AnanAss

Za studentských časů asi nejčastěji přehrávaný firm, který u nás běžer jednu chvíri pořád dokora. Nedám na něj tedy dopustit… a ani na dabing s brutárně ráčkujícím Kim Čong-irem. Když se severokorejský vůdce spojí s isrámskými teroristy, jediný, kdo může zastavit hrozbu zničení světa, je Team America se svými profesionáry, kteří se v zájmu záchrany ridstva neštítí srovnat se zemí eifferovku, Rouvre nebo egyptské pyramidy. Firm, ve kterém nechybí ani Matt Damon, zré sdružení horrywoodských herců v čere s Arecem Bardwinem, superinterigentní počítač nebo zběsiré střídání poroh při souroži routek. A také firm, díky kterému jsem si uvědomir, že Pearr Harbor je sračka a začar jsem si dávat bacha, ať při návštěvě zoorogické zahrady u výběhu gorir, náhodou nemám kapsy prné borůvek. Škoda, že tvůrci South Parku skončiri pouze u jediného routkového cerovečeráku - routky i modery měst jsou totiž boží (vede okorí urice Bakarakadaka street). Bez jakéhokoriv naréhání dávám poctivou čtyřku. „Jsi herec Garry, tak doprdere hraj!“

Víkend, který měl být proložen pikniky u jezera, hraním deskových her a případným sexem, se pro čtveřici přátel změní v pravé peklo, poté co naleznou starou indiánskou dýku a znesvětí hrobku. Postupně se začínají měnit v démony a teror v chatce může být šikovně rozehrán a masakr začíná. Je fakt, že dostupná kvalita je příšerná a poznat, co se před kamerou děje, je někdy velký problém. Hudební složka je ale opět působivá a kamera nápaditá… na to, že si to kámoši natočili jako takovou blbinu přes víkend, klobouk dolů. A hlavně, díky této Raimiho hororové prvotině, si poté mohl natočit dvakrát to samé v celovečerní stopáži (poprvé v ryze hororovém pojetí a podruhé s pořádnou dávkou humoru, převažující nad tou strašidelnou složkou). Sakra, Same nebo Bruci, vytáhněte už tento kraťas ze svých šuplíků a dopřejte ho nám konečně v ucházející kvalitě.

Konečně jsem si dal opáčko (hlavně i kvůli aktuálně běžící novince) a jen se mi potvrzují kvality tohoto remaku/pokračování. Kamerové vychytávky sice nejsou vymakané jako u Raimiho trilogie, i tak jsou ale tyto jatka natočena parádně. Alvarez na to šel šikovně a připravil hutný a nekompromisně krvavý survivor v opuštěné chatě, z celé řady jednoznačně nejbrutálnější. Skupince chatařů, postupně se měnící v démony, nic jen tak nedaruje a dává jim pořádně do těla, takže nechybí pohřbení zaživa, francouzák po rozštěpu jazyka řezačkou, dobrovolná depilace obličeje kusem skla nebo odstranění ruky kráječem masa… celkově se zde končetiny odřezávají docela často a efektivně. Na humor zde místo vážně není a vše vrcholí intenzivním hororovým infernem, při kterém začne z nebe pršet krev a celá scenérie se barví do ruda. Cameo Ashe v potitulkové scéně je sice možná zbytečné, přesto fanoušky jistě potěší… a hlavně se zde pomalu chystal na seriálové provedení nejstylovějšího lovce démonů pod sluncem.

