sportovec

Z ohlasů na toto monumentální dílo je nejlepší citace z dobového pramene, která jen potvrzuje oprávněnost všeho, o čem dnes mluví devadesátník-pamětník Vávra. Jasné Žižkovo odlišení nejen od adamitů, ale i sebestředného Želivského nejlépe vypovídá o hodnotovém směřování filmu, které je v plném souladu s Žižkovým životem (pozdější odchod z Tábora do Hradce Králové). Zpochybňování vítkovské bitvy nemůže nic změnit na jejím celkovém kontextu i úspěšném odolávání katolické křižácké přesile. Skvělý Štěpánkův výkon v tomto završujícím dílu dosahuje rovněž svého vyvrcholení - živý muž-pragmatický idealista splývá se svou epochou do dvojjediného symbolu. Symbolu demokratického češství. Prokop Veliký, Jiří z Poděbrad, Jan Blahoslav, Jan Ámos Komenský, Josef Dobrovský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský, TGM - zhruba takto probíhá další nosná linka pozdějšího dějinného bytí také Žižkova a Husova odkazu. Zlomem, který dal této snaze její nadčasový ráz, byla právě bitva na Vítkově hoře. A tak patos a celé velkolepé pojetí Palackého koncepce jsou víc než oprávněny. Národní malosti si užíváme do sytosti - proč si alespoň čas od času nepřipomínat také momenty a chvíle jejího opaku?

Vzpomínky na dětství jsou vždy jen jedny. Jako kuřátka kolem kvočny se kupí výchozí mozaika prvotních zážitků kolem nosných témat života. Souznění prvních krůčků, postupné propracovávání se k vlastním, již více či méně "dospěláckým" názorům, první erotické vzněty, které odolají hravě i tomu nejpřísnějšímu představitelnému katechismu. A dominanty, na které se nezapomíná. to všechno je ve vícevrstevnaté kompozici autobiografického Felliniho filmu obsaženo. Výraznost autorova rukopisu je nepřehlédnutelná: běsové nastupující puberty prvních nesmělých pohledů, bezuzdnost v teorii, bedlivá obezřelost v praxi. A zrání, a zrání .... Rimini třicátých let minulého století naznačuje ve velmi výmluvných souvislostech priority mladičkého Felliniho, prázdnotu mussliniovského všedního dne. A čekání, a čekání.... Dětský svět je svým pojetím i vnímáním příkře odlišený od toho oficiálního. Všechno vnímáme s určitým posunem. Může se zdát, že je to málo; má-li básnivost v této rovině znamenat postižení filmu a invenčních pružin, s jejichž pomocí procházíme více i méně snadnými úskalími tohoto bouřlivého Felliniho životního období, je pravdou opak. Snaha o vylepšení a sebezdokonalení nemá alternativu; k dospělosti, té skutečné, ne k té proklamativní, se vždy, každý z nás v klíčovém období, probojováváme těžko a nanejvýš nesnadno. Film sjednocuje jeden průnik: lidská blízkost i vzdálenost místní prostitutky zvané Štísko. Štísko nakonec ne zcela uspěla, Itálie, postupně se defašizující, zřejmě naopak ano. Svou adaptabilitou, svým zemitým humorem, svým rodícím se neorealismem, svým hospodářským vzmachem. Svou italskostí, jejímž ztělesněním je tento film, ostýchavě vzpomínající na dětský věk jednoho z jejích největších synů všech dob.

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám.

Hodnocení účastníků databáze je rekordní právě tak jajko počet hodnotících. Americký Sancho Pansa a don Quijote v jednom, prosťáček mysli, ale velikán hlubokého lidství, prochází opravdu životem jako zázrakem nezraněn. Jeho Rosinantou je hluboká láska k lidem, nezastíraný cit a nelíčená ušlechtilost, které šokují svou nepředstíranou čistotou a nehranou prostotou. Příběh těchto tzv. božích lidí je vždycky jímavý. A Tom Hanks? Povyšuje představu režisérskou a scénáristickou z "pouhého" nástinu na životného, strhujícího člověka. Ryzost mravnosti i ve skutečném životě - nejen v mravním schématu - znamenala a znamená víc, než sebevětší "top" parametry. Nepotřebuje je totiž ke své vnějškové přesvědčivosti. A divák, plující v duchu se svým neohrabaným hrdinou jeho strhujícím životním příběhem, to najednou cítí úplně stejně.

