Adramelech

Opět jeden žraločí film, tentokrát nepříliš zdařilý. Moji pozornost poutal jen velmi chabě. Během jeho sledování mě napadlo, že současné squalery opomíjejí problematiku LBGT+. Nápravu tohoto nedostatku bych si představoval třeba takto: Skupina příslušníků zmíněné komunity (samozřejmě vhodně rasově namíchaná) si vyjede na člunu pod duhovou vlajkou, aby se radovala ze svého práva svobodně se hlásit ke své sexuální orientaci. Člun napadne žralok, a sice žralok rasismu prostý a demokraticky smýšlející, který neposuzuje kvalitu člověka podle barvy pleti a nediskriminuje homosexuály, nýbrž je požírá se stejnou chutí jako heterosexuály, čímž je vyjádřeno, že homosexuálové nejsou nijak horší ani méněcenní. Totéž platí o lesbách, které by na člunu neměly chybět, aby byl film koukatelnější. Jinak by to byl takový běžný film o tom, jak žralok snídá, obědvá a večeří a  přitom dává pozor, aby mu neuplavala jeho zásobárna masa. Ono se v tomhle žánru nic moc originálního vymyslet nedá, ale nějaké body za politickou korektnost by se tady nasbírat daly, což si zřejmě nikdo z filmových tvůrců ještě neuvědomil.

Film obsahuje dramatické až srdceryvné scény, chvílemi se naopak vleče a působí až sentimentálním dojmem. Mně přišel jaksi nedovařený. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. Sen začíná podobně jako film, tj. letem Američanů na Mars, avšak dále se to vyvíjí jinak. Závěrem stručně shrnuji děj jednoho filmu natočeného Marťany, který se na Zemi dosud nepromítal. - - - Naučný sen o Marťanech (v noci z 14. na 15. července 2023) - - -     Američané se konečně odhodlali k letu na Mars. Šťastnou shodou okolností se ocitli na místě, kde krátce po přistání učinili významný objev. Jejich pozornost upoutala veliká kovová deska upevněná na jedné skále; později se zjistilo, že byla zhotovená ze slitiny platiny a iridia, aby přetrvala věky. Na desce uviděli reliéfní obrázky antropomorfních bytostí a z výjevů vyrozuměli, že jde o obrázkový návod, jak se dostat k poblíž uloženému pokladu nebo depotu. Instrukce zněly asi takto: „Najděte kovová vrata. Odstraňte ochranný kryt z číselného zámku a na něm nastavte tuto kombinaci. Kdyby to nefungovalo, použijte manuální ovládání.“ Protože Američané obrázkové návody prostě milují, začali hledat vrata, která našli částečně zasypaná štěrkem, a po jistém úsilí pronikli do podzemního bunkru, kde objevili množství kovových beden. Po konzultaci s pozemskou základnou všechny kontejnery naložili do rakety, venku ještě sebrali pár kamenů a vrátili se na Zem. Desku ofotografovali, protože ji nedokázali sundat.      Nález se stal předmětem intenzivního vědeckého výzkumu. Marťanská civilizace trvala několik milionů let. Když Mars z nějakého důvodu ztratil magnetické pole a v důsledku toho začala řídnout atmosféra a klesala její teplota, pochopili Marťané, že to mají spočtené, a rozhodli se zanechat po sobě aspoň památku, kterou by někdy v budoucnu mohla objevit nějaká jiná civilizace. Depot obsahoval asi dvacet tisíc knih, cca deset tisíc zvukových nosičů a téměř padesát tisíc barevných filmů na příslušných nosičích. Přehrávací technika byla přiložena v řadě exemplářů, z nichž některé pořád fungovaly. Technikové začali média převádět do pozemských formátů, aby lidstvo mohlo objevovat úchvatnou kulturu Marsu, jejíž poslední příslušníci se udusili nebo zmrzli v době, kdy na Zemi vrcholila éra dinosaurů. Porozumět řeči Marťanů nebylo těžké, protože Marťané natočili sérii jazykových kurzů, kde rodilí mluvčí seznamují hypotetické budoucí studenty s marťanským jazykem. Hodně zde pomohly i marťanské naučné slovníky. Velkým překvapením bylo, že Marťané nikdy nevedli války. Na Marsu se vyvinula pouze jedna rasa inteligentních bytostí, všichni hovořili jedním jazykem a celková populace Marsu nikdy nepřesáhla počet půl miliardy jedinců. Marťané obývali pouze pás pevniny kolem rovníku zhruba do třicáté rovnoběžky a hustota osídlení planety byla velmi malá. Většina obyvatel žila na venkově v jakýchsi komunách a věnovala se zemědělství, chovu užitkových zvířat a lovu zvěře a říčních ryb. Marťané neznali spalovací motory, protože na Marsu nebyla ropa. Vyráběli elektrický proud ve vodních a větrných elektrárnách a využívali jej ke svícení, topení, pohonu strojů, tavení a obrábění kovů i jinak. K dopravě jim však sloužila hlavně jízdní zvířata či těmito zvířaty tažené vozy. Marťané měli rádi hudbu a zpěv. Pěstovali kult sexu, což souviselo s jejich nízkou plodností, která byla asi zapříčiněná geneticky. Vysoké procento žen nikdy neotěhotnělo. Částečně se tomu dalo odpomoci tím, že žena souložila se všemi muži v komuně nebo i mimo komunu. Když některá porodila, byl to důvod k oslavě. Žena i dítě dostávaly různé dárky, a to i od osob, které přijely zdaleka, aby se podívaly na dítě, protože ještě nikdy žádné neviděly.      Sleduji marťanský film s českými titulky. Hlavní hrdinka přísahá, že otěhotní, i kdyby kvůli tomu měla ojet všechny muže na planetě. Poté se pustí do realizace svého plánu. Asi polovinu filmu tvoří záběry ukazující souložení. To je prokládáno scénami, kdy žena hraje na hudební nástroj podobný loutně a zpívá o své touze po dítěti. Kdyby to nepůsobilo tak exoticky, tak by se člověk asi nudil. Marťané však jistě slzeli dojetím. Žena po velkém úsilí otěhotní. Loučí se se skupinou mužů, mezi nimiž se zřejmě nachází i otec dítěte, a vrací se do své komuny. Poslední záběr filmu ukazuje kojení marťanského miminka. Žena přitom kouří doutník zhotovený ze sušených listů nějaké léčivé rostliny, aby dítěti dopřála trochu zdraví prospěšného kouře.

