Adramelech

Přišlo mi, že kameraman držel kameru poprvé v ruce. Příběh je velmi slabý. Prvních cca dvacet minut je nuda téměř k nepřežití. Že by šlo o studentský film?

Čínské písemnictví je bohaté na duchařské příběhy, jež často bývají eroticky laděné. Toto je filmová verze jednoho z nich, který zaznamenal 蒲松齡, Pchu Sung-ling. (Tak se jeho jméno správně píše v české transkripci; na ČSFD najdete přepis anglickou transkripcí zvanou pchin-jin.) Žil v letech 1640 až 1715. Hned úvodní scéna – soulož mládence s přízračnou děvou – mě naprosto dostala. Takový sex, při němž by zvonily zvonky a padaly ze stropu lampióny, jsem nikdy nezažil. Možná to bude tím, že doma žádné zavěšené zvonky ani lampióny nemám. Ze zkušenosti vím, že Asiatky se oproti bílým ženám při sexu výrazněji akusticky projevují. Ta ve filmu přitom však vůbec nekvílela, ale spíše způsobovala zemětřesení. Prostě ženy nejsou všechny stejné, nýbrž jsou všechny různé, chci říci, že každá je jiná a každá je svébytným a jedinečným mikrokosmem, což bych mohl doložit příklady z literatury, avšak to zde snad ani není zapotřebí. Kromě erotických výjevů obsahuje film i scény s kostrami či mumiemi mrtvých bojovníků, které však nepůsobí děsivě, nýbrž spíše komicky; nikdo také netvrdí, že je to horor. Silnou stránkou filmu jsou romantické momenty s lehce strašidelným podtextem, neboť každému, kdo o čínskou literaturu byť jen letmo zavadil, je hned od začátku jasné, která bije resp. zač je toho loket. Číňané věděli, co to je láska (či spíše vášeň) až za hrob a chápali to hodně doslovně. Kdo dává přednost komornějšímu a melancholičtějšímu pojetí tématu přízračné milenky, tomu doporučuji japonský film Aido – otrokyně lásky (1969).

Půvabné staré sci-fi. Létající talíř je hrozně archaický model, ale vojáci se do něj stejně nedostanou ani autogenem ani vrtákem. Mimozemšťan vypadá úplně jako člověk a navíc mluví anglicky. To je od něj pěkné, ale Američané ho přesto pro jistotu nejdřív postřelí a pak zavřou do nemocnice. Ufon jim však snadno uteče atd. Samotný příběh je až dojemně naivní a vyznívá jako oprávněná kritika lidské mentality. Ta se ovšem od té doby nezměnila. Vždyť nikdy nebyla jiná a nikdy jiná ani nebude. Hezká hláška: „To nejsou lidi, to jsou demokrati.“

Ani nevím, kolik těch Vetřelců vlastně je. Kolik to má dílů, jaký to má prequel, kolik je všemožných remakes a kolik volných parafrází (samozřejmě deklarovaných jako pocta) či kolik tvůrců myšlenku prostě jenom ukradlo a zpracovalo po svém. Pamatuji si pouze první díl, tj. původního Vetřelce, který se mi líbil. I sebevíc nosné téma při jeho opětovné exploataci dalšími umělci i neumělci, při jeho stále novém a novém ždímání ve snaze vymačkat z něj co nejvíc peněz, začne sračkovitět, čehož pádným důkazem je tento film. Lidská hrabivost je tak odporná, že vesmírné obludy jsou oproti ní vrcholem krásy a elegance.

V jednom románu od H. K. Laxnesse říká muž prodejci biblí: „Jediná bible, na kterou na Islandu věříme, je veliká jak bedna od rozinek a stojí jednu krávu. Tahle knížka vytištěná na záchodovém papíru nemůže být bible.“ Z toho je patrné, že hlasatelé křesťanské víry to na Islandu nikdy neměli snadné. Podobně i v tomto filmu to „dánský ďábel“, který přijel evangelizovat Islanďany, nemá jednoduché, zvláště když neumí islandsky a např. ani neví, že zdvořilostní otázka, jak se někdo má, zní v islandštině „Jak jsi na tom s rybami?“ Pastor zkrátka není na ostrově dvakrát vítán. Zdá se, že vleklé spory ohledně rybářských háčků, které vedli Islanďané s dánským králem (korespondence probíhala v latině) v oné době ještě neupadly v zapomnění. – Film se vyznačuje volným tempem, působivou atmosférou, krásnými záběry přírody a docela zajímavým dějem.

