AnanAss

A teď něco úplně jiného, Monty Pythoni na prknech, která znamenají svět… a u publika dochází k výbuchům smíchu, kdežto na jevišti dochází přímo k výbuchům účinkujících. Naživo se muselo jednat o zážitek vskutku unikátní, pokud by vám tedy zrovna John Cleese nevnutil albatrose. Vybrat to nejlepší, z nespočtu geniálních skečů těchto virtuózů absurdního humoru, pro jedno představení, byl úkol určitě nelehký. Přesto se jedná o výběr více než uspokojivý. Létající cirkusáci se s tím nemažou a ihned začnou matematickým songem o šedesátdevítce, přesunou se do ringu za boxerem zápasícím sám proti sobě, nejen švihlou chůzí se dostaneme na olympiádu neplavců v plavání a maraton závodníků se slabým močovým měchýřem, aby nám nejedna slza ukápla při hymně všech drsných dřevorubců. Ono to není ale jen o zábavě, člověk se také dozví spoustu nových faktů. Například zjistíte, zdali bylo želé na Poslední večeři a proč byl nakonec klokan přemalován na apoštola, jak si stojí Lenin a Che Guevara ve fotbalovém kvízu a jestli Karl Marx vyhraje luxusní koženou sedací soupravu. A na Červenou Karkulku zcela jistě také změníte názor.

Frank W. Dux, zde v podání nejslavnějšího belgického tanečníka a živoucího klepače koberců, to v mládí neměl vůbec jednoduché a chytil se špatné party, se kterou se vkrádali do sousedních bytů. Při jedné takové akci, kdy si vybrali domov mistra bojových umění, jsou však dopadeni, a zatímco jeho kumpáni zbaběle utečou, Frank je ještě nemotora a nechá se chytit. Sice díky tomu přijde o svou oblíbenou kšiltovku, ale postupně se stává milovanou součástí senseiovy rodiny, která ho začne využívat jako nevidomou obsluhu při servírování čaje, mlátí ho dřevěnými holemi a natahují na předpotopní skřipec. No a tím se rozbíhá sled událostí, ve kterých se Frank vydává do Hongkongu na tajný turnaj v kumité, kde ho, krom samotných zápasů na život a na smrt, navíc ještě nahání armádní policie, dává si roznožky na vrcholku mrakodrapu, hraje tetris s cihlami pomocí svých pěstí, zachraňuje blonďatou reportérku a vystavuje se v děsivých slipech. A sněhobílé tatami se postupně začíná zabarvovat krví a zuby zlikvidovaných protivníků. Nostalgie je mrška jedna nevyzpytatelná a v dnešní době by toto mělo asi malou šanci na úspěch. Ale za éry VéHáeSek a rychlodabingu nezapomenutelný zážitek, kterého jsem byl součástí, proto nemohu hodnotit níže.

Bohužel bez drobného spoileru to nepůjde, pokračování tedy jen na vlastní riziko s jistotou menšího momentu překvapení při případném sledování. Láska k filmům má spousty podob a tato – skrze krvežíznivé zombíky, utržené končetiny, hektolitry rudé krve a sťaté hlavy – je jednou z nich. Má sice trošku drobný problém, a to vydržet úvodních pětatřicet minut (ty jsou ale zase neodolatelně natočeny na jeden zátah), po kterých ale pochopíte a začne vám docházet, že všechny ty dialogy na hranici trapnosti, typicky japonské jména evropských protagonistů (vyjma Kena), záběry totálně mimo a špatné úhly kamery do sebe nakonec krásně zapadají, přesně jako sekera do zátylku. A hlavně také pochopíte, že blíže než k Romerovi či ranému Jacksonovi, to má k poctivému filmovému oblouznění.

Nedávno jsem shlédl pár zajímavých dokumentů o tomto mistrovi rychlých kopů, hrůzostrašných skřeků a nejen bezchybné práce s nunčaky. Mohu tedy alespoň trošku porovnat s výsledným (jakože) životopisem této legendy. Snímek se snaží nést na vlně úspěchu série Karate Kida a arénovek, má tedy blíže ke kung-fu pohádce o jednom nadaném floutkovi, který se vydá za velkou louži lámat nejen dívčí srdce, ale hlavně kosti v tělech svých protivníků. Brzy si uvědomí, že v obyčejném zaměstnání mu to půjde těžko a kolegové v práci ho moc nemusí… možná s tím souvisí i to, že je všechny do jednoho pořádně a pravidelně seřezává. Rozhodne se proto vyučovat bojová umění a hlavně se pokusí prosadit jako úspěšný herec. Jak to dopadne, ví už většina z nás. Solidní průměr (ale čekal jsem více), před kterým bych určitě neváhal doplnit si informace alespoň v této podobě. Jedna docela důležitá výtka - vynechat Steva McQueena a hlavně Chucka Norrise, jakožto jeho věrné studenty, je téměř neodpustitelné.

Bývalý úspěšný spisovatel si už nějakou dobu pokládá otázku, zdali je schopen žít dlouho a šťastně bez konzumace alkoholu. Dostává se do stádia, kdy není schopen rozlišit co je realita a co jen výplod jeho vychlastané mysli. Při každém odchodu z protialkoholní léčebny je přesvědčen, že tentokrát už to bude jiné a začne s čistým štítem. Jen aby se zde za nějaký čas opět vrátil. Scény z alkoholových dýchánků a nemilosrdné následky jsou natočeny naprosto brutálně a bez jakýchkoliv příkras. Hodně silný polský příspěvek a destruktivní sonda ho hlubin alkoholikovy duše, který byl celou dobu přesvědčen, že pro něj není problém kdykoliv přestat.

