sportovec

Nesporné divadelní pojetí bych v tomto případě viděl naopak jako přínos. Totéž bych přiřknul i hlaholně hovorným dialogům, resp. jejich nepřímé charakterizační funkci. Vedlejším efektem Smetanovy metody se totiž stává sevřenost děje a místa - určitě ve srovnání se strnulou a obsahově prázdnou "akčností" - a následkem toho schopnost na poměrně malé ploše v zásadě úspornými prostředky vyjádřit podstatné skutečnosti časově krátké, ale událostmi a napětím nesmírně bohaté "doby poděbradské". Smetanovi se navíc podařilo vyjádřit i složitost a nejednoznačnost Poděbradovy osobnosti, dokonce i okamžiky pochyb a nejistoty a vdechnout život těm, o nichž není známo o mnoho víc než jméno a datum smrti (Zdeněk Kostka z Postupic). Mimo výborný Haničincův výkon je nutné upozornit na přesvědčivou, lidsky moudrou a ve výrazu křehce dívčí královu manželku Johanu Rožmitálskou z Poděbrad ve skvělém ztvárnění Daniely Kolářové. Klady mají v tomto případě i své stíny: Zde je lze nalézt v nepotlačitelném sklonu k rétoričnosti a romantické deklamaci, jakkoliv je na druhou stranu zjevné, že nebezpečí tohoto druhu dokázal Smetana udržet pod autorskou kontrolou. I po třiceti letech se ve výsledném přehlédnutí jedná o hru autorsky i lidsky zralou a přesvědčivou, která vypovídá poutavou formou vše podstatné o jednom z největších Čechů všech dob.

Ve své době u nás velmi populární rodová sága Vilhelma Moberga odpovídá svým zaměřením naší ruralistické škole kolem prvorepublikové turnovské revue SEVER A VÝCHOD. Asi nejvíce se jí blíží ještědské prózy Františka Křeliny (např. PUKLÝ CHRÁM, BÁBEL). I tak je to všem velmi zjednodušující srovnávání nesrovnatelného. Švédsko první poloviny 19. století mělo velmi daleko k dnešní demokratické multikulturní společnosti a luteránská intolerance si nezadala s tou katolickou, kterou známe naopak my. USA byly tehdy pro celou Evropu zdrojem alternativní naděje, místem pro všechny přebytečné z početných rodin i pronásledované pro disidentní polohu svých hodnotových a myšlenkových orientací. Jak ze stránek románové ságy, tak při pohledu na záběry jejího televizního ztvárnění doslova kape pot z té hrozné, dnes nepředstavitelné dřiny. Za všechno charakterizuje ten nedobrovolný drsný životní styl, dnes pro nás nepředstavitelný, proměna ve jménu: z Karla Nilssona se stává Charles Nelson.

Důkaz, tak trochu samozřejmý, že i Američané dovedou natočit seriál, kde by se to nehemžilo "týpky" hýřícími výroky "to si piš" "kam jdeš kámo" apod., to všechno donekonečna stále stejněji a bezbarvěji. ÚTVAR svou šablonu vypilovává k dokonalosti, která rozmnožuje rozmanitost detektivního žánru tak, jak je u nás poměrně lehce dostupná: školu českou, německou, francouzskou, italskou, anglickoskotskou doplňuje americká a kanadská, případně australská. Netopíme se tu v gejzírech kečupové krve, nehyneme nudou v stále stupidnějších scénách nekonečných honiček a setřelovaček či přestřelek. Záznam policejního vyšetřování se v mnoha ohledech přes nutná zjednodušení blíží skutečnosti a kupodivu v jeho telegrafickém rytmu zbývá místo i pro lidské charakteristiky nejen členů týmu, ale i pro průhledy do světa amerického nálezového práva a často i duševních dramat obětí a jejich blízkých. Není to evropský rytmus; o tom není pochyb; Spojené státy však také o sobě nikdy netvrdily, že jsou součástí Evropy. Seriál tak nabízí svědectví a pohledy, které jsou namnoze za hranicemi žánrů a nabízených obsahů. Už teď se pohybuje na hranici příležitostnosti a nadčasovosti. Bude zajímavé sledovat z tohoto hlediska další vývoj jeho návštěvnosti a na ní založené křivky popularity.