Jeden z nejlepších filmů ruské sovětské éry patří současně do zlatého dědictví gorbačevovské pěrestrojky. Příběh z neznámého sovětského města zahajuje výmluvný motiv: pohled na zašlé tablo jedné z maturitních tříd desátého ročníku školního roku 1940-1941, posledního mírového roku sovětského meziválečného období. Z něj se postupně vyděluje několik životních osudů a výrazných osobností třídy: čestné a poctivé komsomolské předsedkyně Jiskry Poljakovy (oběť poříjnové mánie nových křestních jmen, JISKRA bylo exilové periodikum leninské části ruské sociální demokracie před rokem 1914) a jejího romantického protipólu, krásné a vzdělané Viky Ljuberecké (vynikající výkony obou hereček). Nedoložené obvinění Viččina otce, konstruktéra, z "nepřátelství vůči lidu", hrozba jeho protiprávního odsouzení v zmanipulovaném procesu a nestoudný požadavek, aby se dcera otce zřekla, rozpoutají ve třídě i ve škole smršť. Jiskřina matka, zanícená nomenklaturní bolševička, požívá ve městě velmi smíšenou pověst (špatná matka, nanejvýš problematická žena tak trochu nosící kalhoty). Bouřící se Jiskru volá k revoluční disciplíně (bezhlavému stádnímu přitakání). Jiskra, již předtím nahlodaná zvratem svého názoru na tehdy proskribovaného básníka sovětského a ruského mládí Sergěje Jesenina, dojemně dětská ve svém nerovinutém dívčím ženství, se postaví na odpor. V klíčovém okamžiku nastává krize: bezradná Vika, sužovaná nestoudným vydíráním a manipulováním místních bolševiků mezi učitelským sborem, nezvládne situaci a své dilema vyřeší nedobrovolnou smrtí z vlastní ruky. Viččin pohřeb se stane demonstrací nesouhlasu prakticky celé třídy. V jeho čele stojí poctivá a čestná Jiskra. Atmosféra tohoto mimořádného díla (veřejná slavnost spojená s pouštěním rudých balónů s Berijovými a Stalinovými portréty) silně evokuje jiný film: naše klasické dílo rodící se vlny šedesátých let VYŠŠÍ PRINCIP nebo zapomenutý, ummělecky zdaleka ne tak dobrý brněnský televizní seriál KONEC DĚTSKÝCH LÁSEK z počátku osmdesátých let minulého století. Dusná atmosféra podezřívání a podjatého obviňování, hledání nepřátel za každou cenu, patří k výrazným pozitivním rysům právě tak jako dokonale zvládnuté psychologické a osobnostní rysy nejen hlavních hrdinek, ale i řady dalších postav (ředitel školy, Jiskřina matka, jednotlivé postavy učitelského sboru, spolužáci). Závěr filmu je současně jeho vrcholem: znovu se objevuje staré zašlé tablo a s ním i přehled hrdinů druhé Velké vlastenecké války (první byl v ruském povědomí boj s francouzskými intervenčními vojsky r. 1812), bojujícími v armádě, partyzánských oddílech i v "normální" konspiraci. Nechybí mezi nimi dvě klíčová jména: Jiskra a její matka, které obě padly smrtí hrdinek. Hlubší podobenství o příbuznosti obou totalit i vnitřní schizofrenii komunismu, ideové, obsahové i praktické, mravní, jsem doposud neviděl. Tento nadčasový film si určitě zaslouží své nedávné uvedení na DVD nosičích i soustavnější pozornost alespoň srovnatelnou s tou, které se např. poprávu dostává Ejzenštejnovým dílům.

