Adramelech

Film se vyznačuje zvláštní, nepřirozenou, ale nikoli nepříjemnou barevností. Herci hrají v kulisách, které vypadají jako kulisy. Do toho občas černobílé vstupy s povídáním o psaní scénáře nebo divadelní hry či co to vlastně je, prostě toho, co se ukazuje v tom barevném filmu. Pád dobrých dialogů, jinak film veskrze o ničem. V podstatě je to artistické cvičení nějakého narcisty, kde forma zcela převálcovala obsah i myšlenku, tedy pokud to nějakou myšlenku mělo. Půl hvězdičky za barvičky, půl hvězdičky za holčičky, z nichž jedna byla upír, druhá mumie s uříznutou hlavou pohřbená v Egyptě a třetí víla.

Přečetl jsem si recenze uživatelů a mrknul jsem na hodnocení filmu. Usoudil jsem, že to nebude nic moc, ale přesto jsem si ten film pustil. Skoro hned na začátku mě zaujal rozhovor muže se ženou. Muž se ptá, jestli by se s ním žena vyspala, kdyby se inkarnoval jako pes. Žena odpoví záporně. „A co kdybych byl klokan?“ naléhá muž. „S klokanem bych si to rozdala,“ míní žena. Muž na to: „To jsem si mohl myslet.“ Anebo: Muž s ženou plánují dítě. Žena má podstoupit umělé oplodnění a obává se, že se to nepovede. Muž: „V tom případě je tady plán B. Adoptujeme dvě sedmnáctileté Švédky.“ Podobně zářných příkladů, jak s ženou elegantně konverzovat, zde uslyšíme víc. – Ve filmu se vize z ženiných nočních můr prolínají s realitou a posléze obojí téměř splývá. Je to jak v té čínské bajce: Zdálo se filosofovi, že je motýlem, nebo se zdálo motýlovi, že je filosofem? V kategorii mysteriózních hororů slušný průměr, nicméně chápu, že ne každému se to musí líbit.