Existují i lepší filmy o žralocích. Tipoval jsem, kdo z té pětice celý masakr přežije. Logicky by to měla být ta blondýna, protože měla největší prsa, z ničeho si nedělala těžkou hlavu a dobře se na ni koukalo. Ale žralok ji přefiknul, totiž překousnul vejpůl. Zachránila se ta druhá holka, která vyčítala svému příteli jeho nevěry a ani nebyla nijak zvlášť sympatická. Ale budiž, s občasnou pauzou na cigáro se to vidět dalo.

Romantický korejský horor s řadou komických momentů, vše výborně namixované. Slečna je zaměstnaná u varietního kouzelníka na pracovní pozici „strašidlo ve skříni“. Její šéf a jeho kolegové ji opětovně zvou, aby s nimi šla posedět do hospody, což ona pod různými záminkami odmítá. Nakonec ji muži přesvědčí, i když je slečna varuje, že když se napije alkoholu, tak vyvádí. Říkají jí, že přece může pít limonádu. Ona: „Ale copak můžu pít limonádu, když před sebou vidím pivo?“ Výsledek je ten, že se holka nalije jak puma (perfektně zahraná scéna, později bude ještě jedna, tentokrát s kořalkou) a pak se začnou dít věci, které odstartují celý příběh. Jak začíná správný romantický vztah s ženou, kterou pronásledují duchové? No přece když žena muži řekne: „Jestli se mnou chceš začít chodit, musíš se nechat pojistit. Proti všem možným nehodám, životní pojistku a tak dál. (...) Když toho na tebe bude moc, můžeš utéct.“ Velmi příjemný oddechový film.

Ve filmu je zmiňovaný nějaký pan Dohnal z pražského muzea. Tak toho neznám. Jinak jde o dobrodružný film určený přednostně dětským divákům, kteří si jej možná i užijí. Já jsem se však nijak zvlášť dobře nebavil.

