sportovec

Kdybych měl tuto klasickou českou pohádkovou inscenaci se zpěvy hodnotit dobovými měřítky, váhal bych mezi nadprůměrným a špičkovým hodnocením. Kontext polistopadové tvorby mě však mé váhavosti rychle zbavuje. Jedna z nejlepších rolí mladého Petra Štěpánka, špičkové výkony Peškův a Holého v královských rolích, vlídný standard Marie Rosůlkové a superlativy nad hudbou a texty se tu už plýtvalo dost. Ve scénáři se podařilo zachovat až překvapivě mnoho z krásné klasické erbenovské češtiny. U Janečkové režie je nutno ocenit, co z relativního "mála" výpravy dokázala vykouzlit včetně zvládnutí animovaných prvků s úspěchem nahrazujících - možná, že bych měl napsat alternujících - sofistikovanější triky. Jímavá, srdce hladící pohádka je už dnes nadčasovým kaménkem klasické mozaiky zlatého fondu české pohádky. Myslím, že jí ten krásný osud všichni ze srdce přejeme.

Rozporuplná Fučíkova osobnost (dodneška se jen obtížně hledá odpověď na otázku, zda knihy typu V ZEMI, KDE ZÍTRA ZNAMENÁ VČERA vznikaly jako produkt vědomé lži nebo naopak fatální ideologické intoxikace) vstoupila do dějin zmýtizovanou knihou REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE prozrazující mimořádně silné autorovo literární nadání. V jednom ze svých nejlepších publicistických pořadů Helena Třeštíková dokázala zachovat vyrovnanost pohledu, prokázala vůli sledovat fakta a skutečnosti byť sebenepohodlnější a současně beze zbytku potvrdila ten druh výhrad, které vůči Fučíkovi zastávali poměrně početní členové ilegální protektorátní KSČ typu Josefa Smrkovského nebo ve filmu vypovídající Rivy Krieglové. Pro mne osobně se zprostředkovaně stal zdrojem překvapení další zatím ne zcela ověřený - a předlistopadovým režimem zřejmě záměrně tajený - fakt, že dříve než komunistou byl mladičký Fučík několik měsíců sociálním demokratem (podobně jako v této fázi svého života např. Jaroslav Seifert). Odborná i umělecká kvalita filmu ho podle mého názoru opravňuje pro uvedení na DVD nosiče.

Tahle duchařina se s poměrným zdarem snaží sobě i divákům předstírat vědu i tam, kde si stereotypností scénářů jednotlivých epizod už koleduje o parodizující vyznění. V rámci tohoto podivného žánru patří k tomu lepšímu. Obecně ovšem platí, že nabízí - a také poskytuje - zážitky silně rekreačního charakteru. V tomto ohledu je seriál "neprůstřelný". Toto věcné ocenění si určitě zaslouží.

Abychom docenili plně kvalitu skvělé adaptace tohoto zakladatelského díla klasické ruské literatury, musíme docenit dobu jeho vzniku a okolnosti, za kterých vznikal. Podzim třiatřicátého roku byl vrcholem velké hospodářské krize v naší zemi, existenciální nejistotou nejen dělnických a rolnických vrstev, ale i bílých límečků a plášťů, zoufalstvím, v němž se začal zadírat i jinak nezničitelný baťovský botostroj. Filmové podnikání té doby bylo i za "krotkých" realizačních podmínek a shovívavé kriteriality jejich posuzování nejistotou, do níž film jako REVIZOR přikládal další polínko doslova hazardu. Film právě proto na tomto pozadí působí ještě více - dekorace sem, dekorace tam - doslova jako zjevení z jiné doby. Martin Frič tu snad poprvé naznačuje skutečný rejstřík svých tvůrčích kvalit a své nadšení i vůli promítá i do jinak nezvladatelného egocentrického Vlasta Buriana, který, zbaven své škrabošky lidového komika, až paradoxně naznačuje nejen šíři, ale především hloubku svého hereckého tvůrčího rozměru. Poprvé a zjevně naposled se v tomto ohledu propojuje s dalším velikánem Jaroslavem Marvanem. Za kulisy nahlížíme i v případě Zdeny Baldové zachycené v prchavé osobitosti odcházejícího středního věku, v němž se pro zvlášť pozorného pozorovatele skrývá i popel dívčího jiskření. Ale i ostatní herci se v REVIZOROVI pohyují vesměs na horních hranicích svých hereckých schopností. Provinciální Rus Nikolaje I. tu tak ožívá v až překvapivě přesvědčivé podobě. Řekl bych, že během premiéry se shora dívající Gogol nejen nenudil, ale naopak že prožíval velké a krásné lidské pohnutí. Určitě nebyl, není a nebude sám.

Úkolem tohoto pořadu je podívat se na historický půdorys vygumovávání většiny menšinou a současnost, která je pro budoucnost nejen Balkánu - v rovině precedentu i světa - krajně rozporuplná. Relativní úzkost (jednostrannost) záměru je víc než vyvažována alternativností podávaného pohledu právě v jeho širších souvislostech. Je škoda, že nebude realizován jeho druhý díl. V české televizní publicistice se jedná o ojedinělý, nikoliv náhodou trezorovému pořadu blízký čin.