Zcela neznámý a jen velmi vzácně promítaný dokument vynikajícího českého režiséra - jeho osud paralelou připomíná životní příběh Gustava Machatého - v původní a působivé montáži válečných filmů světové dokumentární dobové kinematografické produkce i proslulých Lamačových filmových zpravodajských měsíčníků z prvních měsíců druhé světové války je účtem, který londýnská exilová druhoodbojová vláda předložila svému lidu po návratu do Prahy. Vrcholem - obsahovým i ideovým - je Benešovo vystoupení, které věcně a přesně naznačuje první kroky obnovené demokracie v osvobozené, byť o Podkarpatskou Rus nedobrovolně zmenšené vlasti. Také tento černobílý šperk by si zasloužil převedení na dévédéčkové nosiče a přiměřenou popularizaci pro všechny generace. Neznámé totiž v tomto případě znamená nové, poutavé, vtahující, obohacující, posilující. Je to málo? Je to víc než mnoho.

Ve své době byl pro mne tento Fellini zjevením. Bylo to zcela nové filmové umění, které jsem tehdy neznal. Otevírání oken do světa. Mnohovrstevnatá symbolická umělecká řeč, směřující do hlobokých vrstev podvědomí až nevědomí, působí i dnes velmi objevně. Ačkoliv ženský pohled je nesporně určující, mužský moment není zanedbatelný. Dojem, který svou interpretací ženské identity Fellini sděluje, je velmi mnohoznačný. V obecnějším záběru lze toto výrazné dílo chápat a posléze pochopit jako hluboký vhled do přediva mezilidských vztahů vůbec, jako informaci i jako výzvu nevzdávat se ani v sebesložitější situaci. Budoucnost vztahu Fellini - Massiniová-Massini (a) - ach, ty přepisy! - je pro tento případ kladná. V tomto ohledu Fellini vytvořil vlastně podstatně víc než jeden pozoruhodný film.

Zní to trapně a poněkud zatuchle čítankově, ale na značné části komentářů k tomuto filmu je zřejmá upadající úroveň polistopadové výuky dějepisu, zejména dějin XX. století a až fatální neschopnost podstatné části společnosti vyrovnat se s komunistickým čtyřicetiletím. Bez nich porozumět STARCŮM je totiž krajně znesnadněné, pokud vůbec možné. Příběh filmu je prostý svou základní linkou, nikoliv však svými druhotnými a zpětnovazebnými významy. Přesně - srovnávejme s přeceňovanými polistopadovými REBELY, ale i ŠAKALÍMI LÉTY - postihuje atmosféru doby, její skutečné hrdiny - Filip Havelka je předobrazem Jana Palacha, Jana Zajíce, ale i jihlavského komunisty Evžena Plocka. Jeho zanícený idealismus, který překonává dobové vymývání mozků, poznamenané v mnoha ohledech hrůznými padesátými lety, (Filipova příruční knihovnička-lékárna ducha) je odzbrojující a ve své dojemné pubertálnosti, v níž se dětství převtěluje do jinošství,, neodolatelné. Je totiž také nastaveným zrcadlem, které nemilosrdně ukazuje odvrácenou tvář všech "křivohubých" (Gogol). Ale i druhá hlavní postava - Hanka - je pozoruhodně celistvá a bytostně česká v prostotě i hloubce svých přirozených lidských tužeb a přání. Dobově přesně postihnutými typy jsou také Filipův protivník, Kačírkové profesorka a navenek nenápadný, ale skvěle zvládnutý předseda JZD ve vynikajícím podání Josefa Kemra. I drobná dětská úloha Kemrovy dcery přesně zrcadlí složitou jednoduchost námětu, scénáře i režie. Rafinovanost kompozice tanečních čísel spočívá v jejich jednoduchosti a spontánní jakobyživelnosti. Odráží plně atmosféru doby, brojící proti poslední zbytkům svěrací kazajky padesátých let, doslova si libující v neformálnosti, provokaci, ale i v nepřiznávaném šlechetném idealismu. Pucholt by jedním z nejsilnějších hereckých talentů šedesátých let konjunktury nemužně mužných mužů ducha, čistoty mravu a hluboké mravní zásadovosti. Muzikál je současně velkou startovní plochou uznávaného klasika naší současnosti, zlatého slavíka výsostného romantismu, okouzlení tónů a v tomto spíše výjimečném případě i myšlenkově hlubokých a působivých písňových textů. Osudově - až anticky - působí trio rockových-beatových kytaristů, do něhož vysublimovaly nejstarší české rockové skupiny typu SPUTNIKŮ, OLYMPICU, MEFISTA a řady dalších. Stručně a jasně se vše, co jsem se tu pokusil postihnout, dá shrnout do jedné věty. Nejstarší český moderní muzikál otevírá svou širokou náruč i dveře dokořán Pražskému jaru. Doby vzrušených i zmařených nadějí, které jsme sdíleli s významnou částí tehdejšího světa.