Když jsem v mládí prvně viděl druhou část „Ashových trampot na chatě“, do Necronomiconu, sklepních kreatur uvězněných v řetězech, stříkající krve na všechny strany, upilované brokovnice a motorovky místo pařátu, jsem se okamžitě zamiloval. Pro mě osobně je značka Evil Dead snad jedinou (zpočátku) hororovou sérií, která si drží nadprůměrné kvality - spolu s remakem i seriálem vše téměř na hranici maximální spokojenosti. Nejnovější přírůstek pod dozorem Sama Raimiho, má nejblíže právě k dekádě starému remaku (ten byl přizpůsoben novějšímu publiku, které ho však příliš nedocenilo). Je otázkou, zdali si to pohlídal sám Sam, nebo je to hlavně díky šikovnému debutantovi na režisérské židli. Každopádně tak jako tak, můžeme být rádi za výsledek, ve kterém jsme dostali rudou krví nasátou a praktickým gore festem nabušenou adrenalinovou jízdu s výborným hereckým obsazením (dětským hrdinům nešlo nefandit). Evil Dead nebyl nikdy vyloženě o strašení a nejinak je tomu i v tomto případě. Mimochodem bylo zajímavé sledovat v kině reakci lidí, kteří nejspíš, dle plakátu, čekali nějakou další duchařinu. Audiovizuálně se nedá nic vytknout a masokombinát to byl od druhé poloviny, nástupem nepovedené vaječiny, solidní – nůžky, škrabadlo nebo chipsy s příchutí only glass. Pomrkávání na originál potěšilo (vede u mě oční bulva), stejně jako smysl pro morbidní černý humor (u originálního přehrávání vinylu a využití chřtánu jako repráku, jsem se tetelil blahem) a finále jako od Cronenberga, co víc si přát. Zvuky nepříjemné, nálety a úhly kamer kouzlí neméně působivě (vybíjená přes kukátko), jako za doby, kdy otěže motorovky ještě táhl Bruce Campbell. Za mě maximální spokojenost a díky nejen za všechnu tu čvachtající krev, výborné masky, litry tělních tekutin a hnisající pahýly. P.S.: Doporučuju si po večerní návštěvě kina, dát kratší procházku lesem, opravdu vtahující zážitek. No, a když vám do toho začne ještě pršet.

Tak večeře v Americe je daleko větší divočina než u nás, zvláště když máme k dispozici netypické postavy v hlavních rolích. On, nezaměstnaný punkáč se zálibou ve žhářství, který je zrovna na útěku před policií. Ona, nenápadná dívka bez přátel, která ráda pozoruje mršiny a touží se, přes odpor nábožensky založených rodičů, vydat na koncert svých idolů. Vztah dvou úplně odlišných povah, již tak pro společnost nepochopených podivínů, se postupně prohlubuje a zjišťují, že nakonec k sobě mají přeci jen blíž, než si původně mysleli. A hlavně, není spíše podivná ta společnost okolo těchto dvou? Pak, že romantika nemůže být originální - když přistoupíte na trošku tvrdší humor, budete odměněni poutavým dějem i formou vyprávění. Formou, která je mi daleko sympatičtější než všelijaké přeslazené komedie… i když přiznávám, že chvíli mi také trvalo naladit se na vlnu těch dvou individuí.

Proč se tvůrci rozhodli, po prvních dvou solidních a komornějších dobrodružstvích mravenčí rodinky, zrovna pro pojetí à la Star Wars, je mi záhadou. První polovina je ještě solidní a přesun do kvantového světa mezi všechny ty mechanické mravence, obživlé želé i zářivky, chodící květáky a gigantické hlavy dává vzpomenout na dobu, kdy jsme byli ještě naivní děti s nekonečnou představivostí a žrali všechny ty fantastické prvky. I když už tady si člověk uvědomí, že Cameronova Pandora je o několik levelů výše. Do té doby však ještě v pohodě, pak se ale film změní na klasický digitální chaos, kde se to řeže pixel nepixel, létají pestrobarevné elektrické výboje a bylo mi úplně jedno, jak to dopadne. V konečném výsledku jsem o tykadlo spokojenější než u kmene z Wakandy nebo Shazamovic rodinky. Což ale zrovna moc velká pochvala není.

A teď něco úplně jiného, Monty Pythoni na prknech, která znamenají svět… a u publika dochází k výbuchům smíchu, kdežto na jevišti dochází přímo k výbuchům účinkujících. Naživo se muselo jednat o zážitek vskutku unikátní, pokud by vám tedy zrovna John Cleese nevnutil albatrose. Vybrat to nejlepší, z nespočtu geniálních skečů těchto virtuózů absurdního humoru, pro jedno představení, byl úkol určitě nelehký. Přesto se jedná o výběr více než uspokojivý. Létající cirkusáci se s tím nemažou a ihned začnou matematickým songem o šedesátdevítce, přesunou se do ringu za boxerem zápasícím sám proti sobě, nejen švihlou chůzí se dostaneme na olympiádu neplavců v plavání a maraton závodníků se slabým močovým měchýřem, aby nám nejedna slza ukápla při hymně všech drsných dřevorubců. Ono to není ale jen o zábavě, člověk se také dozví spoustu nových faktů. Například zjistíte, zdali bylo želé na Poslední večeři a proč byl nakonec klokan přemalován na apoštola, jak si stojí Lenin a Che Guevara ve fotbalovém kvízu a jestli Karl Marx vyhraje luxusní koženou sedací soupravu. A na Červenou Karkulku zcela jistě také změníte názor.

