Adramelech

Méně zdařilá až nezdařilá filmová adaptace průměrné Kingovy povídky.

Filmy, v jejichž anotaci se vágně hovoří „temných silách“ a o „všepohlcující temnotě“, mohou pojednávat téměř o čemkoli. Na mysli mi vytanulo, že by ten film klidně mohl být o událostech, které momentálně probíhají ve Francii. Migranti tam právě testují, jestli by už nemohli převzít moc. Budou se Francouzi jejich teroru bránit, nebo jim pokorně předají svoji zemi včetně klíčů od úřadu vlády a odstěhují se na nějaký pustý ostrov? Film však byl o něčem jiném a přišel mi veskrze nezajímavý. Výstižný komentář: Asia_Power.

S tureckou kinematografií se nesetkávám právě často, tak jsem si ten film ze zvědavosti pustil. Zaujala mě scéna, jak jde slečna Merve k pracovnímu pohovoru a astrolog ji varuje, že jsou momentálně velmi špatné tranzity a radí jí, že když už rozhovor nelze odložit, měla by v kanceláři nejdřív rozsypat šalvěj kvůli neutralizaci zlých vlivů. Hle, kulturní rozdíly! Jen si u nás zkuste na přijímacím pohovoru nasypat do každého rohu místnosti šalvěj. Podobně je tomu třeba s vúdúistickými prášky. Jednou jsem uvažoval o tom, že bych na jednu nepřátelskou úřednici fouknul malefikantní prášek připravený z hřbitovní prsti a dalších celkem nechutných ingrediencí. Možná by to i zabralo, nevím, ale policie by můj čin asi hodnotila jako výtržnost. Nakonec jsem to raději nezkusil. Zpět k filmu. Merve je výstřední, zajímá se o esoteriku, je protikapitalisticky orientovaná a navíc je pěkná, zkrátka vysloveně sympatická holka. Zápletku nechci prozrazovat, abych nezkazil požitek případným dalším divákům. Na můj vkus je zde příliš akcentovaný romantický aspekt příběhu. Ještě upozorňuji na jeden dobrý režijní nápad. Občas když Merve něco říká, tak následuje krátká vsuvka, která ukazuje, jak si slečna představuje, co by v dané situaci ráda udělala. Nedovedu posoudit, nakolik film odráží skutečnou tureckou realitu, ale zdá se, že v Istanbulu to fakt žije.

Při čtení anotace jsem se dopustil chybného výkonu. Četl jsem: „Okouzlující animovaný film o přátelství a rodině je první produkcí studia Ghibli, která vznikla bez přímé účasti legendárních tvorů...“ Řekl bych, že kdyby legendární tvorové byli natolik pevně ukotveni v konsensuální realitě, že by byli schopni podepsat smlouvu, tak by se spolupráci s filmovými studii nevyhýbali. Jenže tomu tak není a filmaři si proto musí vypomáhat animací, v hraných filmech pak jinými, dnes už hlavně digitálními triky. Bůh žehnej jejich počítačům! – Japonci, jak známo, animované filmy dělat dovedou a ani tentokrát nezklamali. Dílo je určené přednostně dětským divákům, ale i já jsem příběh sledoval s potěšením, ba dokonce jsem se i poučil. Třeba o tom, že u Japonky se pokládá za vadu na kráse, když má modré oči „jako mají cizinci“. Jenomže holka těma očima dokáže vidět duchy.

Co k tomu dodat? Co si lidi v roce 1989 vycinkali klíčema, to mají.

V anotaci na IMDb se praví: „The creative couple Stine and Teit and their young son Nemo leave their urban life in Copenhagen behind in favour of an isolated forest in Sweden, where they hope to find themselves as individuals.“ Vzhledem k tomu, že text je srozumitelný dokonce i mně, jej snad ani není třeba překládat. Proč se zašili právě ve Švédsku, je jasné; v Dánsku nemají tak hluboké lesy. Méně jasné je to, proč hledají sami sebe. Nikdy jsem to nezkoušel, takže s tím nemám zkušenost. Někdy se mi však stane, že si chci uvařit kafe a jdu kvůli tomu z obýváku do kuchyně, a když tam přijdu, tak už nevím, proč jsem tam šel. Jestli to takhle bude pokračovat, tak časem možná také začnu hledat sám sebe. Jenomže já na to už mám věk, kdežto protagonisté filmu jsou ještě mladí. Každopádně jsou tam aspoň v bezpečí před migranty. Ve švédských městech je to samá no-go zóna, zatímco do lesů migranti nelezou. Pozice, kterou Dánové zaujali, je tedy z hlediska bezpečnosti prostě super, jak naznačuje už název filmu. Tedy aspoň se jako bezpečná jeví. Na začátku je to dost nezáživné konverzační drama. Během sledování jsem si přál, aby se děj už trochu rozjel a aby si je oba někdo pěkně podal včetně toho jejich nevychovaného spratka. Pěkná hláška: Chlápek najde v domě pušku a zkouší s ní manipulovat. Žena to komentuje: „Držíš to jak jeptiška námořníkova ptáka.“ Záhy se ukáže, že Dánové si ani ve švédském hvozdu moc klidu neužijí, neboť tam narazí – hádejte na koho. Nabízím tyto možnosti: a) na vlky, b) na švédské pravicové extrémisty, c) na lesní strašidla, d) na něco úplně jiného. Po půl hodině se tam konečně začne něco dít a věci se zamotají. Já to pořád říkám, že civilizovaný člověk by se neměl příliš vzdalovat od supermarketů, antikvariátů, knihoven a hospod. Další děj je zmatený nebo možná záměrně matoucí. Nikdo včetně diváka totiž už neví, kdo je kdo. Scénář je promyšlený, v ději nechybějí překvapení ani dramatické momenty, ale zároveň jsem zde cítil lehkou pachuť nudy a celé mi to bylo jaksi lhostejné.