Královsky jsem se bavil a zároveň mi z toho běhal mráz po zádech. Ta přehlídka uchazečů o studium byla fakt panoptikum: nevzdělaní ignoranti, ješitní magoři, politicky korektní úchylové a mnozí další, všichni vesměs bez talentu. Když někdo nezvládá ani základy figurální kresby, kde bere odvahu jít k přijímacím zkouškám? Perfektní byly debaty ženských zaměstnaných na vrátnici. Měly zdravý rozum a dobrý postřeh. Úžasný dokument! Film se stal recentním podnětem následujícího snu. - - - Sen o nebinární osobě a Heydrichově vile (v noci z 20. na 21. července 2023) - - -     Nějak jsem omládnul, znovu studuji na vysoké škole a bydlím na koleji. Koleje však dnes vypadají jinak než v dobách mého prvního mládí. Tehdejší pokoje byly takové mrňavé nudle, v nichž bydleli dva studenti, dnes jsou to veliké pokoje pro pět studentů. V pokoji, kde bydlím, jsou obsazená pouze tři lůžka.      Začal nový semestr a chlápek ze správy koleje nám přišel oznámit, že dostaneme dva další spolubydlící. Je mi divný takový formální postup, ale hned se ukáže, kde je potíž. Správce nám sdělí, že se jedná o dva studenty ze Slovenska, z nichž jeden je nebinární osobou. Protože kolej zatím nemá zvláštní pokoje pro nebinární osoby, může taková osoba bydlet v mužském i ženském pokoji. Měli bychom se však připravit na to, že tato osoba vypadá jako ženská. Nebinárka projevila přání, že chce bydlet společně se svým kamarádem, protože oba pocházejí ze stejného města, v čemž jí správa koleje vyšla vstříc. Chlápek se ještě zeptá, jestli máme v pokoji lékárničku, která tam podle předpisů musí být, a když zjistí, že žádnou  lékárničku nemáme, tak nám hned jednu dá, protože tuto situaci předpokládal. Když odejde, probíráme situaci s tím výsledkem, že jednu postel posuneme do rohu, dál od ostatních, aby nebinárka měla větší soukromí.      Dorazí oba noví studenti. Mládenec se představí, ale nebinárka sotva pozdraví, omrkne pokoj a zase odejde. Zřejmě se jí něco nezamlouvá. Čekáme, jak se situace vyvine, a mezitím se mládence vyptáváme, co je ta nebinárka zač. On vysvětluje, že tělesně má všechno jako ženská a když je s ním, tak se ve všech ohledech i chová jako ženská. „Ale když se mnou není, tak nevím. Nepřekvapilo mě ani kdyby se proměňovala ve vlkodlaka.“ Posléze se nebinárka vrátí a oznámí svému kolegovi, že sehnala pokoj, kde budou bydlet se samými Slováky, načež oba odejdou. Chvíli o tom debatujeme a pak se někdo zeptá, co s tou lékárničkou. Míním, že jsme ji dostali kvůli Slovákům, tak patří Slovákům. Dost možná se jim bude hodit víc než nám.      Nesu lékárničku do slovenského pokoje. Noví studenti si právě vybalují věci. Koukám, že mládenec si s sebou přivezl nějaké knihy. Vidím mezi nimi etnografickou publikaci Romové Slovenska a dokonce i moji Magii. Tak ta už je dnes vzácností. Mládenec se mě zeptá, jestli jsou v Praze nějaké domy, kde straší. Odpovím, že jednoznačně nejstrašidelnějším domem v Praze je Heydrichova vila. Když se Heydrich stal zastupujícím říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava, nechal si v Praze postavit vilu, kterou projektoval Albert Speer. Po Heydrichově smrti zůstala vila pietně prázdná, bydlel v ní pouze správce, který ji udržoval. Tehdy se začalo proslýchat, že tam straší Heydrichův duch. Po skončení války naštěstí nikoho nenapadlo tento architektonický skvost zbourat, nýbrž tam bylo otevřeno Heydrichovo muzeum, totiž vlastně muzeum připomínající atentát na něj. Z atentátu se však nedochovaly téměř žádné hmotné památky, takže většinu expozice tvoří fotografie a informační panely. Ve vile však zůstalo prakticky kompletní vybavení Heydrichova bytu se spoustou jeho osobních předmětů. I to se po jistém váhání stalo součástí expozice. Muzeum se už léta těší velké návštěvnosti hlavně německých turistů. Všechno je dobře střežené, aby se nic neztratilo. V budově pracuje noční hlídač, který Heydrichova ducha často vídá a hodně s ním rozmlouvá. Duch má zajímavé názory na řešení migrační krize v Německu i v celé Evropě. Slovák se ptá, jestli jsem toho ducha viděl na vlastní oči. Říkám, že viděl, protože se s hlídačem znám. Ptal jsem se tehdy ducha, jestli je pravda, že mu malý Vašík Havel jednou seděl na kolenou, což Reinhard potvrdil: „Jo, na toho spratka si vzpomínám.“

Z anotace filmu jsem usoudil, že se bude jednat o superblbost a téměř jsem se nezklamal. Zřejmě je to parodie na něco, co jsem jsem díky své ne úplně špatné karmě nikdy neviděl. Děj nemá hlavu ani patu, nějací superblbci tam poletují vzduchem a blbnou, aby se pořádně vyblbli. Pro mě prakticky nekoukatelný film, ale občas tam byly vtipné momenty a hlášky.

Staré němé filmy mají dnes své kouzlo. Tohle sci-fi je spíše dokumentem o poměrech panujících v SSSR na počátku sovětské éry. Dobře tu dobu ve svých knihách popsal M. Bulgakov. Scény z Marsu se odehrávají v úchvatně naivních dekoracích. Marťanský vynálezce musel být fakt borec: smontoval pár skleněných jehlanů a přístroj ukazuje život na Zemi tak dokonale, jako kdyby to filmoval dron. Přesto tam ještě mají zaostalé kapitalistické zřízení, i když vlastně ne až tak moc zaostalé, když přišli na myšlenku hibernace nepotřebných pracovních sil – čili zřejmě nezaměstnaných; aspoň se ušetřilo na dávkách. Vlastní let Rusů na Mars začíná až asi po hodině filmu. Marťani chtějí raketu sestřelit, aby na jejich planetu nezanesla myšlenky socialismu. Bude na Marsu obdoba VŘSR? Není to všechno jenom sen? Nutno vidět!

