AnanAss

Pracovní název filmu „Martin: Portrét upířího vraha uvězněného ve světě, který pro něj nemá pochopení“. Martin je poněkud jednoduchý a plachý mladík, který mezi své vrstevníky příliš nezapadá… pije jim totiž krev! Příběh mladého upíra, který hledá vlastní identitu a k intimnostem s opačným pohlavím se odhodlá teprve tehdy, jakmile svou oběť uspí a podřeže jí žíly. Na sebevědomí mu ani moc nepřidá návštěva u rodinných příbuzných, kteří by mu nejraději vrazili kůl do srdce. Romero si odskočil od svých oblíbených oživlých mrtvol a naservíroval nám psychologickou story o jedinci, u kterého do poslední chvíle tápeme, zdali se za jeho touhou po čerstvé krvi skrývá prokletí nebo duševní porucha.

AnanAssův deník, hvězdný zápis č. 45: Podobný postup jako u Tomovy nemožné mise, využil J. J. Abrams taktéž zde a nový Star Trek natočil přístupně i publiku, zcela nedotčenému původním vesmírným dobrodružstvím Spocka a jeho party mezi Klingony. Jde se okamžitě na věc, během chvíle jsme seznámeni se starou i novou posádkou lodi Enterprise a vrženi do víru děje, kde hrají prim hrátky s časoprostorem a černou dírou. Do toho nám příběh zpestří nějaký ten původní Vulkánec a než se člověk naděje, je konec. Současné marvelovky by se měly učit, jak na plátna vypustit blockbuster, který je svižný, zábavný, narvaný emocemi a hlavně přehledný v akčních sekvencích. Spokojenost ortodoxních fandů Kirkovy Hvězdné flotily bude jistě maximální.

Jak Elizabeth Banks mohla z námětu, slibující alespoň možnost menší kultovky mezi specifickým okruhem diváků, natočit tak nezajímavou a nudnou frašku, to nechápu. Nejde ani o hororovou komedii, jako spíše divnou parodii a po celou dobu jsem si připadal, že sleduji nepovedenou hranou verzi Brickleberry. Postavy jsou absolutně nesympatické, trapné a já doufal, že je chlupatý uživatel kokainu co nejdříve pošle na onen svět. Sjetý medvěd se zde však vyskytuje po hříchu málo a to je, na takové téma, docela zásadní problém, který ani pár povedených scén a jedna pořádná medvědí šipka do sanitky bohužel nespraví. V nějakém článku jsem četl, že snímek by měl být poctou rané tvorby Sama Raimiho. Tak to by mě tedy zajímalo v čem přesně.

Z doposud hrajících akčních hrdinů nám Čína servíruje v podstatě tři zásadní typy. Komické dobráky zastupuje Jackie Chan, arogantní frajírky skvěle splňuje Chow Yun-Fat a pak je zde Jet Li, ideální kandidát na tiché pohodové sympaťáky, se kterými byste klidně skočili i na skleničku saké. Pokud tedy zrovna nenahání Riggse s Murtaughem. Tentýž charakter ztvárňuje i v tomto Osobním strážci z Pekingu, kde hraje nekompromisního bodyguarda (v mládí navíc zcela jistě nadmíru nadaného hráče šipek), kterému je přidělena ochrana mladé ženy, poté co je svědkem vraždy. A svou práci bere Jet zatraceně vážně – takže taková ta klasika jako instalace kamer do ložnice a stalking ve všech místnostech domu, nevyjímaje koupelny, je samozřejmostí, stejně jako společné návštěvy toalet v restauraci a nemůže si samozřejmě nechat uniknout šmírování v převlékací kabince. Musí se mu však uznat, že do toho všeho stíhá s přehledem efektně pobít i desítky najatých zabijáků, kteří mu jdou zrovna na ránu. Prostě nenáročná zábava, která svůj daný účel plní.

Takhle by si asi Elvis ódu na Las Vegas nepředstavoval. Nicolas Cage, dokonale vystihující citát, že více než nadměrná konzumace alkoholu je metla lidstva, v autentické roli ožralce, který žije jen proto, aby mohl ráno vstát, kopnout do sebe půl litru vodky, vykoupit polovinu regálu s chlastem, před obědem stihnout rvačku v baru, dorazit se v bezvědomí v kasinu a noc strávit v záchvatech po boku prostitutky Elisabeth Shue, jediného světlého bodu na konci jeho života. A to vše jen proto, aby mohl ráno vstát, kopnout do sebe půl litru vodky, vykoupit polovinu regálu s chlastem,… Za jazzových tónů pomalu plynoucí vztahovka dvou ztracených existencí, kterým není dáno se jakkoliv změnit, ale i přesto spolu zažijí nejhezčí chvíle v jejich nejhorší fázi života. Geniálně podané herecké výkony v hlavních rolích, jsou už jen třešničkou v pomyslném panáku Chupita.

