sportovec

Evidentně "dívčí" či "holčičí" večerníček nikoliv náhodou většinově neoslovuje mužskou část tohoto fóra. Nese - a tady nevidím výraznější kvalitativně odlišující nebo zvlášť pozitivně působící zvláštní znaky tohoto večerníčkového seriálu - všechny znaky tohoto směru tvorby pro děti a mládež. Vedle nápadité animace k nim patří až maximalisticky podávaná snaha o přiblížení se dětskému vnímání (4-8 let věku), silný, avšak současně tezovitě prostinký příběh, pozitivní pointa a namluvení dialogů předním hercem, v tomto případě Jiřím Hrzánem. Je logické, že podobné věci utví v paměti stále ještě více malého než většího dítěte jen útržkovitě, pokud vůbec. Rozpustilá rozvernost, která příběh oživuje, je přítomna i zde. Ale proto, aby mohla vyniknout, se musíme dívat na dramatickou tvorbu, určenou zejména menším dětem, alespoň poněkud jejich očima. Je zřejmé, že ne vždy je tato snaha úspěšnou.

Nuda, nuda, nuda. Místy film působí jako úsměvná parodie na žánr. Ale ani to není možné brát vážně. Žvanivý scénář, podprůměrné herecké výkony, pointa, nenápadná jako džínový komplet na plesu ve Státní opeře. Horor, který nevydá ani na frašku. V hromadění těchto nelichotivých epitet ornans by bylo možné donekonečna pokračovat. Jediné, co překvapuje, je výrazně průměrné hodnocení pokladního trháku pokleslé úrovně. A to je asi také to, co na této ztrátě času udivuje nejvíc.

Posuzujeme-li toto svěží dílko z pohledu doby jeho vzniku, jedná se o práci určitě nadprůměrnou a kultivovanou, která viditelně přesahuje standard svého času. To, co z ní vyčnívá ještě víc, je strhující živelná komika čerstvého Pražana Huga Haase, jehož dvojrole a její pojetí by sneslo plně i dnešní měřítka. Fabule i scénář jsou věrohodně propracovány a rámec krotké rodinné komedie-idyly prolamován ne jako výjimka, nýbrž jako osvědčené pravidlo. Fenomén Huga Haase nejen jako komika, ale i jako režiséra a scénáristy se zdá být nedoceňován. Jeho robustní, na reáliích vždy poučené a příkladně připravené herectví s celou řadou nezaměnitelných prvků v tomto díle stačilo jen naznačit své vrcholné možnosti. Stalo se tak ovšem způsobem, který bere dech i po desetiletích a nutí nás k neskrývanému obdivu. Začínající, ještě ne dvacetiletá Mandlová sice nic neposvětila, ale také nepokazila; budoucí klíčovou hvězdu národní kinematografie ovšem nebylo možné přehlédnout už tehdy. ŽIVOT vešel po právu již za života svých tvůců na piedestal zlatého pokladu české národní a stání kinematografie.

Navenek nenápadná televizní retroinscenace, která přesně zachytila a převedla svou literární předlohu do digitální podoby (připomíná značně SATURNINA nebo Škvoreckého adaptace). Kultivovaný naturalismus, který byl vůdčí metodou Jaroslava Havlíčka, v Kleinově režii zůstává zachován; Vondráčkové Adéla osciluje mezi dívčím věkem a rodícím se vampýrem, až nečekaně velkou vnitřní nerovnováhu v sobě skrývá Dlouhého legionář. Ostatní postavy jsou více načrtnuty než vykresleny snad s výjimkou Mileny Ilony Svobodové, jejíž kultivovaný herecký projev se má oč opřít. V kontextu devadesátých let se jedná o nadprůměrné a zdařilé dílo, které se dokázalo vyrovnat důstojně i s postižením prvorepublikové atmosféry, v níž se náš tragický příběh odehrál.

Klasiky nikdy není dost. Psát donekonečna o přednostech tehdejší tvorby, o specificích doby dnešní a tehdejší, o kvalitní režii, výborných hereckých výkonech, krásných krajinných záběrech atd, atd., postrádá věcný smysl. Psát donekonečně znamená totiž to nejhorší, co si lze představit: opakovat se. Pohled na tehdejší mladé - dnes už i dost nemladé herce - je dalším z těch skličujících příkladů, které vypovídají tolik a tak jednoznačně o tom, že točit dobré filmy pro mladé předpokládá nejen alespoň základní profesionalitu, ale i cosi navíc ... , cosi, co lze nazvat srdcem, svalem, který je i symbolem. A také citem a láskou k tématu, tedy tím vším, co, prolne-li se v ideálním tvaru, přerůstá do skutečného umění. A tím MACHŘI opravdu jsou. I s těmi tak trochu kopretinovými SNĚŽENKAMI.