Opět jeden žraločí film, tentokrát nepříliš zdařilý. Moji pozornost poutal jen velmi chabě. Během jeho sledování mě napadlo, že současné squalery opomíjejí problematiku LBGT+. Nápravu tohoto nedostatku bych si představoval třeba takto: Skupina příslušníků zmíněné komunity (samozřejmě vhodně rasově namíchaná) si vyjede na člunu pod duhovou vlajkou, aby se radovala ze svého práva svobodně se hlásit ke své sexuální orientaci. Člun napadne žralok, a sice žralok rasismu prostý a demokraticky smýšlející, který neposuzuje kvalitu člověka podle barvy pleti a nediskriminuje homosexuály, nýbrž je požírá se stejnou chutí jako heterosexuály, čímž je vyjádřeno, že homosexuálové nejsou nijak horší ani méněcenní. Totéž platí o lesbách, které by na člunu neměly chybět, aby byl film koukatelnější. Jinak by to byl takový běžný film o tom, jak žralok snídá, obědvá a večeří a  přitom dává pozor, aby mu neuplavala jeho zásobárna masa. Ono se v tomhle žánru nic moc originálního vymyslet nedá, ale nějaké body za politickou korektnost by se tady nasbírat daly, což si zřejmě nikdo z filmových tvůrců ještě neuvědomil.

Film obsahuje dramatické až srdceryvné scény, chvílemi se naopak vleče a působí až sentimentálním dojmem. Mně přišel jaksi nedovařený. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. Sen začíná podobně jako film, tj. letem Američanů na Mars, avšak dále se to vyvíjí jinak. Závěrem stručně shrnuji děj jednoho filmu natočeného Marťany, který se na Zemi dosud nepromítal. - - - Naučný sen o Marťanech (v noci z 14. na 15. července 2023) - - -     Američané se konečně odhodlali k letu na Mars. Šťastnou shodou okolností se ocitli na místě, kde krátce po přistání učinili významný objev. Jejich pozornost upoutala veliká kovová deska upevněná na jedné skále; později se zjistilo, že byla zhotovená ze slitiny platiny a iridia, aby přetrvala věky. Na desce uviděli reliéfní obrázky antropomorfních bytostí a z výjevů vyrozuměli, že jde o obrázkový návod, jak se dostat k poblíž uloženému pokladu nebo depotu. Instrukce zněly asi takto: „Najděte kovová vrata. Odstraňte ochranný kryt z číselného zámku a na něm nastavte tuto kombinaci. Kdyby to nefungovalo, použijte manuální ovládání.“ Protože Američané obrázkové návody prostě milují, začali hledat vrata, která našli částečně zasypaná štěrkem, a po jistém úsilí pronikli do podzemního bunkru, kde objevili množství kovových beden. Po konzultaci s pozemskou základnou všechny kontejnery naložili do rakety, venku ještě sebrali pár kamenů a vrátili se na Zem. Desku ofotografovali, protože ji nedokázali sundat.      Nález se stal předmětem intenzivního vědeckého výzkumu. Marťanská civilizace trvala několik milionů let. Když Mars z nějakého důvodu ztratil magnetické pole a v důsledku toho začala řídnout atmosféra a klesala její teplota, pochopili Marťané, že to mají spočtené, a rozhodli se zanechat po sobě aspoň památku, kterou by někdy v budoucnu mohla objevit nějaká jiná civilizace. Depot obsahoval asi dvacet tisíc knih, cca deset tisíc zvukových nosičů a téměř padesát tisíc barevných filmů na příslušných nosičích. Přehrávací technika byla přiložena v řadě exemplářů, z nichž některé pořád fungovaly. Technikové začali média převádět do pozemských formátů, aby lidstvo mohlo objevovat úchvatnou kulturu Marsu, jejíž poslední příslušníci se udusili nebo zmrzli v době, kdy na Zemi vrcholila éra dinosaurů. Porozumět řeči Marťanů nebylo těžké, protože Marťané natočili sérii jazykových kurzů, kde rodilí mluvčí seznamují hypotetické budoucí studenty s marťanským jazykem. Hodně zde pomohly i marťanské naučné slovníky. Velkým překvapením bylo, že Marťané nikdy nevedli války. Na Marsu se vyvinula pouze jedna rasa inteligentních bytostí, všichni hovořili jedním jazykem a celková populace Marsu nikdy nepřesáhla počet půl miliardy jedinců. Marťané obývali pouze pás pevniny kolem rovníku zhruba do třicáté rovnoběžky a hustota osídlení planety byla velmi malá. Většina obyvatel žila na venkově v jakýchsi komunách a věnovala se zemědělství, chovu užitkových zvířat a lovu zvěře a říčních ryb. Marťané neznali spalovací motory, protože na Marsu nebyla ropa. Vyráběli elektrický proud ve vodních a větrných elektrárnách a využívali jej ke svícení, topení, pohonu strojů, tavení a obrábění kovů i jinak. K dopravě jim však sloužila hlavně jízdní zvířata či těmito zvířaty tažené vozy. Marťané měli rádi hudbu a zpěv. Pěstovali kult sexu, což souviselo s jejich nízkou plodností, která byla asi zapříčiněná geneticky. Vysoké procento žen nikdy neotěhotnělo. Částečně se tomu dalo odpomoci tím, že žena souložila se všemi muži v komuně nebo i mimo komunu. Když některá porodila, byl to důvod k oslavě. Žena i dítě dostávaly různé dárky, a to i od osob, které přijely zdaleka, aby se podívaly na dítě, protože ještě nikdy žádné neviděly.      Sleduji marťanský film s českými titulky. Hlavní hrdinka přísahá, že otěhotní, i kdyby kvůli tomu měla ojet všechny muže na planetě. Poté se pustí do realizace svého plánu. Asi polovinu filmu tvoří záběry ukazující souložení. To je prokládáno scénami, kdy žena hraje na hudební nástroj podobný loutně a zpívá o své touze po dítěti. Kdyby to nepůsobilo tak exoticky, tak by se člověk asi nudil. Marťané však jistě slzeli dojetím. Žena po velkém úsilí otěhotní. Loučí se se skupinou mužů, mezi nimiž se zřejmě nachází i otec dítěte, a vrací se do své komuny. Poslední záběr filmu ukazuje kojení marťanského miminka. Žena přitom kouří doutník zhotovený ze sušených listů nějaké léčivé rostliny, aby dítěti dopřála trochu zdraví prospěšného kouře.

