sportovec

Gotická Hunebelova adaptace sice šistí papírem o poznání víc než KAPITÁN; i tak si však uchovává svůj pel patinové dokonalosti žánru. Co však strhuje nejvíc, je pozoruhodná čistota výpravy, úcta až pietní, která charakterizuje důslednou snahu po postižení neopakovatelné krásy užských i ženských oděvů a interiérů skvělých francouzských gotických hradů a pozdějších zámků. Pieta, s jakou byly nastudovány a pro potřeby natáčení dotvořeny z dobových obrazových pramenů, je až dojemná.

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější.

Žánrově čisté "lehké" dílo sice nedosahuje kvalit stejně starých TŘÍ MUŠKETÝRŮ s Barrayem a Demongeotovou, ale i tak zásluhou nejen Maraisovou, ale i Bourvillovou dostává z brakové literární přílohy maximum. Být mistrem lehkého dobrodružného žánru nebylo snadné ani tehdy, v dobách jeho dosud nepřekonané klasiky, o to více to pak vyniká dnes, kdy se o překot natáčejí filmy, které se nezatěžují jakoukoliv profesionalitou a své řemeslné propady skrývají za stále zneužívanější a rafinovanější technické efekty. Stojí za připomínku, že Hunnebelle natočil později s Maraisem a Founesem i proslulou volnou sérii o Fantomasovi.

I "pouhá" skutečná zábava má svou klasiku a svá kritéria. Potkat špičkový humorný či zábavný kus je dnes snad ještě vzácnější, než je tomu v případě tzv. vážného filmu (románu, básně, dramatu apod.). Zidiho jméno je v takovém případě první, Noiretovo, jak se ukazuje, druhou zárukou. Antiiluzívní průhled do světa pařížské soudní policie je ve své místy i nadsazené úsměvnosti ve své podstatě krutý a nesmlouvavý. Tak jako opilec umírá na cirrhózu jater, tak společnost, v níž už nefunguje ani policie, formuje sama sobě velmi obtížnou budoucnost. Gagy, nečekané, ale zjevně důkladně promyšlené dějové zvraty, doplňované přímo "seriálem" skvělých hereckých výkonů, nic nezakrývají, nepředstírají a ani jinak nezkreslují. A nadsázka, z níž rostou, neznásilňuje skutečnost; spíš ji lehce jakoby poetizuje. Vnímavý divák má po zhlédnutí PROHNILÝCH o čem přemýšlet. I dnes, i v dohledném budoucnu.

Pokrok je někdy, jak plyne z tohoto seriálu, plazivější a křivolačtější, než by si ti, kdo jsou tak či onak odkojeni optimismem šedesátých let minulého století, přáli. Mimoto se však zdá, že té střídmosti a na druhou stranu obtížné invence je tu až příliš. K neprospěchu díla i jeho diváka.

Poetický i surrealistický svět Nezvalovy předlohy byl - dá se říci beze zbytku - převeden do unikátního filmového tvaru. Kouzlo i děsy dívčího dospívání s řadou až barokizujících reliktů je tu zpodobeno ve světě, který se pohybuje na rozhraní bizarní skutečnosti a snu. Kostýmní fantazie Krumbachové jsou básněmi v textíliích i v prostoru. Oč je VALÉRIE zdařilejší, o to je však i výlučnější. Vlna souznění mezi divákem a autorem či autorským týmem, na kterou se musí spolehnout i sebevětší osobnost každého uměleckého žánru, nejen hraného filmu, jde-li jí o skutečný úspěch, je tu napnuta do krajnosti. Ticho a jen pozvolna uplývající čas, typické jak pro literární předlohu, tak pro dobu, do níž je děj filmu ponořen, tuto tětivu nemohou dále nenapínat. Divák naší doby zvyklý na to, že tvůrci jdou maximálně v ústrety jeho klipovému vnímání světa, bude nevyhnutelně zklamán nebo - v lepším případě - rozkolísán. Divák, pro kterého je nacházení společných můstků s autorem druhou přirozeností, bude naopak - dříve či později - okouzlen. Měrou a intenzitou, která z československé filmové vlny šedesátých let učinila nadčasovou světovou kulturní událost.

