahle esesácká honba za krvavým zlatem stojí, nedávný Sisu byl však o krapet lepší.