sportovec

Záznam jedné z nejpozoruhodnějších divadelních inscenací pražských divadel šedesátých let jiskří a poutá naši pozornost i přes uplynulá desetiletí. Druhý nejvýznamnější prvorepublikový dramatik čapkovské generace všedního dne kolem pražské redakce Lidových novin zůstává věren státotvorné poetice své dělné generace a objevuje - dokonce v čtveračivě humorné poloze - bez větších perličky na dně své doby až o překot. V paměti mi zůstává skvěle uchopená oběť nemravů v dresu Armády spásy v strhujícím podání tehdy mladé Ivanky Deváté; v něčem mi evokuje druhou "arizonskou pěnici" v neodolatelném červenoknižním podání podání Schoberové z LIMONÁDOVĚHO JOEA (tu první v podání Květy Fialové a Yvety Simonové samozřejmě nepomíjeje). V každém případě jde o vděčný nadčasový zážitek a současně i o lučavku kvality žánrově blízké tvorby naší současnosti. Obávám se, že přímá konfrontace s touto lučavkou rozlučuje kvality obou dob až příliš. Jak víme, z velmi pochopitelných důvodů, jež tu nelze uvádět, nemá-li se dotyčný jedinec proti své vůli propadnout do suchopárného mentorování hlavních kaménků těch "základních základů". Těším se, že i Pištoru budu moci za čas (jak dlouhý (?) navštěvovat prostřednictvím DVD nosiče.

Toto dílo je - podobně jako příbuzné filmy JAN ROHÁČ Z DUBÉ nebo ROZINA SEBRANEC - produktem vývojově starší řady českého historického velkofilmu, kterou na konci dvacátých let na sklonku němé éry začíná SVATÝ VÁCLAV. Tomu odpovídá poetika, ideový záběr i prostor, věnovaný pro podání bližších charakteristik hlavních představitelů. Představa, že film je poplatný známému sloganu Nejedlého "Komunisté dědici pokrokových tradic naší minulosti" je ovšem nepřesná; film byl realizován v době přetrvávajícího vlasteneckého nadšení z porážky hitlerovských okupantů a dlouhodobého pojištění národní a státní samostatnosti a svébytnosti a pohledu Palackého filozofie českých dějin (jakkoliv nepravděpodobně to dnes může znít). Přestože postavy jsou z větší části živými schématy a ambicí filmu - vcelku slušně Krškovou režií zvládnutou - je být kronikou bouřlivých měsíců let 1848-1849, nevzniklo sterilní dílo. Naopak, pohled je to svým způsobem dodnes podnětný a shoduji se svými předpisateli i v tom, že vlastně na věcné parketě svého působení nenahraditelný. I tak ovšem vyniknou jeho limity v porovnání s neprávem zatracovanou Vávrovou a Kratochvílovou husitskou trilogií, vlastně jen o několik málo let mladší.

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se dostalo stárnoucí Naskové v českém hraném filmu nabídky na několik mimořádně zajímavých dramatických rolí. Herečka, která svou kariéru započala ještě před první světovou válkou, nabídnuté příležitosti beze zbytku využila. Její noblesní dámy pokročilejšího středního věku jsou vytvářeny jako lehce nostalgické, ale vlastním vzděláním a hlubokou životní zkušeností zralé a moudré ženy, jejichž hodnotový konzervatismus je otevřen s bedlivou přátelskostí novým podnětům. Rozvaha a schopnost obklopovat se důvěryhodnými, pokud možno i přátelskými lidmi je chrání proti nejrůznějším nástrahám a lstím, jímž jsou vystavovány. V TETIČCE je takovou spásnou osobností služebný, ztvárněný mimořádně skvěle Ferencem Futuristou-Fialou. V této laskavé Fričově veselohře se v nehostinném čase německé nacistické okupace českému divákovi nabízela útěšná, laskavá podívaná, která se s úspěchem dokázala vyhnout všem pastem podlézání a obcházení jeho vkusu. Tehdy i dnes.

Jakkoliv cenzura prosadila v případě tohoto seriálu svou, podařilo se jeho autorům Lumíru Dvořákovi a Miloši Smetanovi "propašovat" do vodotoku frází až nečekaně velkých množství dokumentárně a zčásti i umělecky cenných scén a výstupů, které ve své době měly až burcující podtext svou syrovostí a věcností. Mnohé z toho, co nás dnes trápí. má právě tady své kořeny. Tehdy byly nenápadné, dnes zápasíme s mnohdy neproklestitelnou džunglí.

Nedoceňovaný první český film ze sportovního prostředí je současně i jedním z prvních audiovizuálních záznamů-evokací "echt" staropražského židovského prostředí. Úrovní zpracování i kvalitou hereckých kreací vysoko přesahuje průměr soudobého československého filmu. Zajímavostí je role pro prvního českého sportovního komentátora Josefa Laufra, dobře si samozřejmě vedou Pištěk i Plachta, jednu ze svých nejvýraznějších úloh tu dostal a zdařile na úrovni ztvárnil Eman Fiala a už trvale pověstné zůstanou povzdechy nezapomenutelného Haasova Načeradce. Film dokázal citlivě zaznamenat i nejistotu pracovní příležitosti, charakteristickou pro rychle se prosazující hospodářskou krizi. Jeho kvalitě výrazněji neublíží ani řada použitých snových a happyendových prvků, příznačných pro tehdejší dobu.

