sportovec

Židovská tématika je - samozřejmě po právu, stále jsme jí dlužníky - až příliš v centru pozornosti; příliš v tom smyslu, že hrozí její sklouznutí do fráze, klišé, braku, tezovitého stereotypu. Přesto se čas od času i tady podaří vytvořit mimořádné dílo, které vyráží dech objevností tématu, nápaditostí scénáře, tvůrčí flexibilitou režie a jasným zaujetím herců pro jejich atraktivně jímavé role. Dětský příběh z českého maloměsta, z rozhraní národní snášenlivosti a počínajícího nacihnědnutí země, vyniká tím vším. Jsme vtahováni do současnosti děje, splýváme s protagonisty, jásáme nad jejich zdary a trneme i padáme tam, kde se proti nim staví doba a nemrav zločinu. Kousek té stříbřitě chvějivé dětské vzpomínky se podařilo mistrovsky přenést na televizní obrazovku - neméně působivý by byl i na stříbrném plátně - a postavit tak pomník muži, který udělal vše pro to, aby pomohl těm, nad nimiž zlomil svíce celý civilizovaný svět, byť ještě netušící apokalypsu židovské etnocidy. Připomenout a připomínat, že i v lidském životě naší postmoderní současnosti stále existují nadčasové hodnoty a lidé, kteří je ztělesňují, není nikdy marnotratné. A vždy je to nenahraditelně cenné a nevratné.

"Malý film" velkých hereckých příležitostí a koncertů v idyle českého maloměsta; zhruba tak se mi vybavuje po desetiletích z paměti poslední dílo předčasně zesnulého skutečně - nejen titulem - národního umělce, režiséra Martina Friče. Jiří Sovák tu předvádí vrcholné ukázky svého tehdy rychle vyzrávajícího herectví. Více a hlouběji však upoutal mou pozornost jiný výkon - také tehdy už zralé herectví české "ultrasexbomby" Mileny Dvorské. Brýle, kterými ji obdařil Frič, nemohly zakrýt její dozrávající krásu ani mimořádnou schopnost propůjčit "malé" poštmistrové, pardon, vedoucí pošty, romantický nádech civilního patosu, ve kterém stále cítíme kořennou hanáčtinu prostějovské dívky, která se nebojácně měřila s velikány kolem krále JÁ. Čas od času přemýšlím, proč tato vlastně výborná herečka, generační vrstevnice Jany Hlaváčové, Karly Chadimové, Marie Tomášové "neprororazila". Proč i teď, na prahu osmého desetiletí svého života, zůstává jakoby v pozadí, ačkoliv si s žádným z připomenutých jmen v ničem nezadá. Věrohodná odpověď je překvapivá svou všedností. Milena Dvorská je normální, ne průměrná, ne nezajímavá vynikající žena. Nepotřebuje se tlačit do popředí, postrádá motivaci po získání místa v premiantské řadě; je zkrátka poctivá ve své slušnosti a přirozená a samozřejmá ve svých nepopiratelných výjimečnostech. Ta poštmistrová, pohádková krasavice přepážky zakuklená do brýlí zdánlivé všednosti, ji i prozrazuje, i skrývá, i charakterizuje. A tak je znovu tou dychtivou, zvídavou, ale i ráznou Maruškou, která je pro integritu své osobnosti připravena ve věci zjevené pravdy - že sůl-charakter je nad zlato-plytkou senzacechtivost - připravena bojovat s každým. Vzácných žen jejího typu nikdy nebude nazbyt. Ani v NEJLEPŠÍ ŽENSKÉ, ani ve všednodenním životě každého z nás.

Osmašedesátnické uvolnění se atmosférou, která jím byla vyvolána, spoluzasloužilo jednak o prodloužení filmové vlny a tolerance šedesátých let až k rokům 1971-1973, jednak již tehdy bouralo na tu dobu až neuvěřitelné množství tabu a zapovězeností vůbec. Rozmach obnoveného skautského hnutí se spoluzasloužil i o oživení foglarovských hrdinů. Z tohoto klasického seriálu, dnes jednoho z jádrových děl naší tvorby pro děti a mládež, se stala nezpochybňovaná hodnota. Citlivost položení do historického jádra Prahy, přesnost dobového posunu i zdařilý způsob vedení dětských i hereckých ztělesnitelů řady rolí, které jsou zde obsaženy, jsou hlavní příčinou tohoto nadčasového úspěchu. Mluvit retrospektivně o vhodnosti volby toho kterého představitele a vytýkat tak přímo i nepřímo nejen Hynku Bočanovi, ale i dalším členům tvůrčího týmu seriálu, že v roce 1968 neměli znalosti druhé poloviny osmdesátých a devadesátých let, je značně nešťastné. Ve všech případech se totiž jednalo o herce když ne z abslutní tehdejší špičky, tak nepochybně z tehdejšího i dnešního vysokého nadprůměru. Výtky tohoto druhu (nikomu tím nechci brát právo na názor) jsou tak trochu jako mořský příliv a odliv: přicházejí a mizí. Kvalita, ke které se vztahují, zůstává. Foglar i z nebes, odkud se na nás již drahně let dívá, může být nespokojen jen s jedním: s nedostupností seriálu na moderních nosičích. Je to nepochopitelné zřejmě nejen pro mě.

