sportovec

Jeden z nejlepších filmů ruské sovětské éry patří současně do zlatého dědictví gorbačevovské pěrestrojky. Příběh z neznámého sovětského města zahajuje výmluvný motiv: pohled na zašlé tablo jedné z maturitních tříd desátého ročníku školního roku 1940-1941, posledního mírového roku sovětského meziválečného období. Z něj se postupně vyděluje několik životních osudů a výrazných osobností třídy: čestné a poctivé komsomolské předsedkyně Jiskry Poljakovy (oběť poříjnové mánie nových křestních jmen, JISKRA bylo exilové periodikum leninské části ruské sociální demokracie před rokem 1914) a jejího romantického protipólu, krásné a vzdělané Viky Ljuberecké (vynikající výkony obou hereček). Nedoložené obvinění Viččina otce, konstruktéra, z "nepřátelství vůči lidu", hrozba jeho protiprávního odsouzení v zmanipulovaném procesu a nestoudný požadavek, aby se dcera otce zřekla, rozpoutají ve třídě i ve škole smršť. Jiskřina matka, zanícená nomenklaturní bolševička, požívá ve městě velmi smíšenou pověst (špatná matka, nanejvýš problematická žena tak trochu nosící kalhoty). Bouřící se Jiskru volá k revoluční disciplíně (bezhlavému stádnímu přitakání). Jiskra, již předtím nahlodaná zvratem svého názoru na tehdy proskribovaného básníka sovětského a ruského mládí Sergěje Jesenina, dojemně dětská ve svém nerovinutém dívčím ženství, se postaví na odpor. V klíčovém okamžiku nastává krize: bezradná Vika, sužovaná nestoudným vydíráním a manipulováním místních bolševiků mezi učitelským sborem, nezvládne situaci a své dilema vyřeší nedobrovolnou smrtí z vlastní ruky. Viččin pohřeb se stane demonstrací nesouhlasu prakticky celé třídy. V jeho čele stojí poctivá a čestná Jiskra. Atmosféra tohoto mimořádného díla (veřejná slavnost spojená s pouštěním rudých balónů s Berijovými a Stalinovými portréty) silně evokuje jiný film: naše klasické dílo rodící se vlny šedesátých let VYŠŠÍ PRINCIP nebo zapomenutý, ummělecky zdaleka ne tak dobrý brněnský televizní seriál KONEC DĚTSKÝCH LÁSEK z počátku osmdesátých let minulého století. Dusná atmosféra podezřívání a podjatého obviňování, hledání nepřátel za každou cenu, patří k výrazným pozitivním rysům právě tak jako dokonale zvládnuté psychologické a osobnostní rysy nejen hlavních hrdinek, ale i řady dalších postav (ředitel školy, Jiskřina matka, jednotlivé postavy učitelského sboru, spolužáci). Závěr filmu je současně jeho vrcholem: znovu se objevuje staré zašlé tablo a s ním i přehled hrdinů druhé Velké vlastenecké války (první byl v ruském povědomí boj s francouzskými intervenčními vojsky r. 1812), bojujícími v armádě, partyzánských oddílech i v "normální" konspiraci. Nechybí mezi nimi dvě klíčová jména: Jiskra a její matka, které obě padly smrtí hrdinek. Hlubší podobenství o příbuznosti obou totalit i vnitřní schizofrenii komunismu, ideové, obsahové i praktické, mravní, jsem doposud neviděl. Tento nadčasový film si určitě zaslouží své nedávné uvedení na DVD nosičích i soustavnější pozornost alespoň srovnatelnou s tou, které se např. poprávu dostává Ejzenštejnovým dílům.

