Adramelech

Faustovské téma zde nebylo příliš dobře uchopeno a reflektováno. Už ten začátek! Kdo to kdy viděl, aby se mudrc bál ďábla! Goethe rozuměl faustovskému archetypu lépe. Faust byl člověk stižený sžíravou touhou po poznání a rozhodně nebyl zbabělec. Nebyl ani žádným lidumilem; člověk faustovského ražení jím není nikdy. Zvláště z Goethovy básnické skladby se zdá, že kam Faust šlápne, tam sedm let tráva neroste. Na konci prvního dílu zapříčiní zkázu své milenky Markéty a jen tak mimochodem zabije v souboji jejího bratra, ke konci druhého dílu se prezentuje jako bezohledný developer, který v rámci svého megalomanského stavebního projektu zlikviduje chaloupku stařičkého Filemona a Baucidy a k tomu pořádný kus lesa. Naproti tomu ve filmu se Faust po svém omládnutí občas chová jako kašpar a žádnou velkou inteligenci neprojevuje. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu, v němž probleskují faustovské motivy. - - - Halloweenový sen (v noci z 31. října na 1. listopadu 2013) - - -     V novinách jsem si přečetl inzerát, že někdo prodává okultní knihovnu. Jdu ho navštívit a podívat se, jestli bych si něco nevybral. Prodejce má neobvyklé jméno: pan Chrž. Bydlí na sídlišti. Ulici najdu snadno, ale nemohu si vzpomenout na číslo domu. Před domem však postává spousta lidí, kteří sledují dovádění svých ratolestí, protože je Halloween. Ptám se na pana Chrže a jeden ze sousedů mě nasměruje ke správnému vchodu. Jdu tam, ale asi to nějak popletu, protože jiný soused mě upozorní, že je to ve vedlejším vchodu. Otevře čipem domovní dveře, pustí mě dovnitř a ještě mi poradí, že musím jít až do nejvyššího patra.      Nahoře je pouze jeden byt. Zazvoním u dveří, i když mě trochu mate, že na dveřích je jmenovka „Bednářová“. Otevře mi stará paní, vzezřením typická čarodějnice. Vlídně mě pozve dál a vybídne mě, abych se posadil. Byt je přecpaný nábytkem a různými věcmi, jenom knihy tu nevidím žádné. Paní mi začne vyprávět jednu epizodu z Goethova Fausta, a sice Faustovu návštěvu u čarodějnice. Zvláštní a jaksi zneklidňující je, že to vypráví tak, jako kdyby u toho sama byla. „Au! Au! Au! Au! Verdammtes Tier! Verfluchte Sau! zvolala jsem rozčileně. Kočka, kterou jsem tehdy měla, byla totiž skutečně nemožná.“ Vyprávění je u konce a já se loučím. Paní mě vyprovází ven z domu, protože jde vyhodit nějaké odpadky.      Vyjdu na rušnou ulici. Všude je plno lidí, mnozí z nich mají strašidelné masky. Míjím nějaký podnik, buď restauraci nebo možná nevěstinec, před nímž stojí pět polonahých děvčat ozdobených svítícími čertovskými růžky. Každá drží v ruce sklenici s trochou červeného vína a nabízí kolemjdoucím ochutnávku. Nikdo si od nich však nic nebere a lidé je, jak se zdá, spíše opatrně obcházejí. Ani já o nabízené víno neprojevím zájem.      Když děvčata minu, přitočí se ke mně někdo v masce smrťáka a řekne mi: „Škoda, že ses nenapil. Nabízely ti víno, po němž omládnul Faust. Ale ty pořád jen: knihy, knihy... Až je jednou už nebudeš mít kam dávat, přijdu si pro tebe.“

Mírně nadprůměrný horor s okultním pozadím. Vypadá to, že scénárista četl Paracelsa. Hermetičtí filosofové už od dob antiky dumali nad čtyřmi živly a od počátku renesance ještě nad třemi principy. Hloubavějším jedincům nemohlo uniknout, že čtyři ramena kříže odpovídají čtyřem živlům (tj. hmotě) a tři principy třem hřebům, jimiž je k ní duch přibitý. Šlo jim hlavně o to, aby pochopili fungování Universa. Možnosti praktického experimentování byly dost omezené a vesměs se odehrávaly v laboratořích alchymistů. V důsledku úpadku alchymie v následujících stoletích se od těch dob v tomto ohledu nijak nepokročilo. Metoda, kterou ve filmu praktikuje vůdce sekty, je zvrácenou a pošetilou aplikací těchto nauk v důsledku jejich špatného pochopení. Za vidění ten film však rozhodně stojí.