Na pozadí mé ještě polodětské vzpomínky pochoduje mrazivé defilé jednoho z nejděsivějších momentů nacistické kanální etnocidní politiky. Kšeft o život s lidmi, na kterých je stále co odírat. Kšeft s předem jasným a rozhodnutým výsledkem. Mezní situace - přesněji hned celý jejich řetězec -, ze které Moskalyk dokázal vystavět katedrálu špičkového uměleckého výkonu a mrazivého diváckého zážitku v jednom. A vědomí, že nejlepší výkony světové kinematografie, obírající se tímto hrůzným tématem, našly u nás v té době adekvátní odpovědi. Herecké výkony mi v té daleké retrospektivě splývají do jednoho celku. Celku, který doplňuje monolit výsostného uměleckého činu o jeden ze základních nepostradatelných rozměrů. Nemohu si na závěr neodpustit svým způsobem již obligátní hloupý dotaz na závěr: Kdo a co brání tomu, aby tento skvělý film byl převeden na DVD nosiče?

Staronovou potíží filmové klasiky ať počátků němého nebo zvukového či barevného hraného filmu je, jak se na ni dívat. Film není jen umění, ale také řemeslo a - řeklo by se - kusová výroba svého druhu. To řemeslo objevit, vymezit, naučit se mu a integrovat ho do palety vlastní poetiky jako základu původního uměleckého typu a občas i převratné koncepce rozhodně není snadné. Pro současného diváka je celá věc ještě více znesnadněna. Není-li jaksi přirozeně vlečen svou opalizující nostalgií, v níž vše, co je starobylé a starožitné, je krásné už proto, že tu patinu zkrátka nelze přehlédnout, má na vybranou dvě možnosti. Tou první je relativně méně nesnadný a více dosažitelný technický prézentistický pohled, který do kvality zařazuje automaticky všechno, co vzniklo po r. 2000 (1990, 1980, 1965, zpravidla tak, že byl-li jsem v té které době mladý, znamená to, že s mým životem začaly i lidské dějiny, mezi tím i žbrblavá drobnost zvaná film), tou druhou snaha více vidět film jako dílo, které je produktem doby svého vzniku, jež čas od času a případ od případu tuto hranici určitým způsobem překonalo. To je i případ rozkošné patiny STALO SE. Červenoknižní téma má slibnou, na svou dobu téměř avantgardní psychologii postav, pojednává o skutečném tématu a usiluje - i podle mě - s úspěchem o prolomení tohoto svazujícího korzetu dobové machy a konvence. V továrně na sny šlo tehdy jako dnes o doslova snový úspěch. O sen, který stále zůstává pozoruhodným diváckým zážitkem.

Věrohodný příběh skutečného disentu pohnuté, pro nás však naštěstí minulé doby zachycuje dost přesně skutečnou tvář Ulbrichtova a Honeckerova režimu. Útěk na západ, který již v padesátých letech rozvrátil zcela přirozenou biologickou reprodukci východoněmecké populace (vedl mj. k postavení vberlínské zdi v r. 1961), země, která až do r. 1989 byla pro své občany jedním velkým vězením a protiklad všepronikajícího vnitroněmeckého obchodu tvoří obraz režimu ve skutečnosti ještě dogmatičtějšího a papežštějšího než kdy byl ten náš. I STASI - zlověstná černokněžná čarodějka slabších chvil občanů našeho severoseverozápadního souseda - byla poněkud jiný čajíček než naše rovněž neblaze proslulá StB. Z tohoto pohledu je příběh víc než věrohodný, byť západní oči nemohly postihnout a vyjádřit všechno. Protože nad vším tím ještě do r. 1990 byl další strážce - studenoválečné soužití členských velmocenských států vítězné protihitlerovské koalice. Z toho, co ve filmu uvidíme, mrazí i dnes.