Kámen úrazu se v tomto případu jmenuje česko-německá koprodukce. Toho německého je tam víc než dost. Nemohl bych tvrdit, že je to vždy jen k tíži předkládaného výsledku. Naopak. Jiná je otázka, zda a na kolik to vyhovuje českým dětem a české škole pohádkové tvorby, jak se konstituovala a vyzrála mezi padesátými až osmdesátými léty minulého století. Tady je odpověď ošidnější a prvky mýtu, které se mohu jevit i jako až thrillerizující, nemusí nutně v českém prostředí uspět. V mnoha ohledech to platí i pro vedení herců a faktické zatlačení české herecké školy do pozadí. Jindy výrazná Bohdalová najednou působí matně a neurčitě, ve své kůži se viditelně necítí většina dalších (Táborský, Rudolf Hrušínský, Obermaierová a řada dalších). Zdá se, že tu do hry vstupuje nový, odlišný činitel: účast českých herců v zahraničních filmech a odlišně podávané požadavky nutné pro to, aby zde opakovaně mohli nalézat své umělecké, ale i existenční uplatnění. Budeme-li z tohoto hlediska posuzovat Macourkův scénář a pojetí Vorlíčkovy režie, nemůžeme nepřiznat výsledku jejich práce vlastně špičkovou úroveň; ovšem v kontextu a způsobu, který je našemu prostředí vzdálen a je z tohoto hlediska vykladatelný - ve více variantách - jako obtížně přijatelný a profesionálně nedotažený. Zhruba takto lze popsat vnitřní disonance jinak zajímavé a osobité výrazné pohádky, jejíž tvůrci se přesto nedokázali beze zbytku vyvarovat některých klišé a hluchých míst.

V předlistopadové produkci se cikánskou otázkou "zevnitř" zaobírá, pokud vím, jen jeden film (KDO SE BOJÍ, UTÍKÁ rovněž režiséra Kleina). Už tato ojedinělost tématu doplněná nebývale drsným dobovým pohledem na stíny komunistické politiky (vyprávění cikánského policisty o vzniku uličky rodinných domků mezi gádži, o vytvoření zainteresovanosti - "Na ty domy se museli nadřít, nediv se, že se o ně dnes tolik starají," v kontrastu vůči zdarma nabývaným bytům na sídlištích - přibližná rekapitulace smyslu, rozhodně ne doslovná citace) v pojetí sebestředného architekta, skvěle hraného Iljou Rackem, značně problematizuje zařazení ŘEZU do detektivního žánru. Vražda mladého cikána je spíše průnikem, kterým vniká Klein s Klímou do cikánsko-českých vztahů. Výsledkem je nečernobílý obraz, který přes některé vady na kráse drží tempo i téma stále ve středu divákovy pozornosti. Za zmínku stojí i vajda Tancoš v tradičně strhující kreaci Mariána Labudy. Ani cikánské ženství nepřichází zkrátka ve velmi dobrém ztělesnění i pro mne zcela zapomenuté Moniky Žigové, jejíž nadějná umělecká dráha skončila dřív než stačila vůbec začít. Důvod, proč v rozhovorech Cikánů převládá čeština a slovenština, je zřejmý. Svůj význam tu má vnitrocikánská etnická kmenová odlišnost, ale i fakt, že v mladších cikánských pokoleních upadá nejen úcta k vajdům, ale také znalost rómštiny. Drsná syrovost záběru a pohledu jak autorského, tak zejména scénáristického a režisérského jednoznačně překrývá již konstatované nedodělky ve výstavbě tohoto filmu. Pro tuto i další již konstatované ojedinělosti by si i toto ojedinělé dílo zasloužilo svou digitální podobu.

Nepochopit, proč bídná výprava může vyprodukovat špičkový film, v tomto případě dokonce seriál, je umění svého druhu. Nemíním tím napadat nikoho z těch, kdo k vyjádření svých dojmů používají právě toto nepřímé srovnání. Gravesova pozoruhodná literární předloha, poučená a vzdělaná na dokonalém zvládnutí a citlivém domyšlení historické matérie a dostupných faktografických zdrojů, tvůrcům seriálu mnohé usnadnila, ale současně i zkomplikovala. Kvalitní převod do filmové řeči je právě v takových případech zvláště nesnadný. V tomto případě ovšem potkal své mistry. Ano, seriál byl ve své době v naší zemi divácky mimořádně úspěšný a nebyl jediný z tehdy uváděné kvality. Pro pořádek proto připomenu, že se mohl opřít o dlouhodobě velkoryse vypravenou edici ANTICKÁ KNIHOVNA, vydávanou komunistickým stranickým nakladatelstvím Svoboda, a o přežívající působivou prvorepublikovou vzdělanost tehdejší starší a seniorské generace. Tyto glosy in margine ani v nejmenším nechtějí oslabit umělecký čin, jímž tento seriál bezpochyby je. Snaží se jen upozornit na některé průvodní okolnosti, jejichž současná aktuálnost je palčivější víc, než jsme sami mezi sebou ochotni připustit.