Frank W. Dux, zde v podání nejslavnějšího belgického tanečníka a živoucího klepače koberců, to v mládí neměl vůbec jednoduché a chytil se špatné party, se kterou se vkrádali do sousedních bytů. Při jedné takové akci, kdy si vybrali domov mistra bojových umění, jsou však dopadeni, a zatímco jeho kumpáni zbaběle utečou, Frank je ještě nemotora a nechá se chytit. Sice díky tomu přijde o svou oblíbenou kšiltovku, ale postupně se stává milovanou součástí senseiovy rodiny, která ho začne využívat jako nevidomou obsluhu při servírování čaje, mlátí ho dřevěnými holemi a natahují na předpotopní skřipec. No a tím se rozbíhá sled událostí, ve kterých se Frank vydává do Hongkongu na tajný turnaj v kumité, kde ho, krom samotných zápasů na život a na smrt, navíc ještě nahání armádní policie, dává si roznožky na vrcholku mrakodrapu, hraje tetris s cihlami pomocí svých pěstí, zachraňuje blonďatou reportérku a vystavuje se v děsivých slipech. A sněhobílé tatami se postupně začíná zabarvovat krví a zuby zlikvidovaných protivníků. Nostalgie je mrška jedna nevyzpytatelná a v dnešní době by toto mělo asi malou šanci na úspěch. Ale za éry VéHáeSek a rychlodabingu nezapomenutelný zážitek, kterého jsem byl součástí, proto nemohu hodnotit níže.

Bohužel bez drobného spoileru to nepůjde, pokračování tedy jen na vlastní riziko s jistotou menšího momentu překvapení při případném sledování. Láska k filmům má spousty podob a tato – skrze krvežíznivé zombíky, utržené končetiny, hektolitry rudé krve a sťaté hlavy – je jednou z nich. Má sice trošku drobný problém, a to vydržet úvodních pětatřicet minut (ty jsou ale zase neodolatelně natočeny na jeden zátah), po kterých ale pochopíte a začne vám docházet, že všechny ty dialogy na hranici trapnosti, typicky japonské jména evropských protagonistů (vyjma Kena), záběry totálně mimo a špatné úhly kamery do sebe nakonec krásně zapadají, přesně jako sekera do zátylku. A hlavně také pochopíte, že blíže než k Romerovi či ranému Jacksonovi, to má k poctivému filmovému oblouznění.

Nedávno jsem shlédl pár zajímavých dokumentů o tomto mistrovi rychlých kopů, hrůzostrašných skřeků a nejen bezchybné práce s nunčaky. Mohu tedy alespoň trošku porovnat s výsledným (jakože) životopisem této legendy. Snímek se snaží nést na vlně úspěchu série Karate Kida a arénovek, má tedy blíže ke kung-fu pohádce o jednom nadaném floutkovi, který se vydá za velkou louži lámat nejen dívčí srdce, ale hlavně kosti v tělech svých protivníků. Brzy si uvědomí, že v obyčejném zaměstnání mu to půjde těžko a kolegové v práci ho moc nemusí… možná s tím souvisí i to, že je všechny do jednoho pořádně a pravidelně seřezává. Rozhodne se proto vyučovat bojová umění a hlavně se pokusí prosadit jako úspěšný herec. Jak to dopadne, ví už většina z nás. Solidní průměr (ale čekal jsem více), před kterým bych určitě neváhal doplnit si informace alespoň v této podobě. Jedna docela důležitá výtka - vynechat Steva McQueena a hlavně Chucka Norrise, jakožto jeho věrné studenty, je téměř neodpustitelné.