Podle názvu filmu jsem si tipnul, že by toto filmové dílo mohlo pojednávat o toxicitě azbestu (as bestas – co jiného by to tak mohlo znamenat?), tedy o tématu, jehož zpracování by si snad žádný náročný divák nenechal uniknout. Ukázalo se však, že je to film o toxicitě mezilidských vztahů. Termín „toxické vztahy“ znám z internetu, dřív se nepoužíval, ale přijde mi docela výstižný, takže jej akceptuji a zde i poprvé používám. Je možné, že pro mladé osoby je to dnes zcela běžný slovní obrat. Ostatně slyšel jsem z úst dnešních spratků a spratkyň, chci říci od současné mladé generace už i mnohem podivnější výrazivo. Film ukazuje lidskou mentalitu takovou, jaká ve skutečnosti často je, takže nelze říci, že by na mě zapůsobil povznášejícím dojmem ani že by mi sdělil něco nového. Ale natočené je to dobře.

Mengerova houba je trojrozměrným fraktálovým útvarem, jehož objem se limitně blíží nule. I kdyby bylo možné vyrobit ji jinak než virtuálně (počítačovou simulací), musela by být zhotovena z nějakého materiálu. Protože žádný materiál s nulovou hmotností není znám, měla by tato houba nenulovou hmotnost a nevznášela by se ve vzduchu, nýbrž by, kdyby ji člověk pustil z ruky, spadla na zem. Není sebemenší důvod, proč by něco s nulovým objemem, i kdyby to reálně existovalo, mělo mít antigravitační vlastnosti. Viz Newtonův gravitační zákon, který praví, že gravitační síla působicí mezi dvěma tělesy je přímo úměrná hmotnostem těles a nepřímo úměrná druhé mocnině jejich vzdálenosti. O objemu tam nestojí ani slovo. A vůbec už netuším, proč a jak by Mengerova houba měla sloužit jako lapač duchů. To už mi přijde rozumnější lapat duchy do láhví. Uměl to král Šalamoun, uměli to arabští magikové, jenom my to dnes už neumíme. (Na toto téma existuje rukopisná monografická studie, ale bohužel ten archaický škrabopis nedokážu přečíst a navíc je sepsaný v italštině, kterou neovládám.) Tolik k věcné stránce filmu. Pokud divák odhlédne od fyzikálních i okultních absurdit, může si ten film snad i užít. Má celkem slušnou atmosféru, pár překvapivých momentů a bohužel i nezanedbatelnou porci sentimentality. Ovšem čím blíž ke konci, tím větší je to guláš.

Film je po většinu času postižený fenoménem černé obrazovky. A když ve filmu není prakticky nic vidět, tak také není na co koukat. Sem tam nějaká ta světlejší scéna to nezachrání. Byla to jen o málo větší zábava než čučet do monitoru vypnutého počítače.

Sexuální turisté znají přísloví, že jedna Thajka v posteli je lepší než deset Thajek v pitevně. Ve filmu vidíme jednu, která – ač živá – není ani v pitevně nic platná, protože vidí duchy a bojí se jich. Divák už v tuto chvíli tuší, že slečna Mai se lékařkou asi nestane. Čekal jsem, že Mai skončí u jiné profese (předpoklady by pro to měla) a film tudíž skončí happyendem, ale to ne. Místo toho se tam pořád motají duchové. Nerad bych tomu filmu křivdil, protože nějaký děj přece jenom má, byť rozvleklý. Vlastně to ani není tak špatný film, pouze mi přišel poněkud nezajímavý. Už jsem viděl zdařilejší asijské horory.

Děj se hrozně vleče, asi aby měl divák čas vstřebat psychologickou hloubku tohoto filmového díla. Já jsem si během hluchých míst stihnul ostříhat nehty na rukou. Žena by si během filmu určitě stihla nehty i nalakovat a ještě by jí lak stačil uschnout. Hlavní hrdina věčně bloumá sem a tam, navíc každou chvíli v tom výzkumáku vypadne proud. To, že se člověka furt někdo snaží ojebat s nějakými elektronickými nesmysly. je mi známo. Kupříkladu tlak, který se dnes vyvíjí na seniory, aby si nechali důchod posílat na účet a platili bezhotovostně, je vskutku brutální. Doufám, že mi příště na poště, až si půjdu vyzvednout svoji měsíční almužnu v hotovosti, nebudou jako prémii za přechod na internetové bankovnictví nabízet elektronickou sukubu.