Scény se zvířaty jsou pěkné, ale ta partička, která jede ilegálně na safari, to je tedy sestava. Jeden čurák (jak je ve filmu opětovně nazýván), jedna ženská s cukrovkou, jeden narkoman, jeden ekobuzerant a jedna holka, která je extrémně nesympatická. A to mi bylo divné, proč má ten film tak nízké hodnocení. No tak už to vím.

Pěkná pohádka pro zlobivé děti. Dva starší bratři neposlouchají maminku a týrají mladšího bratříčka. Když zlobí kůzlátka, přijde vlk a sežere je. Když zlobí děti, přijde úchyl a podřeže je. Dobře si to, děti, pamatujte a poslouchejte maminku, abyste se nedostaly do problémů. A jestli se ptáte, proč úchylové zabíjejí děti, tak vězte, že je to prostě baví, stejně jako zlobivé děti baví zlobit. Zde se však vrah dětí navíc dočká spravedlivé odplaty. Ponaučení? Když vymlátíme všechno zlo, moc lidí na světě nezbyde.

V polovině osmdesátých let to mohl být poněkud úsměvně působící céčkový film. Sledoval jsem jej jenom s velkým sebepřemáháním. Předpokládám, že jej spíše ocení intelektuálové jako je pisatel anotace k filmu, kteří jsou lépe schopni vést "boj se zdravím rozumem".

Téma snad ani ne špatné, ale neohrabaně uchopené. Výsledkem je velmi slabý příběh. Kromě toho měla hlavní hrdinka nesympatický kukuč a pusu napatlanou rtěnkou hnusného odstínu.

Méně zdařilá až nezdařilá filmová adaptace průměrné Kingovy povídky.

Filmy, v jejichž anotaci se vágně hovoří „temných silách“ a o „všepohlcující temnotě“, mohou pojednávat téměř o čemkoli. Na mysli mi vytanulo, že by ten film klidně mohl být o událostech, které momentálně probíhají ve Francii. Migranti tam právě testují, jestli by už nemohli převzít moc. Budou se Francouzi jejich teroru bránit, nebo jim pokorně předají svoji zemi včetně klíčů od úřadu vlády a odstěhují se na nějaký pustý ostrov? Film však byl o něčem jiném a přišel mi veskrze nezajímavý. Výstižný komentář: Asia_Power.

S tureckou kinematografií se nesetkávám právě často, tak jsem si ten film ze zvědavosti pustil. Zaujala mě scéna, jak jde slečna Merve k pracovnímu pohovoru a astrolog ji varuje, že jsou momentálně velmi špatné tranzity a radí jí, že když už rozhovor nelze odložit, měla by v kanceláři nejdřív rozsypat šalvěj kvůli neutralizaci zlých vlivů. Hle, kulturní rozdíly! Jen si u nás zkuste na přijímacím pohovoru nasypat do každého rohu místnosti šalvěj. Podobně je tomu třeba s vúdúistickými prášky. Jednou jsem uvažoval o tom, že bych na jednu nepřátelskou úřednici fouknul malefikantní prášek připravený z hřbitovní prsti a dalších celkem nechutných ingrediencí. Možná by to i zabralo, nevím, ale policie by můj čin asi hodnotila jako výtržnost. Nakonec jsem to raději nezkusil. Zpět k filmu. Merve je výstřední, zajímá se o esoteriku, je protikapitalisticky orientovaná a navíc je pěkná, zkrátka vysloveně sympatická holka. Zápletku nechci prozrazovat, abych nezkazil požitek případným dalším divákům. Na můj vkus je zde příliš akcentovaný romantický aspekt příběhu. Ještě upozorňuji na jeden dobrý režijní nápad. Občas když Merve něco říká, tak následuje krátká vsuvka, která ukazuje, jak si slečna představuje, co by v dané situaci ráda udělala. Nedovedu posoudit, nakolik film odráží skutečnou tureckou realitu, ale zdá se, že v Istanbulu to fakt žije.

Při čtení anotace jsem se dopustil chybného výkonu. Četl jsem: „Okouzlující animovaný film o přátelství a rodině je první produkcí studia Ghibli, která vznikla bez přímé účasti legendárních tvorů...“ Řekl bych, že kdyby legendární tvorové byli natolik pevně ukotveni v konsensuální realitě, že by byli schopni podepsat smlouvu, tak by se spolupráci s filmovými studii nevyhýbali. Jenže tomu tak není a filmaři si proto musí vypomáhat animací, v hraných filmech pak jinými, dnes už hlavně digitálními triky. Bůh žehnej jejich počítačům! – Japonci, jak známo, animované filmy dělat dovedou a ani tentokrát nezklamali. Dílo je určené přednostně dětským divákům, ale i já jsem příběh sledoval s potěšením, ba dokonce jsem se i poučil. Třeba o tom, že u Japonky se pokládá za vadu na kráse, když má modré oči „jako mají cizinci“. Jenomže holka těma očima dokáže vidět duchy.