Jedna z nepočetných stálic televizního publicistického nebe, v níž nad očekávání dobrou práci uvádí její konferenciér - v tomto případu opravdu nikoliv moderátor - Michal Prokop. Na jiné úrovni, v jiných podmínkách a souvislostech rocker s politickou minulostí poslance a náměstka ministra kultury provádí svým barem celou škálu lidí, které vesměs osobně zná a s nimiž si často také tyká; v tomto ohledu připomíná jiný pořad VYSÍLÁ STUDIO A a jeho průvodce Karla Štědrého. Nápad se zvaním dvou navenek zcela odlišných hostí je až překvapivě nosný. V tomto nanejvýš neformálním ovzduší je stylové všechno, i obecná čeština barmana s dokončeným akademickým vzděláním. Ilustrativní je v tomto ohledu i závěrečné fotografování. KRÁSNÉ ZTRÁTY stále zůstávají nádhernými zisky ducha a pohody. Přejme si, aby to tak zůstalo.

Noblesa, tato druhá a zároveň i skutečná tvář předního českého herce, ho nezrazuje ani v bolestné inventuře nelehkých a často i tragických životních mezníků. Schopnost bez křeče, věcně, uměřeně o těchto věcech nejen mluvit, ale i uvažovat a přemýšlet, je obdivuhodná. Jan Přeučil-bojovník je neméně přesvědčivý jako Jan Přeučil-herec-umělec .

Hanákův talent a výsledky jsou mimo diskusi. V generaci, navazující - řečeno škvorcovsky - na všechny ty mladé, báječné muže a ženy československé filmové vlny, patří k nejpřednějším. Daleko zajímavější a pro současnost aktuálnější je Werichova osobnost. Muž, kterému dnes mnozí svou vlastní vinou nerozumějí nebo kterého právem pochybné statečnosti, jež svou odvahu sbírá v datu narození, dnes přerůstá všechny a všechno. Moudrost a nadhled, které si tento složitý člověk dokázal uchovat, herecká a vůbec umělecká generace, kterou vychoval a jež se stačila sama stát dějinným fenoménem (Horníček, Adamová, Cortez a mnoho dalších), hladí po duši a po těle i po desetiletích. Chceme-li Werichovi skutečně porozumět, chceme-li opravdu pochopit muže, který bez morální úhony přežil padesátá i semdesátá léta, zkusme se vcítit do této Voskovcovy myšlenky: Jiří Voskovec poté, co proklouzl mj. i Peroutkovou zásluhou sítěmi maccarthyovského Výboru pro tzv. neamerickou činnost, zakotvil doživotně v USA. Kontakty s Werichem, jehož některým činům postupem doby rozuměl stále méně a méně, se stávaly stále sporadičtějšími a posléze ustaly zcela. Znovu se uviděli až na počátku druhé poloviny padesátých let víceméně nahodile ve Velké Británii. Voskovec, chtěje svému druhovi porozumět, se ho zeptal: Tys nemohl mluvit? A Werich odpověděl jejich gymnasiální společnou češtinou z dob Křemencárny lakonicky: Pochopiliter. Pochopiliter? V tom slově je totiž zaklet i základní neduh naší současnosti.

Tato sympatická pozitivní deviace polistopadového českého animovaného filmu nejenže Werichův přínos zachovává v jeho jedinečné obsahové i formové integritě, ale navíc skutečně tvořivým animačním pojetím ho dále rozvíjí a dotváří. Snaha přiblížit dávno mrtvého umělce prostřednictvím příbuzného sonorního hlasu Oty Jiráka dala filmu jasnou a jednotnou kostru a dál posílila jeho vnitřní sevřenost. Toto zpracování by bylo považováno za špičkové v kterékoli minulé době českého hraného filmu včetně jeho zatím vrcholné éry v šedesátých letech minulého století. Jsem rád, že i dnes se v naší mladší filmařské generaci najdou lidé schopní a ochotní pokračovat v odkazu Týrlových, Pojarů či Hofmannů; že nesnadné a vlastně nekomerční řemeslo animovaného filmu se jim stalo životním posláním a naplněním.

Radostný je fakt, že je k dispozici "filmový" Mussolini se svou nenadobitelnou rétorskou gestikulací i se základními fakty o jeho životě a neblahém konci. Méně radostný je nepříliš kvalitní dabing, ne vyvážený výběr střihů z dokumentů Mussoliniho doby a jejich kvalita i z toho plynoucí ne příliš vábný dojem. I tak se ovšem jedná o chvályhodný čin (v českém prostředí je poprvé ucelenější informace o protagonistovi nejstaršího fašistického státu planety) pod jednou podmínkou. Že za prvním spíše nesmělým než cílevědomým krokem bude následovat další. Zralý a konečně i skutečně profesionální.