Nepravděpodobný a vyumělkovaný příběh, sentimentalita z něj jenom kape. Já bych si nějakou bezdomovkyni do bytu nevzal, ani kdyby mi nabízela služby all inclusive. Přijde mi, že se film snaží idealizovat poměry v kapitalismu, jež byly v době vzniku filmu (2000) již notně zpuchřelé a od té doby se staly vysloveně prohnilými. Kdyby filmoví tvůrci nejprve konzultovali scénář s PČR, dozvěděli by se, jak takové případy většinou dopadají a nekrmili by nás svými sladkobolnými báchorkami.

Úsměvný film o jedné z mužských posedlostí. Je vhodný též pro milovníky přírody. Z amerického ptactva si nejvíc cením krocana, samozřejmě na talíři. Nejsem expertem přes ornitologii, ale běžné české ptactvo většinou poznám. Ve filmu mě zaujaly záběry strakapouda. Před nějakým tím rokem v okolí mého bydliště (v podstatě ve vnitřní Praze) prudil strakapoud. Na štítu protějšího domu je přidělaná výtahová šachta. Na té začal sedat strakapoud a kloval do ní. Možná si tam chtěl vydlabat hnízdo, možná hledal larvy či ponravy. Nikdy bych neřekl, jak hlasitě může rezonovat výtahová šachta, když do ní takový pták začne mlátit zobákem. Copak podle zvuku nepozná, že nejde o dřevo? Asi ne, protože má ptačí mozek. Hledal jsem na webu, jak čelit strakapoudům. Prodává se taková pasta, která strakapoudům hrozně smrdí. Tou se má ohrožené místo budovy potřít a onen neblahý opeřenec pak přestane škodit. Jenomže nemůžu natřít nějakým sajrajtem cizí barák, nemluvě o tom, že bych k tomu potřeboval výsuvnou plošinou, jakou používají hasiči. Tak jsem to zkusil vyřešit pomocí imaginace. Tehdy jsem ještě měl imaginaci ostrou jak břitva a imaginovat třeba kočce před čumákem myš, aby si jí kočka všimla, byla pro mě hračka. Také je dobré cvičení, jímž si člověk může krátit čas při čekání na tramvaj, když po nástupním ostrůvku či v kolejišti cupitají holubi. Je legrační sledovat, jak se holub pokouší sezobnout obilné zrno, které tam ve skutečnosti není. Když začal strakapoud dělat randál, díval jsem se na něj z okna a představoval jsem si, že mu tu smrdutou pastu mažu na zobák. Klovající pták brzy ztratil elán a nechal toho. Posléze tam přestal létat vůbec. Asi si našel nějaké jiné místo nebo se možná vrátil někam do lesa, kam správně patří.

Mně se to moc nelíbilo. Tam, kde má film působit komicky, působí trapně, tam, kde má být strašidelný, nepůsobí vůbec. Efekty tomu nijak zvlášť nepomohly. Přitom se zdá, že Jackson filmy točit umí. Při sledování se mi vybavil jeden vulgární vtip, který by žádný muž neměl říci ženě, i kdyby místo poprsí měla jen dvě borůvky na prkně: „Máš kozy? Tak proč je nenosíš?“ Máš talent, Jacksone?

Co s dcerou, která nemluví? Prodat postaršímu chlapovi do Německa! Holka může pracovat, může souložit a přitom nebude do ničeho kecat ani si nabude na nic stěžovat. Pěkná jedenadvacetiletá bílá otrokyně za padesát tisíc marek, no neberte to! – Takhle by to asi komentoval cynik. – Jde o poměrně promyšlené drama. Jenom jsem si říkal, že poměry na východním Slovensku se zde líčí zkresleně. Uvítal jsem proto komentář, který napsala uživatelka Hedka. Západní státy ovšem vnímají celý bývalý východní blok jako něco na způsob necivilizované džungle a podle toho s námi i jednají. To je důvodem, proč mě tento film o zkrocení a ochočení slovenské divoženky poněkud uráží. V druhé části filmu zaznívají i občasné romantické tóny, chci říci, že se z té místy dost nepříjemné brutality tu a tam line sentimentální odér. Můj celkový dojem z toho všeho je hodně rozpačitý.