Zdá se, že ve Vašíčkově osobnosti nalezlo Česko svého přesvědčivého dědice Ludvíka Součka. Vyváženost a uměřenost jeho pohledů se na to alespoň doposud zdá ukazovat.

Svět severských pohádek - i těch umělých - je ve srovnání s těmi našimi poněkud přímočařejší a a jednobarevnější. Rozmanitost tohoto druhu je, zdá se, rozmanitostí bílých nocí a krátkých dnů, které jsou pro skandinávské země tak charakteristické. Drsné přírodě odpovídají i drsné charaktery. Zhruba tak lze popsat zdánlivě jednoduchý děj příběhu strádajícího chlapce, který posléze nachází ú těchu u svého nadpřirozeného královského otce. Jednoduchost charakterů hlavních postav je za těchto okolností nabíledni. Poetická atmosféra, zřejmě vliv ženské spisovatelské ruky Lindgrenové, však nemizí ani za těchto okolností a pohádka stále zůstává pohádkou. Chápeme-li pohádkový děj jako metaforu vývoje chlapcovy povahy a sebedůvěry, porozumíme Miovi bezpochyby ještě více. Ve spojení s dobrými triky - filmové řemeslo se bude vyvíjet i nadále a jakékoli hodnocení této části tohoto řemesla bude za těchto okolností vždy nutně na písku - tak vznikla působivá ne fantazy (fantastika), ale - opakuji - skutečná silná pohádka, srozumitelná a působivá jak pro děti, tak pro dospělé i daleko mimo svou mateřskou zemi. Netypická koprodukce, stojící v jejím pozadí, byla protentokrát mimořádně úspěšnou.

Polský režisér ve francouzském převleku - jakoby inspirován o něco staršími obdobnými Wajdovými snahami - podává dokonalou anamnézu konzumismu v jeho čisté podobě. Cit, který by mohl být a snad by i byl hluboký a čistý, je od počátku deformován podivnými nálezky na obou stranách - velký programátor, odsouzený k smrti a odmítající vzít tuto skutečnost na vědomí, proti němuž stojí podivná dívčí prolnulina tanečnice a média, o níž je jisté jen to, že pro své mládí a nezkušenost je více řízena a následně deformována, takřka zbavena schopnosti prožívat po svém svůj vlastní život. Následky na sebe nedají čekat. To, co by za normálních okolností vedlo k rychlému rozpadu vztahu, tady paradoxně působí jako jeho velmi problematický a také nanejvýš dočasný tmel. V řadě scén, které se pohybují na hranicích normální psychiky, se postupně formuje tragický závěr, do nějž tato oboustranně věrně i virtuálně prožívaná láska nemůže nevyústit. Působivá forma, do níž toto ponuré téma režisér oblékl, je ozvláštňována mimořádnými výkony obou protagonistů - jak Jacquese Dutronca, tak zejména Sophie Marceauové.

Včeníme-li do svého vnímání tohoto díla skutečnost, že patří do nejstarší vrstvy zvukových filmů, do doby, jež z pohledu současníků byla stejně přelomová jako současný průnik 3D technologie, kdy bylo nutné zcela "přeorat" postupy, zaběhané z éry němého filmu, vyniknou přednosti tohoto díla. Základ knihy, náležející do tzv. generace "mladých rozhněvaných mužů", tu byl zachován. Poměrně slušně je eliminován i sklon k nadměrnému sentimentování, který byl pro tuto dobu světové kinematografie příznačný. Remasterizace filmu je zjevně nad možnosti LEVNÝCH KNIH; proto bych se jich v tomto ohledu rád zastal. Naopak je nutno vyzvednout skutečnost, že film byl zpřístupněn alespoň v této formě a tím i zachráněn pro budoucnost (o kvalitě látky-matérie původního filmového záznamu si není možné činit nadměrné iluze.)