Stará filmová škola, viditelně inspirovaná realistickým herectvím, se vzepjala v tomto pozoruhodném filmu k jednomu ze svých vrcholných výkonů. Umírající tu hraje umírajícího: Philippe jako Modigliani je osobitý a vynikající právě tím, jak jde mimo kořeny stále zřetelnější nové vlny šedesátých let. Komorní obraz posledních měsíců života vynikajícího italského malíře je dovozen skvělým hereckým obsazením (Palmerová, Aimée, v drobné roli naznačující skutečný rozsah jeho herectví se objeví i Lino Ventura). Je škoda, že k tomuto starému rodinnému stříbru světové kinematografie hraného filmu se člověk dostává jen zřídka, úkradkem, skoro na zapřenou. To, co bolí nejvíce, je fakt, že skvělý francouzský herec, jeden z nejvýraznějších, musel odejít ještě před svým vrcholem; měl toho tolik co dát!

I pohádka pro dospělé může mít své kouzlo. V prostinkých interiérech s hlubokým myšlenkovým poselstvím, které skvěle zvládá svou oprávněnou aspiraci být životní moudrostí, je přesto - nebo právě proto - co k vidění i slyšení. Krásná princezna Pichlíkové je opravdu krásná, a nejen krásná, Cupákův král je přímo skladem předností středního věku a Brodský jako sedlák k nakousnutí (tyto superlativy jsou plně vztažitelné i na skvělé herecké výkony obou dramatických umělců); své na opravdu minimální ploše zvládají i dobrá čarodějnice Jorgy Kotrbové a princ dnes zapomínaného Ivana Luťanského. Jednoznačné není ani pozitivní řešení, byť magií podložené. Poprávu zatím tušíme promyšlenou, mimořádně zdařilou režijní ruku pro mně jinak neznámého Miloše Bobka. A ani fakt, že co je chytré a moudré zároveň, nebývá zpravidla snadné a už vůbec ne podbízivé. nemění nic na nadčasovosti tohoto šperku z dílny někdejší Hlavní redakce pořadů pro děti a mládež normalizační Československé televize.

Milostný vztah mezi George Sand a Fryderikem Chopinem zřejmě ještě zůstává v povědomí evropské kulturní veřejnosti; avšak s tím, jak mizí do nenávratna historie předminulého století a její paradigmata, v tomto kontextu zejména poetiky a estetické koncepce, upadá i zájem o život umělců, jejichž díla minimálně v případě Aurory Dudevantové jednoznačně nedokázala překonat černou díru času. Tento film, pokud vím, se poprvé obírá jednou z evropských lásek, jíž tento vztah nepochybně byl a zůstává. Ačkoliv není možné muvit o neúspěchu, je po jeho zhlédnutí zřejmé, že autorům se přes vynaloženou snahu nepodařilo prolomit průměr a prvoplánové ulpívání na dostupných pramenech. Situace hereckých protagonistů (snad s jistou výjimkou Emmy Thompsonové a zejména Judy Davisové, která ztělesnila Sanda) tímto limitem byla vymezena až příliš jednoznačně. Nevychválit ovšem neznamená zatratit. Příběh lásky dvou nesporných velikánů, emancipační rozměr revolty nezkrotné baronesy i způsob a odvaha až neženská, kterou prokázala při dobývání svého budoucího partnera, stigmatizovaného tuberkulózou, jíž dokázal relativně dlouho vzdorovat, zaujmou i dnes. V mezích slušně zpracovaného dokumentu.

V tklivé formě sentimentálního červenoknižního dramatu prokukuje jako první jarní květ víc než slibný zárodek sociálního dramatu, který má oprávněnou ambici být nepatetickou, civilní ódou na solidaritu. Dívčí, ženskou, mužskou, lidskou; připočteme-li k tomuto východisku několik zajímavých formálních ozvláštnění (naprosto neobvyklé záběry na dobový tisk s titulky článků o zhoršující se mezinárodní situaci, až neobvykle otevřené rozhovory o oficiální dobovém ohlupování tzv. lidového čtenáře) zařazení do osvědčené škatulky "papírové" filmové váhy začne drhnout ještě víc. Mimo standardní, tj. nadprůměrný výkon Hany Vítové stojí za povšimnutí výrazný posun Antonie Nedošínské v její klasické úloze ženy z lidu; totéž platí i o Václavu Tréglovi, tomto věčném velkém herci malých rolí našeho hraného filmu. Vděčí za to jménu, které je podepsáno v rubrice režie: jedné z velkých, fatálně nedoceňovaných osobností naší národní kinematografie Miroslavu Cikánovi. V kontextu naší národní filmové tvorby třicátých let patří DĚVČE k té její části, která odkazuje jednoznačně k budoucnosti, k sociálnímu nejen národnímu, ale i evropskému sociálnímu filmu poválečné krize přelomu čtyřicátých a padesátých let (v této souvislosti se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ nebo Bergmanovo LÉTO S MONIKOU). Všechno nasvědčuje tomu, že nejen vrstevníci, ale i jejich potomci až příliš často k svému vlastnímu neprospěchu nerozumí sami sobě ani tam, kde se jedná o vrcholy jejich dobové současnosti a minulosti. Bohužel.

Předsudek, že v lehkém žánru jsou humor a odlehčenost s nápaditostí nezvanými hosty, je opravdu jen předsudkem. Aby to mohlo platit, znamená to zvládnout určitě řemeslo, nevyhýbat se přemýšlení a nebát se původních nápadů. Také co nejméně opisovat. Tohle všechno má Randall a Hopkirk v náležité míře a pak ještě cosi navíc. Vtip, humor, nadhled, sebeironii, i poněkud potutelnou úsměvnost. To, co dnes zejména v lehčích žánrech chybí až fatálně.