Český animovaný film a jeho věhlas se nezrodily z ničeho. Jen zdánlivě může překvapit jedno z míst jeho zrodu: zlínské filmové ateliéry. Uvědomíme-li si ovšem, že pro Bati peníze nebyly problémem a snaha prezentovat se ve všech významnějších ohledech na vysoké úrovni jejich druhou přirozenou potřebou, překvapení ustupuje velmi rychle věcnému pochopení. Z prostředí, věnovaného reklamnímu filmu, se poměrně záhy začala rodit kvalita i v jiných kinematografických žánrech. Po roce 1945 a znárodnění se zlínské ateliéry staly alternativním domicíliem naší národní kinematografie. Hermína Týrlová vedle jiných pak gigantem našeho národního, ale i světového animovaného filmu. UZEL zaujme tím, jak tvořivě, s rozkoší a radostí, mění režisérčina tvořivost zdánlivě zanedbatelný kus jinak potřebné textílie v prvek ryzí duchovní imaginace a zdroj demonstrace alternativních avantgardních poetik. Není divu, tato podoba animovaného filmu mohla být spíše pochopena a oceněna dospělým než dětským divákem. V animovaném filmu dostala naše národní kinematografie padesátých až osmdesátých let alternativně pojednané uspokojení funkce předfilmů hlavních programů, jež svou kvalitou snese srovnání s tím nejlepším z podstatně staršího zlatého věku grotesky.

Další z proslulé zemanovské dvojice režisérů nezklamal ani v tomto filmu. Koprodukce v tomto případě neznamenala pohromu, ale - sympaticky - její opak. Fantaskní nádech prokrvil tradiční schémata pohádkového žánru a českou klasiku inovativně pozvedl vysoko nad nad a mimo její obvyklý zorný úhel. Zamýšlet se lze nad touto adaptací o všem. Avšak s jednou výhradou: kdo nechápe, že i v životě, i v pomyslném snovém světě viruálního všedního dne je možné všechno, zejména nečekané, leckdy i objevné pohledy, si patrně s touto režisérskou osobností příliš rozumět nebude. Tvorba pro děti může být i tvorbou pro dospělé. Ne pro všechny. Určitě však pro ty, pro něž svět a jeho poznávání nepozbylo objevnost vlastní zkušenosti a její básnivého rozměru.

V tomto filmu vzhledem k datu jeho natočení mohla dostat příležitost tehdy nejmladší část československé herecké komunity. Ve vzpomínané volné trilogii tvoří tento film standardní vklad a osobně nespatřuji v rovině jeho umělecké úrovně nebo zvolených postupů trikových, režijních apod. výraznější odlišení. Zdá se mi, že si režisér Zeman splnil další velký sen života, kterým bezpochyby zfilmování tohoto vizuálně a výpravově (technicky) nesnadného filmu bylo a je. Využití dobových ilustrací z francouzských vydání, tak typických pro české i slovenské knižní předlistopadové edice v až statisícových nákladech vydávaných Verneových dílech, i funkční triky zůstávají právě tak jako radost z napínavého příběhu, v němž dobro vítězí nad zlem. O kometě platí v plném rozsahu to, co jsem již napsal o dalších dílech této velmi volné (spíše náhodné) trilogie: Ve všech případech se jedná o součásti zlatého fondu naší kinematografie.

Rok 1992 byl stejně rozporuplný jako moderní evropské objevení Nového světa o pět set let dříve . Ve srovnání s jinými obdobnými díly s podobným obsahovým zaměřením (napadá mne REVOLUCE nebo MISSION) je tu více autorského fandovství na straně bílých objevitelů. Zkusili-li bychom aplikovat podobný přístup v indiánském prostředí, odezva, které by se nám dostalo, by v lepším případě byla rezervovaná, v horším výrazně odmítavá. Není divu: součástí evropského kulturního dědictví v obou - nebo vlastně ve všech třech - Amerikách je etnocida původního obyvatelstva, barbarské vraždění válečníků, kteří v přímých konfrontacích s evropskou vojenskou silou byli všestranně bez šance, ničení původních kultur, zavlékání pandemických chorob, proti nimž imunitní indiánské systémy byly bezmocné, neskrývaná hamižnost a posléze zavlečení afrických a zčásti i indických obyvatel, když Indiáni byli i pracovně "absorbováni" (srv. nádherné Sládkovy verše jeho proslulého básňového cyklu NA HROBECH INDIÁNSKÝCH). Až do konce XIX. století lze na evropské počínání položit spíše mongolská než občanská měřítka. Pojetí Kolumbovy postavy, atmosféra na jeho lodích i první kontakty s domorodým autochtonním obyvatelstvem nesou znaky těchto budoucích forem "multikulturních" vazeb svého druhu, v mnoha ohledech připomínajících holokaust, které zcela nevymizely ani dnes (etnocida amazonských Indiánů). Z hereckých výkonů se i mně vybavují skvělý Depardieu a Weaverová. Rozporuplnost obrazů, které jsem mohl načrtnout, má pochopitelně i nečerná místa a převažující "vícebarevný" ráz. Konstatovanou rozporuplnost to ovšem nepotlačuje; naopak jí to dává až příliš velké oprávnění. Nejsilnějším pocitem, který se zmocňuje současných i někdejších čtenářů VINNETOUA nebo POSLEDNÍHO MOHYKÁNA, jsou lítost, stud, soucit a pokora. Oprávněně.