Americká obdoba českého kritického realismu se vydařila nad všechno očekávání. Pro mladé a hvězdné, kteří později budou zralí a ještě hvězdnější (Newman, Taylorová) vynikající příležitost. Na tak silný zážitek se nezapomíná stejně tak jako na poznání, že všude, bez ohledu na kulisy a další dílčí průvodnosti, se jí chleba o dvou kůrkách. V amerických poměrech jde přitom o film-mezník; psychologie postav, způsob vedení herců atd. kolísají mezi klasikou čtyřicátých a novými přístupy šedesátých let. Tedy o film na zážitky a finesy víc než vydatný.

Přes oprávněné Galadrieliny výhrady musím uvést, že i tak je seriál sevřenější a hutnější než jeho filmová shrnutina. Klady pro mne převládají i za těchto okolností. V rámci svébytného polského kulturního fenoménu, před nímž v případě jeho vrcholných projevů smekám s nanejvýš pokornou úctou, to znamená skvělý výkon Zebrowského, jehož mimořádnost získává na kvalitě právě v souvislosti s Galadrielinými kritickými postřehy, a dále slovanskou kvalitní adaptaci jinak zatím pouze západoevropsky uchopeného žánru. Slovanská i baltská problematika jsou i nám ovšem stejně, ne-li ještě více blízky. Ozvuky mýtů i některých vědeckých dohadů jsou zvládnuty na vysoké úrovni již v literární předloze a v tomto ohledu nic nezměnila ani Brodzkého režie. Polský seriál svým způsobem nahrazuje mnohé, co v našem osvojení domácích bájí fatálně chybí. Sapkowského téma snese v našem kontextu srovnání s tvorbou Beneše-Třebízského (zejména historický román DAGMAR o významné dánské královně, starší dceři Přemysla I. Otakara), Jiráskovou (STARÉ POVĚSTI ČESKÉ) nebo Štorchovou (LOVCI MAMUTŮ, NA VELKÉ ŘECE). Víc než čestně tento "VĚDMÍN" obstojí v porovnání s americkou produkcí typu různých HERKULŮ a PÁNŮ ŠELEM a srovnání snese i s francouzskými ASTERIXY a OBELIXY. Lehký žánr má jednu prožluklou vlastnost: není velkým uměním a v tomto ohledu ho vymezuje i svébytná poetika. Císař nemusí být vždy nahatý; někdy není jen suprasalónně oblečený. I to se může stát.

Seriál amerického prohlédnutí, zhruba tak by se dalo vymezit dobové působení a zaměření díla, z něhož si dobře pamatuju postavu hranou Jamesem Earlem Jonesem. Nikoliv náhodou rozsáhlý film vznikal v bezprostřední reakci na absurdní smrtelný atentát na věrozvěsta tolerance, multikulturality a nenásilí Martina Luthera Kinga. Velký oblouk, který opsalo sociální postavení Afroameričanů (slovo Euroameričané se kupodivu nepoužívá) od hrůzné občanské války v předminulém století, začíná zhruba obdobím tzv. rekonstrukce. Ale i od ní trvala cesta k stále ne zcela dovršené černé emancipaci dalších takřka sto let. Zpočátku američtí černoši disponovali jediným právem: umírat jako vojáci za vlast, která jimi pohrdala. Ještě v r. 1968 na olympiádě v Mexiku na protest nastupovali Afroameričané s černou rukavicí, navlečenou na jednu z rukou, jež přijímaly medaile; při hraní americké hymny pak na protest proti rasové segregaci zvedali onu ruku nad hlavu. Byli za to - v zemi, v níž není trestné veřejné pálení státní vlajky - perzekvováni. KOŘENY citlivě, na velké ploše v mikroměřítku, v němž je každý z nás nejclitlivější, nejzranitelnější, prezentují tuto pravdu vyrovnaným klidným režijním rukopisem založeným na důkladném a přesto vskutku hratelném scénáři. Zdá se, že seriál amerického prohlédnutí svou střízlivou vyvážeností může být v mnoha ohledech i seriálem prohlédnutí evropského a afrického. I - a možná právě - dnes.

