Společnice

Tenhle film vyžaduje mít i něco "odžito". Čím je člověk starší a starší, tím je vděčnější za projevenou pozornost, tím více obdivuje mládí a energii a tím více touží třebas i po obyčejném popovídání. Ale to, že tuhle situaci ještě neznám a nerozumím ji, neznamená, že je to špatný film... Na sklonku života bude každý z nás vděčný za takovou Tatianu Vilhelmovou... ba co víc, bude nám stačit, pokud si k nám naleznou cestu třebas jen naše děti. Stáří není nic veselého a málokomu se jej podaří prožít hezky, s nadšením a v pocitu štěstí. Za sebe mohu říci, že T. Vilhelmová dokázala své mládí do filmu vložit, a J. Adamová zase předvedla velmi dobrý herecký výkon, který je uvěřitelný a pravdivý. Miroslav Donutil se ve filmu ani nepitvoří, ani nešišlá, a přesto za svůj výkon sklidil mnohou kritiku... Není důvod. Hraje umírněně až nesměle a film rozhodně nekazí. Jistě bychom našli i lepší postavy, které hrál, ale ostuda to rozhodně není. V úvodních titulcích by pak mělo být uvedeno jedno zásadní doporučení, jsi-li cynický puberťák, nedívej se... (16.01.2014)

Otřepané fráze jsou v tomto případě na místě. Potvrzuje se tu stará polistopadová pravda televizních inscenací, že když už musí být něco v pořádku, jsou to nejprve herecké výkony a teprve potom - divácky se to vyjevuje v určitém pořadí - režie, která má "věcně" přednost. Téma je zajímavé a všichni herci s ním podle možnosti udělali vše, co bylo v jejich silách. Přesto bych při této příležitosti rád složil hold opomíjené dámě českého divadla Jaroslavě Adamové. Její stará žena mdlého těla a bystrého rozumu byla úžasná a přesně zrcadlila podstatu stáří jako stavu, který v zásadě může fungovat, ale v němž zpravidla cosi již ne zcela nepodstatného nemusí vždy fungovat. Kytička tohoto díla sice zcela dozrát nestačila, přesto má co nabídnout. (27.01.2008)

Setkání dvou žen v okamžiku, kdy jedna potřebuje druhou. Hana, ironií šermující dáma mdlého těla a bystrého rozumu, a Nina, nekomplikovaná dívka odkudsi a bez závazků k čemukoli. Postavy na první pohled rozdílné a přece tak blízké. Pocit sounáležitosti a vzájemného obohacení i neuchopitelná touha změnit předurčené zůstávají zvláště naléhavým a nepominutelným sdělením nejen této vynikající televizní inscenace. Vedle vynikající Jaroslavy Adamové, jejíž portrét stárnoucí ženy odpovídá v jistém slova smyslu jejímu zavedenému hereckému rejstříku, ale v mnohém ukazuje tuto výjimečnou umělkyni i v jiném, ryze intimním naladění, se překvapivě prosazuje také mladická troufalost teprve začínající Tatiany Vilhelmové, s níž dokázala obstát v tak těžké konkurenci a zároveň poskytnout nečekaně silný příslib do budoucna. V případě Společnice lze hovořit o výjimečném úspěchu, který je v současnosti nedostižným přáním nejen televizních dramaturgů, ale i mnohých tvůrců. (29.05.2014)

Zahořklé nemocné dámě projde životem světélko v podobě mladé upřímné, byť poněkud tajemné dívky. Vznikne zvláštní vztah. Žena, které jediný syn nedal vnoučata, zahoří mateřsko-babičkovskou láskou, odpouští Nině i drobné krádeže a je neuvěřitelně velkorysá. Dostává za to upřímnou a veselou společnici, jejíž osud se ale stejně nedozvíme. Odchází stejně neprůhledná, jako přišla, zůstává ale závan života a radosti. A také téma k zamyšlení - co je vlastně v životě podstatné... Především poklona pánům hercům! (09.04.2014)

Oduševnělé drama, příběh nemocné stárnoucí dámy, jejíž životní pouť se střetává s cestou mladé (ne)spolehlivé a (ne)zodpovědné dívky. Je to střet dvou naprosto charakterově odlišných přestavitelek různých generací. Člověk by řekl, že střet těchto odlišných typů může přinést pouze a jen další životní komplikace. Stačí ale málo, tedy opravdu "jen" to srdce na pravém místě na obou stranách, a pěkný vztah je na světě. Vztah, který ve své podstatě pomáhá v osobním životě každé z nich a současně oběma. Obdaruj, ... a budeš obdarován. Podej pomocnou ruku, ... a pomůžou i tobě. (27.10.2008)