Jeden z nejlepších českých filmů z prvního období zvukového filmu u nás je zajímavý z více zorných úhlů. Pomineme-li špičkové herecké výkony značné části protagonistů (Plachta, Burian, Marvan, Šlégl, Fiala), projevuje se ve valné části děje výrazně jevištní herectví příznačné pro lidové prostředí Burianova divadla (platí to zejména pro scény a výstupy v Angořině vile, zlomkově jsou zachyceny i některé projevy burianovského podbízení a proslulého přihrávání ostatních herců svému hereckému řediteli a šéfovi). Neobvyklé jsou i retrospektivy a vcelku slušně zvládnuté náběhy na parodování sladkobolných příběhů rodokapsu, braku a červené knihovny právě tak jako snaha představit Buriana jako chlapce. Honičková scéna, prvoplánově inspirovaná americkou groteskou němé éry, jen dále dotváří poměrně členitý půdorys scénáře i režie filmu. Připočteme-li k tomu dobově nadprůměrný scénář, úspěšnou Lamačovu snahu o vytvoření souvislého příběhu a ne jen volně navázaného řetězce kabaretních skečů (tak dopadl např. Honzlův a V+W PUDR A BENZÍN) i organicky včleněné reminiscence bouřlivě nastupující hospodářské krize (s dokumentárně zajímavou vězeňskou scénou), objevuje se jeden z nejpřesvědčivějších a nesporně nejzdařilejších Burianových filmů. Tato kvalita je současně špičkou celé tehdejší české kinematografie československého období české státnosti.

Filmový přepis vcelku věrně odráží úroveň i určitou konjukturálnost tohoto "libereckého" Páralova románu. Pozoruhodně přesný je i přepis a zachycení doby, do níž se hlásí. To ostatní už tolik neupoutá: banální pubertální příběh dravce, který se pokusil - špatně - lovit dřív, než dospěl. A také podle toho dopadl. Rozhraní všednosti i již dotčené banality posléze vyznívá ve prospěch té druhé. A "socialistického" výrobního příběhu, který limituje možnosti prakticky všech herců. Nad průměr jak literární předlohu, tak i MUKA povznáší páralovské kultivované literární řemeslo. Drhově režii nelze vytknout úroveň zpracování - ta je špičková - ale volbu námětu. Diskuse nad tím, zda i tato kniha náleží do někdejší "severočeské literární školy" je dnes pro vyčpělost podnětu anachronní. Film kupodivu nikoliv. V polistopadovém kontextu totiž stále patří do nadprůměru tvorby.

Lehce nadprůměrná pohádka s poměrnou přesností vůči předloze zachycuje exotické prostředí Blízkého východu způsobem, který je i po desetiletích "koukatelný". "Český" Orient má prostě svoje nepomíjející kouzlo. Za zmínku stojí většina hereckých výkonů. A mistrovská režie klasičky tvorby pro děti a mládež Věry Jordánové. I po desetiletích zůstává člověk okouzlen a uchvácen. Zajímalo by mě, jak by toto ztvárnění působilo na Araby a vůbec Orientálce.

Románová látka Michaila Bulgakova, jedné z nejvýraznějších osobností ruské literatury XIX. století, pojednávající osobitě, s originálním promítnutím do sovětské reality druhé poloviny třicátých let, odraz osobních vztahů tvůrčích osobností v slavném Moskevském uměleckém akademickém divadle, známějším pod zkratkou MCHAT, přímo vybízela k filmovému ztvárnění. Výsledkem je určitě jedna z nepřehlédnutelných televizních inscenací, kterou je také možno chápat jako hereckou introspekci vlastní identity. Histrionství, základ každého - i nejumělečtějšího herectví - je tu pojednáno jako východisko pro vylíčení osobních vztahů a toho, co ve světlech ramp a jevišť není tolik vidět: závistí, malichernictví, malosti i podlosti, jež tu jsou oproti jiným prostředím nastřádány v nebývalých koncentracích a nepřehlédnutelných obalech. Jenom kdesi daleko, hodně v zákulisí skutečného života, tušíme Bulgakovovu lidskou i uměleckou tragédii, která posléze vyvřela v jiném jeho vrcholném díle - MISTRU A MARKÉTCE. Režii, scénáři i výkonům hlavních představitelů přes časovou vzdálenost 15 let není co vytknout. Spíš naopak. Z druhé strany tu není ani nadbytek toho, co výrazně přesahuje zažité standardy. I tak se však jedná o nadprůměrné dílo naší polistopadové kinematografie. Dílo divácky nadmíru vděčné.

Jedna z nejpozoruhodnějších pohádek dramatické tvorby sedmdesátých a osmdesátých let neprávem upadla do zapomenutí. Ohlas na ni tomu - bohužel - odpovídá. Mýtická složka, do této pohádky vložená, je zvádnuta zvláště pozoruhodným způsobem, v němž je cítit možný polyteistický základ předkřesťanské éry. Pro Ilonu Svobodovou to byla tehdy - po úspěchu HADÍHO JEDU - další velká, opět suverénně zvládnutá herecká příležitost. A pro televizního diváka krásný příklad nádherné pohádky pro dospělé.