Druhý komediální vrchol své doby se od sesterské CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE odlišuje zacílenějším záběrem stále komediálního a převážně humorně strukturovaného pohledu. Součástí tohoto zaměření je až satiricky nadsazovaný pohled na světla a stíny tehdejšího školství, které bylo a zůstává na absolutním vrcholu vývoje dosavadní dvousetleté historie i současnosti našich moderních vzdělávacích systémů a zařízení. Přesně se tu zrcadlí generační spektrum doby: zbytky monarchie, střední generace i dychtivé mládí Masarykovy a Benešovy republiky včetně bohatého mimoškolského života se vzájemně se prolínající vlasteneckou a rodící se konzumní tendencí v zrání těch nejmladších. V druhorepublikovém kontextu data své premiéry má film až jinotajný vlastenecký ráz nehynoucí naděje na návrat právě ztrácené svobody národní i státní. O režii, scénáři i námětu platí totéž co v případě CESTY. Superlativy jsou - a nemohou nebýt - základní součástí tohoto hodnocení. Jako agitační vnímatelný závěrečný "běh pokroku a mládí" Novotného a Gabrielové (tondy a Máni) je dobově míněn naopak jako výraz nadějí na účinnou obranu a ubránění První republiky. Řetěz až kabaretně působících scén a zliovělých výroků, obsažený ve filmu, je určitě tím nejlepším, co bylo možné dostat ze stejnojmenné Žákovy literární předlohy. Vážné se nemusí - umí-li se to - nutně potýkat s až rozverně veselým. Naopak. Poučení získané snad až neutuchajícím smíchem čas od času přerušovaným nezastíraně vážným, hloubavým zamyšlením, bývá trvalejší kovu. Smích je totiž nejlepší učitel a současně ten nejhladivější pedagog-utěšitel.

Hvězdné "studentské" dvojhvězdí české filmové komedie konce let třicátých patří nesporně k vrcholům předcházejícím dnes už také historickou vlnu šedesátých let. Jaroslav Žák, přední prvorepublikový autor vysoce atraktivního čtiva, sám studetské kvítko svých jinošských let a posléze středoškolský profesor, svému prostředí opravdu rozuměl. Až satirickokarikaturní nadhled, který podává, nás nesmí mýlit. Vztahuje se opravdu k času vrcholného vzmachu našeho školství, k době, která národu dala stovky a tisíce potenciálních osobností, jejichž další životní cestu deformovaly a tarasily bariéry dějin druhé poloviny dvacátého století. Autoritativní školství neznamenalo nutně absenci osobností: dnes se naopak zdá, jakoby ji podmiňovalo. Atraktivní téma umocňuje i dnes skvěle pointující scénář, invenční, dnes možná až nedoceňovaná noblesní Fričova režie (pomohl takto filmově na nohy i V+W) a samozřejmě hned přehršle skvělých filmových výkonů. Neznám nikoho,. kdo by nebyl připraven mládnout s tímto mladým filmem pro mladé o mladých.