Všelidské otázky převážily a převažují - jsou-li dobře a zrale uchopeny - ideový nebo dokonce ideologický kontext svého vznikání i na divácké půdě, i mezi komunitou filmových kritiků. Osud populární novely Valji Stýblové se zdá být potvrzením těchto kroků. Mimořádné výkony Macháčkův a Brejchové v titulních úlohách berou dech i po desetiletích stejně tak jako dokonalá Svobodova režie. Příběh stárnoucího lékaře, pro nějž je mezní osud jeho dětského pacienta i otázkou po smyslu vlastního bytí, principů a hodnot, ke kterým se hlásil po celý svůj život., chce být - a také je - současně výzvou i naplněním. Rozcestí, na němž stojí, má proto - u mne tím SKALPEL jednoznačně získává - svou "uno" variantu: optimistický výhled pozitivně založený na službě lidem, bojem o jejich blaho a štěstí. V tomto ohledu až snový film připomíná německý příběh NA SHLEDANOU LENINE, v němž tvůrci virtuální reality, která se skutečností NDR nemá společného takřka nic s výjimkou vypůjčených kulis, podléhají mimovolně okouzlení ze svého výtvoru. Předlistopadová Svobodova tvorba v tomto ohledu znamená jeden z vrcholů tohoto druhu aktivit. Vrcholů, které - jako každá poctivá lidská práce - i dnes vzbuzují zaslouženou úctu, obdiv a vážnost.

První - a nejlepší - díl trilogie dnes zapomenuté přední prvorepublikové a poúnorové české spisovatelky a komunistické intelektuálky Marie Pujmanové je jakýmsi feministickým pandánem k neblaze proslulému BOTOSTROJI někdejšího zahořklého zaměstnance baťovského impéria Turka Svatopluka. Silně tedenční podání sklonku prvorepublikové reality, jehož kritické ostří se vyžívá na známé prostějovské textilní firmě ROLNÝ (v románu Kazmar), si zachovává oproti zbylým dvěma dílům trilogie poměrně věcný přístup a ve filmové podobě nabízí také přiměřený - ne nejhorší - zážitek. Píšu-li na tomto fóru poměrně často o potřebě uvádět různá díla na "dévédéčkách", v tomto případě naopak zdůrazňuji, že by šlo o evidentní mrhání materiálem.

Nezaslouženě podceňované završující dílo HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO, této perly klasiky asi nejen české detektivky, přibližuje radu Vacátka a s ním i mimořádnou, nedoceňovanou velikost Marvanova - a marvanovského - herectví z neobvyklého úhlu. Svátky klidu a míru jsou nejen povznášející, ale i vražedné: to pro ty, jejichž život není v pořádku a jejich mezilidské vztahy nejsou prosty hlubokých kazů a fatálních nedodělků. Starý mládenec zůstává věren sám sobě: schopnost nadhledu, shovívavost, kterou vztahuje nejen ke světu, ale i k lidem, mezi něž prozíravě a věcně zahrnuje i sebe sama, umožňují spolu s kvalitním scénářem zhlédnutí díla, na které se nezapomíná. Štědrý večer rady Vacátka je i štědrým večerem ducha, srdce a lásky také pro všechny, kdo s pozoruhodným mužem československé prvorepublikové policie sdílejí prožívání nejposvátnějšího a nejsvátečnějšího dne v roce. Nechce se věřit, že pro Marvana to bylo poslední vystoupení před kamerou, které uzavřelo jeho takřka půlstoletou uměleckou dráhu dramatického divadelmího herce, jehož nejvlastnějším jevištěm bylo a zůstalo nadčasové stříbrné plátno českého filmu.