Klasik děl pro děti a mládež Ludvík Ráža má ve své filmografii celou řadu úspěšných titulů (nejvíce mi v mysli utkvělo OCELOVÉ MĚSTO). Téma této inscenace je atraktivní i neobvyklé zároveň: válka pasovských, poslední zoufalé mocenské vzepětí pokořeného Rudolfa II., je skvěle zasazeno do prolnutí pohádkových a reálných prvků. Jejich kombinací se vystupňovává napětí a ponor do doby, v níž se krok za krokem prosazovala krutost v činech a drsnost v dosavadní toleranci až k rychle se blížící tragédii patové třicetileté války. Poněkud zaráží její určení mládeži nebo dokonce rodině, ale v době akčních filmů s jejich protlakovým krveproléváním je vlastně i to nepodstatná maličkost. Televizní tvorba této doby přinesla řadu podobně komponovaných historických inscenací. Jejich celek (početně jdou do desítek) by dnes zasloužil hlubokou analýzu. Určitě se tu totiž jedná o pozoruhodnou kapitolu dějin naší dramatické tvorby.

Liberecké období dnes letitě pražské Ypsilonky bylo a je dobou zrodu osobité avantgardní poetiky v malé scéně zčásti v Revoluční, zčásti v Moskevské ulici v centru liberecké aglomerace. Doslova z ničeho vyšlapané a vzniklé divadlo, které se ve svých vrcholech prolínalo s kamenným "kukátkovým" divadlem Šaldovým, proniklo syntézou záměrů i náhod, které tak docela náhodami nebyly, do úrovně, která zejména v šedesátých letech jen obtížně nacházela srovnání. MICHELANGELO je jedním z nejpozoruhodnějších projevů této doby. Bonusová vystoupení pamětníků, zejména Schmidovo, sdělují takřka vše. To, co skupina "ypsilonových" herců předvádí na scéně doslova před očima diváků, je i po desetiletích událost. Sloučení didaktického, obecně dramatického, hudebního, životopisného i nadčasového přístupu do celistvé mozaiky dvouhodinového představení, které si i v torzu, nabízeném na DVD, uchovává podstatnou, jádrovou část původního autorského i divadelního přístupu, bylo víc než zdařilé: nikoliv poprvé a a nikoliv naposledy v éře Ypsilonky tu byla prolomena hranice geniálního. Tyto proměny v času a v prostoře jsou i dnes jen zřídka vídané, některé kusy (tesání vody) se poprávu staly klasické. Důvody, příčiny, podmínky i poměry a souvislosti této doby vystihuje Schmid svým stroze věcným vymezením občanské odvahy "šedé zóny" všedního dne té doby. Kdo se nebál a nebyl ani sebevrahem, ani vrtichvostem, mohl dokázat mnohé. Byť ne vždycky všecko a často přitom klopýtal o hlupáky a polovzdělance. Schmidovskou invenci i její nedobovolné limity zvolené představení jedné z profilujících her tohoto autorského divadla symbolizuje i po desetiletích takřka beze zbytku.

Možnosti současné vědy vzbuzují oprávněně stoupající respekt. Schopnost rekonstruovat děje, doslova zkaměnělé, do podoby, která budí dojem skutečné věrohodnosti, je až mrazivá. Mrazivá v pozitivním slova smyslu. Hájit po takové podívané kreacionistické pojetí vzniku biosféry je počínáním zdětinštělého jedince. BBC zasluhuje úctu za tyto pozoruhodné podniky, které se míjejí - je to víc než dobré - s komercí, zato mají nanejvýš blízko k popularizaci vědy a účinné obhajobě jejího významu v širokých - i dnes se říká lidových - vrstvách. Je to řemeslo, které nemá daleko k umění; tím spíš vzbuzuje otázku po možné délce časového intervalu potřebného k překonání tohoto nesporně úctyhodného výkonu lidského poznání.

I hollywoodská továrna na sny uměla produkovat - někdy i tvořit - filmy, z jejichž cukrkandlového obalu trčelo skutečné umění. Zdánlivě rozverná komedie o podařené shodě okolností balancuje na rozhraní červenoknižního sentimentu, nepředstíraného skutečného humoru, občasných výpadků ve scénáři a druhoplánové společenské kritiky. Vynikajícímu Gary Grantovi, pro kterého mám velkou slabost, kterou naštěstí nemusím příliš krotit (byl to skutečně vynikající herec) sekunduje neméně dobrá ne-li lepší Irene Dunnová, vynikající, u nás zřejmě prakticky neznámá herečka. Souzvuk, který oba vytvářejí, je skutečnou páteří filmu; značně mi připomínají jiné proslulé milostné duelové duo Hepburnová-Tracy. V humoru právně mrtvé, ve skutečnosti však až překvapivě živé ženy-emancipistky (fotografka, která odjede na vědeckou výpravu a malé děti svěří manželovi a tchyni, by byla i dnes spíše výjimečným než typickým zjevem; srv. scény v hotelu, v nichž ještě naplno dýchá prudérní puritánství předminulého století) se skrývá čertovo kopýtko prvních skutečně emancipovaných žen, čelících svým mužským partnerům už ne slzami a fňukáním, ale naopak až černým humorem, jiskřivou nápaditostí ženských intelektů a až překvapivě věcnou argumentací. Hluché scény (Evin partner z ostrova, vcelku zbytečná figura, pletoucí se soudce) jsou těmito dominantními dialogy a výstupy eliminovány. Za zmínku stojí i představitelé dětských rolí, jejichž režijní vedení se mi zdá být vysoko nad průměrem doby a blíží se svými kvalitami nehereckému režisérství šedesátých a dalších let minulého století i naší současnosti. Nápaditá, svěží komedie utkví určitě i současnému divákovi natrvalo v jeho paměti. Co víc by si její tvůrci, kteří se na nás dnes dívají shora, kam je svou nekompromisní píšťalkou už před časem poslal ten nejvyšší soudce, mohli přát?