Nejkrásnější scéna. Černoch v raketě zdobí vánoční stromeček a přitom kouří doutník. Vidí ho velitelka a praví: „Co to, sakra, je?“ Čekal bych, že bude pokračovat takto: „Kolikrát vám mám opakovat, že v kosmické lodi je kouření zakázané.“ Ona však řekne: „Za chvíli začíná instruktáž, kapitáne.“ On: „Jsou vánoce...“ Kdy vlastně začala v USA ta štvanice proti kuřákům, která se potom přenesla do Evropy? – Film je ucházející sci-fi vetřelčího typu.

Film působí jako parodie romantických komedií. Jediné, co mě na něm potěšilo, byl slovenský dabing, protože rád slyším mluvenou slovenštinu. Během sledování jsem uvažoval o tom, jestli je hlavní hrdinka papluha, culfa, klampa, lušta, mríha, pcha nebo dokonce zola neočatá.

Řešení problému je jednoduché. Zpřísnit hygientické normy a důsledně kontrolovat jejich dodržování. V případě shledání závad udělovat vysoké pokuty. V kapitalismu se výrobcům udělují pouze symbolické pokuty, aby pro firmy nebyly likvidační. To by se mělo radikálně změnit, neboť firmy, pro které je zisk důležitější než zdraví spotřebitelů, je třeba likvidovat – míněno v ekonomickém smyslu. Navrhuji toto: Při zjištění prodeje závadných potravin udělit pokutu minimálně 100 tisíc USD. Při každém dalším opakování udělit pokutu vždy o jeden řád vyšší. Pokud došlo k poškození zdraví spotřebitele/ů, udělit pokutu 1 milion USD plus povinnost uhradit náklady na léčení jídlem otrávených či infikovaných osob. (V případě úmrtí spotřebitele/ů v důsledku otravy či infekce uloží soud povinnost zaplatit odškodné pozůstalým rodinným příslušníkům.) Při opakovaném porušení předpisů s uvedenými následky (újma na zdraví spotřebitele/ů) zvýšit pokutu pokaždé rovněž o jeden řád. Pokuty ve výši dejme tomu 10 miliard USD by si všimly i nadnárodní řetězce. Jestliže by firma pokutu nezaplatila, řešit exekučně zabavením majetku (výrobních prostředků atd.) státem. – U nás by bylo třeba postupovat obdobně.

Hned v úvodním slovu se dozvídáme, že na počátku všeho byla kostka. Podle Janova evangelia bylo na počátku slovo, podle Goethova Fausta byl na počátku čin, podle jednoho jihoafrického kosmogonického mýtu (Pangvové, Tanzánie) byl na počátku strom a mravenci, kteří žrali jeho listy. Když jim listí došlo, začali konzumovat svůj trus, čímž trusu stále přibývalo, až z něj nakonec vznikl svět. Africký mýtus mi přijde filosoficky nejhlubší a nejlépe vystihující povahu světa. – Film je vysoce akční, i když mě ta mechanická monstra (auboti), jež zjevně mají tvořit nejefektnější vizuální prvek tohoto filmového díla, zas až tolik neuchvátila, ale na druhé straně příběh nezatěžuje diváka nějakou logikou, která zde v podstatě téměř absentuje. Děj prostě běží a běží a furt se něco děje, takže pořád je co sledovat. Suma sumárum se na to však koukalo dobře. A jak to dopadlo nebo nedopadlo s tou kostkou? To se dozvíte v tom filmu...

Jednoduchý až naivní dobrodružný příběh pojatý jako romanticky laděné sci-fi. Naprosto mě však dostal úchvatný vizuál. Obyvatelé Pandory, trochu střižení podle vzoru elfů, vypadali fakt dobře, hlavně v ženském provedení; myslím, že leckterý pozemšťan by si dal říct. (Doufám, že mi zase někdo nenapíše do vzkazu, že jsem úchyl.) Představuji si, že by se tento film nějakým nedopatřením dostal do prvorepublikových kin. To by byly tržby!