Existují i lepší filmy o žralocích. Tipoval jsem, kdo z té pětice celý masakr přežije. Logicky by to měla být ta blondýna, protože měla největší prsa, z ničeho si nedělala těžkou hlavu a dobře se na ni koukalo. Ale žralok ji přefiknul, totiž překousnul vejpůl. Zachránila se ta druhá holka, která vyčítala svému příteli jeho nevěry a ani nebyla nijak zvlášť sympatická. Ale budiž, s občasnou pauzou na cigáro se to vidět dalo.

Romantický korejský horor s řadou komických momentů, vše výborně namixované. Slečna je zaměstnaná u varietního kouzelníka na pracovní pozici „strašidlo ve skříni“. Její šéf a jeho kolegové ji opětovně zvou, aby s nimi šla posedět do hospody, což ona pod různými záminkami odmítá. Nakonec ji muži přesvědčí, i když je slečna varuje, že když se napije alkoholu, tak vyvádí. Říkají jí, že přece může pít limonádu. Ona: „Ale copak můžu pít limonádu, když před sebou vidím pivo?“ Výsledek je ten, že se holka nalije jak puma (perfektně zahraná scéna, později bude ještě jedna, tentokrát s kořalkou) a pak se začnou dít věci, které odstartují celý příběh. Jak začíná správný romantický vztah s ženou, kterou pronásledují duchové? No přece když žena muži řekne: „Jestli se mnou chceš začít chodit, musíš se nechat pojistit. Proti všem možným nehodám, životní pojistku a tak dál. (...) Když toho na tebe bude moc, můžeš utéct.“ Velmi příjemný oddechový film.

Ve filmu je zmiňovaný nějaký pan Dohnal z pražského muzea. Tak toho neznám. Jinak jde o dobrodružný film určený přednostně dětským divákům, kteří si jej možná i užijí. Já jsem se však nijak zvlášť dobře nebavil.