Ve své době šokující dílo, které se s úspěchem vzepřelo přežívající prudérii, nenechá nikoho - jak se zdá - lhostejným i dnes. Míra drastičnosti nebo naturality těch nebo jiných scén je vždy relativní, je dána jako výslednice a průsečík mnoha různorodých východisek a parametrů. Mluví-li se o antice jako o době, která měla odlišná hodnotová východiska, ve své praxi se vyznačovala větší tolerancí vůči deviacím naší doby, byla přirozenější, smyslnější atd., nemůže to filmař, který chce být práv svému tématu, ignorovat. Je míra sexuality, použitá o patnáct let později v POSEDLOSTI, větší, přiměřenější, věcnější, milostnější, umělečtější? Oproti Pasolinimu představuje CALIGULA ne krok, ale skok vpřed. Milostné scény v mně dostupné kratší verzi jsou pojaty cudně, ale ne prudérně; přitom nejsou tím nejdůležitějším. Daleko drastičtější je popravčí válečný stroj, stínající hlavy jako hlávky na řepném poli, skvěle vystižen je chlípný, avšak ne senilní pedofil Tiberius, mnohem přesvědčivější je scéna, v níž si Caligula zálibně opakovaně prohlíží sebe sama v odrazu zrcadla césarský prsten, který právě serval z prstu svého vzdáleného prastrýce (s genealogickými poměry v klaudiojulijské dynastii, vyztuženými hned celou řadou adopcí, to opravdu není jednoduché). To všechno by bylo nepředstavitelné bez skvělých hereckých výkonů počínaje hlavními rolemi (pro mne počínaje Theresou Ann Savoyvou v důležité roli Drusilly). Srovnáme-li tento film s televizním seriálem JÁ, CLAUDIUS, líčícím život Caligulova strýce a pokračovatele v čele Římského impéria, vidíme celou řadu návazností a shod přes odlišně pojímaný výchozí index prudérie. Zdá se, že lépe odpověď na otázku, položenou přímo i nepřímo v úvodu tohoto komentáře, formulovat nelze. I hnus má svou filmovou krásu, i přesnost v nechutnostech svou nezastupitelnou vypovídající a zobrazující hodnotu a i psychická choroba může přes tisíciletí, jež uplynula od doby, kdy se odehrála, ve filmu, který zanedlouho dovrší své třicetiny, uchovávat svou mimovolnou působivost a odstrašující přitažlivost. I to může být - a v mnoha případech také je - nadčasovostí.

Byť sebevelkolepější téma je-li donekonečna klonováno, mění se ve svůj opak. Úděl filmové podoby PLANETY OPIC je zvláště truchlivým případem. Kontroverzně proslulá továrna na sny v tomto případě odvedla svůj "standardní" výkon. Kdybychom chtěli být hodně škodolibí, řekli bychom, že se pádivá inflace změnila v téměř nezvratnou stagflaci.

Pozoruhodná inscenace libeňského divadla vyniká především skvělým výkonem Jany Štěpánkové a na jevišti zřídka viděným prvkem dvojího vnímání hlavní postavy, do jejíhož světa nahlíží divadelní divák jakoby jejím vědomím. Jakkoliv jsou výkony ostatních protagonistů rovněž vysoko nad průměrem a režii jak divadelní, tak televizní není co vytknout, jedná se o "jen" - alespoň z mého pohledu - nadprůměrně dobré, ne však vynikající představení. Nápad se zrcadlem je však i přesto povznáší kamsi výš. Mluvit v této souvislosti o základní myšlence dramatu, o hlubokém Čapkově ponoru, o autorském pohledu, jehož filozofický relativismus je až nepříjemně moderně (či módně) postmoderní, považuji za nošení dříví do lesa. Nenásilné aktualizace, vkládané do představení, tento dojem rozhodně neruší a je nesporné, že dobový divák jim rozuměl. Stačí, když se perly lesknou; chtít po nich, aby byly pokaždé zářivé, je marnomyslné.