Po vydařených Kobrovkách a ještě lepších Chybách se bohužel Prušinovskému buranská kriminální road movie trošku rozpadla. Natočeno je to fajn a zázemí nižší společenské třídy opět zůstává, stejně jako u předchozích režisérových počinů. Největší kámen úrazu bych tedy viděl v nezajímavých postavách, a to hlavně charakter Štěpána Kozuba (což mě mrzí), který je zde otravný a vyloženě jede model à la Tres Tigres. A navíc je jeho „vedlejší“ postavě věnována skoro každá druhá scéna. Nejlepší tuzemskou komedií z poslední doby tak pro mě nadále zůstává duchařský trip dvou jútuberů.

Text je zbaven veškerých dvojsmyslů a nevhodných pubertálních výlevů: Tak už i ty dokumenty nám začíná Netflix pomalu mrvit. A přitom zde měl k dispozici tak zajímavé téma, ze kterého se dalo udělat… docela dost. To, co původně začíná jako příběh tří vysokoškoláků, kteří se jen snažili zaplnit díru… na trhu, se však ihned přehoupne do roviny, kdy se prostě vezme několik lidí, kterým se postaví… kamera před obličej a dá se jim prostor k vykecání. Tak nějak naivně jsem doufal, že dojde i na nějaké to hlubší proniknutí… do problémů a historie zdejšího pornokorporátu, kde největší výjeb zažijí samotní aktéři právě od něj. Závěrečným verdiktem podotýkám, že vám určitě nebude stát… za to, trávit čas sledováním tohoto dokumentu. I když jsem se vlastně dozvěděl, že hodnocení ptáků nemusí nutně souviset s ornitologickou hantýrkou.

V prosinci roku 2002 zasáhla svět smutná zpráva o úmrtí Joea Strummera, známého především jako frontmana legendárních Clash. Nad jeho životem vzpomínají u táboráku nejen jeho blízcí a kolegové z řad muzikantů, ale i světoznámí herci a režiséři. Například profesionál Steve Buscemi se svěří, že při jejich společném natáčení měl neskutečnou trému. Perfektně zpracovaný dokument o jeho dětství, hudebních začátcích v rock’n’rollové squatterové kapele 101ers a následné zakotvení u Klešáků, ve které se již projevovalo jeho nadšení do reggae a jamajské kultury. Po rozpadu se uchytil i jako moderátor rádia a fušoval třeba jako DJ do techna, aby skončil jako skladatel soundtracků k několika filmům a také příležitostný herec. Spousta záběrů ze života a koncertů je zde proložena archivními událostmi nespokojené společnosti dané doby. Čest památce výjimečného muzikanta, věčného tuláka a týpka se špičatýma ušima, který měl sice neustále Policii v zádech a Bojoval se zákonem, ale když ho Londýn povolal, tak se nezalekl ani Bílé vzpoury.

Pořád se zde vychvaluje fincherovský Batman, Nolanova trilogie nebo Burtnova depresivní komiksová nálada. Co tak ale vzdát hold jednomu z prvních hraných netopýrů v podání Adama Westa, kde mu rovnou úspěšně sekunduje (snad jen) jeho dobrý přítel Robin. No, a že půjde o zábavu vskutku unikátní, vás přesvědčí už úvodní scéna, ve které oba superhrdinové sjíždí po battyči do batjeskyně, odtud vyráží batmobilem k pláži, kde nasedají do batkoptéry a po batžebříku je Batman nemehlem Robinem ponořen do moře, kde se do něj zakousne gumový žralok (opravdu nádherná práce, Spielberg by mohl závidět) nacpaný výbušninami, kterého se zbaví pomocí batspreje proti žralokům. Ano, vše je zde tak strašně „bat“… a to jsme teprve na začátku. K tomu si přidejte přímořské papundeklové kulisy, šílené pestrobarevné kostýmy obou hrdinů s prostěradly přes záda a slipy natažené na punčocháče, naprosto geniální řešení hádanek, které nemá v kinematografii obdoby a neustálou kadenci hlášek („Musíme je zachránit, i když to jsou opilci. Opilci jsou také lidi.“). Záporáky se zde nešetří a proti ústřední dvojici jsou nasazeni rovnou čtyři, samozřejmě také v módě a hláškách nijak nezaostávající. A Michelle Pfeiffer promine, ale největší kočka v podání Catwoman je jednoznačně právě zde. Pozor: Výše zábavnosti je přímo úměrná počtu promile alkoholu v krvi!

Robinson Crusoe je pěkný žabař, když má jen svého Pátka. To Willem Dafoe má pokrytý rovnou celý týden. „Co se stalo s Pondělím“ je svižně natočená utopistická podívaná, kde po úvodním povinném představení děje následuje jedna velká futuristická naháněčka v betonovém městě se stylovou a nekompromisní akcí, která jde až na kost. Finále už je sice trošku předvídatelné a nemá takový drajv jako střední pasáž, i tak se ale jedná v konečném výsledku o skvělou zábavu. Navíc mám tyto bezútěšné sci-fi (ve stylu Total Recall, Repo Men, Minority Report) docela rád a za zmínku stojí hlavně šikovně zvládnuté řemeslo Tommy Wirkoly, který to zde poprvé ve své kariéře zkusil na vážno a zase mu to vyšlo. Doporučuje pět ze sedmi sedmerčat!