Adramelech

Divácky nenáročné hororové béčko se snahou o vykreslení psychologie postav ve stresové situaci a s legrační maketou dravé ryby. Jako oddechovka celkem posloužilo.

Film z doby, kdy lidé ještě nebyli zvyklí na invaze mimozemšťanů. Dnes už by sotva někdo tloukl lopatou do kosmické lodi ve snaze zjistit, co to je, sakra, za divný meteorit. Škoda, že se Marťané nepřemisťovali pomocí kráčejících trojnožek, jak to popisuje H. G. Wells; bylo by to stylovější. Jenomže od roku 1898, kdy Wells napsal román Válka světů, dopravní prostředky ufonů ztalířovitěly, takže to filmoví tvůrci zohlednili. Ale i tak jsou milovníci retra dostatečně odškodněni dobovým koloritem počátku padesátých let: ženy v archaických šatech se starodávnými účesy, gentlemani s klobouky na hlavách, automobily ladných tvarů vyrobené z poctivého plechu. Materiálu byl dostatek, benzín byl za čtvrťák, nikdo neotravoval s nějakou uhlíkovou stopou a jinými nesmysly, svět rozdělený na dva tábory setrvával a jakési rovnováze, globalizace v nedohlednu, to byly, panečku, časy...

Začátek filmu je slibný, později se děj dost stáčí k politice. Naskýtá se otázka, jestli v roce 1982 mohla žít ve Španělsku větší komunita nacistických válečných zločinců, kterou v podstatě chránila tamější policie. Do smrti generála Franca v roce 1975 bych to pokládal za docela možné. Ale později? Větší ryby hned po válce utekly do Latinské Ameriky, kde se rozhodně dá lépe schovat než v Evropě, i když Eichmanna si Mosad našel i v Argentině. Některé menší rybky klidně žily v Německu pod falešnými identitami. Nacisté, které ukazuje film, byli tak někde uprostřed a minimálně někteří z nich měli slušně nakročeno k označení masových vrahů. Ale ať už je na tom ději něco pravdy nebo je to vymyšlené, bylo poznat, jak seniory těšilo, že mohou na Führerovy narozeniny bez obav z represí provětrat černé uniformy. To pokládám za nejsilnější scénu tohoto filmu.