Docela jsem se těšil, protože pro přerostlé ještěrkosaury z období jury mám slabost a navíc nám kinematografie, kromě zaběhlé Spielbergovic značky, nic moc do tohoto ranku nedává. Klenoty z dílny Asylum nepočítám. Ale až takhle promarněný potenciál bych nečekal. Na to, že film má jen hoďku a půl, se tam skoro nic neděje. Děj se dá v jednoduchosti shrnout do pobíhání po lese nebo v kulisách ztroskotané vesmírné lodi, sauři se dostanou do akce v posledních pěti minutách a celé to připomíná spíše Smithovu rodinnou dovolenou.

Zapomeňte na Kriminálky Miami, LA, NY, ČB a všechny ty jejich hi-tech nádobíčka, drony, a bůhví co ještě za vymoženosti moderní doby. Toto je poctivá policejní šmírovací práce z Hongkongu, která se skládá z desítek hodin zkoumání kamerových záznamů, dokola se opakujícího projíždění ulic města, prohrabávání odpadků, přespávání na střeše dodávky a neustálého slídění obyvatel, doufajíc, že se podaří najít stopu, vedoucí k dopadení gangu zlodějů. Teď už pro mě vzbuzuje sekuriťák, sledující každý můj pohyb při nákupu v supermarketu, to nejmenší podezření. Daleko větší paranoiu mám z bezdomovce před vchodem, důchodce, který do mě nekompromisně najíždí vozíkem, a už vůbec nevěřím usmívající se prodavačce v maso-uzeninách.

Návrat modrých dredařů z Pandory dopadl zhruba dle mých představ a jede se v podstatě jako přes kopírák jedničky. Jen se navíc seznamujeme s novými přírůstky v Cameronově světě, který je opět napaden pozemšťany a Sullyovic rodina je nucena svůj domov opustit a vydat se pod ochranná křídla mezi vodní azurovou rasu. Ta je sice zpočátku nechce akceptovat a modří hrdinové jsou terčem posměšků, zejména kvůli jejich nevyvinutým a tenkým ocasům (žádnou narážku v tom nehledejte), postupně si však získají jejich přízeň, aby nakonec spolu mohli čelit úhlavnímu nepříteli. Bohužel, nádherný vizuál (v jednom záběru si Cameron dokonce vypůjčil cover alba Nevermind) a úžasně vypiplaný svět mi k vyšší spokojenosti nestačí, k tomu s přibývající stopáží začínají, opakující se, záběry trošku nudit. A proč jako hlavní protivníky opět použít pozemšťany, když se v tomto planetárním světě může vytvořit cokoliv odlišného. Jednička přišla s něčím novým. Dvojka jede na stejné vlně, ale už bez prvotního ohromení.

Doufal jsem alespoň v průměrnou dobrodružnou podívanou, ale toho dobrodružství je zde poskrovnu a po většinu času se řeší rodinné hodnoty jedné zápasnické famílie. Výsledkem je nevyvážená dětská telenovela, směřující k neuspokojivému a málo údernému finále, se zmutovaným křížencem králíka a netopýra, bohužel se vyskytujícím taktéž poskrovnu (dočkáme se vlastně jen dvou zásadních kratších scén v úvodu a závěru). Krom toho si tento létající chlupatý opeřenec může o roztomilosti mogwaie a síle Falca nechat jen zdát. Prostředí vyznavačů mariachi, sombrer a nachos je ale příjemnou změnou, mladí mexikáni nejsou zase tak otravní, natočeno je to slušně a rychle to uteče. Raději ale znovu sáhnout po klasice a dát si ty zmiňované Gremliny s Nekonečnou story.

Oprostit se nejen od konzumní společnosti se rozhodl Alexandr Supertramp a vydal se, vstříc dobrodružstvím, splnit si svůj sen a dostat se až na Aljašku. Nejambicióznější režijní kousek Seana Penna nám nabízí Alexovu neuvěřitelnou pouť, provázenou nespočtem překážek, ale také hlavně spoustou nezapomenutelných zážitků, zahrnující sjíždění kajakem po rozběsněných peřejích, nocování mezi nomády a nudisty, přežívání v divoké přírodě i zajišťování potravy až po jeden osudový zelenobílý autobus. Pomalu se zde odkrývá také problémové dětství v nefunkční rodině (která se bohužel začíná stmelovat až po synově zmizení a pátraní po něm), jež mohlo být, spolu se zálibou četby Jacka Londona, jedním ze spouštěčů touhy odloučit se od civilizace. Emile Hirsch v roli tuláka a snílka dokazuje, že když se mu do rukou dostane vydařený scénář, tak jako herec podá uvěřitelný výkon naprosto s přehledem. Do toho nádherné záběry nespoutané přírody za rytmu akustické kytary a po whisky nasátém folkovém chrapláku, spolu s příběhem směřujícím k nemilosrdnému finále. No nic, dost bylo mlácení prázdné slámy, jdu balit bágl a ráno vyrážím směr Balt.