J.Lajner

Místy velmi zkratkovité, ale jako informační kaleidoskop lidského zla, funguje tahle série dokumentů spolehlivě.

Takřka neznámí režisér Jim Van Bebber, který byl do té doby známý hlavně tvorbou videoklipů pro kanadskou industriální veličinu Skinny Puppy, přišel v roce 1997 s naprosto nekompromisním masakrem postaveným na reálném kriminálním případu z konce šedesátých let. Asi není třeba představovat manipulátora Charlese Mansona a jeho „povedenou“ rodinu nějak obšírněji. Ostatně, ten případ je notoricky známý a informací je plný internet (včetně autentických fotografií z místa činu). Nemám nic proti nevšedním experimentálním přístupům, kterým se někteří režiséři snaží mystifikovat své publikum, ale nejsem si jistý zdali je takové ohýbání reality vkusné zrovna v tomto konkrétním případě. Spíš ne. Film se tváří jako mix dokumentu a fiktivního filmu, přičemž hranice mezi fakty a výplody fantasie se chaoticky stírají. Problém je v tom, že režisér na mnoha místech záměrně překrucuje skutečnost, ale nemá potřebu své konání jakkoliv ospravedlnit nebo na to diváka alespoň upozornit. Dejme tomu. U smyšleného příběhu to nevadí. Vlastně to nevadí ani v souvislosti s nějakou lehkou historickou událostí, ale dělat si „prdel“ z bestiální, mnohonásobné vraždy, při níž mimochodem zemřela i žena v osmém měsíci těhotenství, mi přijde krajně nevkusné. Dobrá. Umění je zkrátka umění, a kinematografie - jak jistě souhlasíte - je jednou z nejsvobodnějších forem umění. Jenže ouha! Manson stojí za prd i po té umělecké stránce. Dementní střih, ploché herecké výkony a bláznivé obrazové filtry, ze kterých Vás za chvilku začne bolet kebule, to není umění, ale diletantství. I když nechám své puritánství za dveřmi, tak mi nezbývá konstatovat, že Bebber natočil obyčejný škvár. Šokující, ale pořád škvár, čímž se dostávám k jedinému pozitivu celého filmu. Na to, že jde o televizní produkci, mají zdejší gore efekty opravdu zničující účinky. V závěrečných deseti minutách dosahuje bestialita takové úrovně, že u citlivých jedinců může způsobovat samovolné zvracení. Zde se samozřejmě Bebber držel faktů zuby nehty, aby uspokojil svou touhu šokovat. Pokud Vám tohle stačí, pak nemusíte váhat, ale zdůrazňuji, že zrovna na tuhle černou skvrnu amerických dějin vzniklo daleko více kvalitnějších filmů, seriálů a dokumentů.

Patrně nejlepší klip skupiny (Worlock) zde bohužel absentuje, ale zase tu máme obrazový doprovod ke skladbě Killing Game, což je jedna z mála skladeb s vyloženě „hitovým“ potenciálem.