sportovec

Trnka skvěle zachycuje z pohledu optimistických šedesátých let v duchu čapkovského dystopismu i stíny jednostranného dobového technického optimismu, v němž se ke slovu stále ještě hlásilo pozitivistické 19. století. Osobitost trnkovské poetiky může vyvolávat i velmi protichůdné reakce; co je a zůstává nesporným, je však skutečnost, že kvalitou zpracování i myšlenkovou průrazností tato spoluzakladatelská osobnost českého (československého) animovaného filmu i zde dosahuje průlomové kvality. Divácký a historický pohled se ne vždy mohou souhlasně prolnout; na druhou stranu se mohou stát východiskem pro formulování přesnějších a hlubších soudů a závěrů, jichž se v dohledné budoucnosti také můžeme dočkat.

Vcelku prostý námět je oblečen do mimořádně invenčního a působivého roucha jak výtvarného pojetí tématu i hlavních figur. Výsledkem je mimořádně silný dojem, který je ještě násoben rafinovanými gradacemi děje, v nichž se místy uplatňuje i náš specifický humor, řadou Anglosasů označovaný za "zvlášť černý". Tísnivé podobenství krysaře v Bartově pojetí tak získává celou řadu podnětných objevných nových pohledů. KRYSAŘ je nesporně dalším úspěchem české školy animovaného filmu, jak postupně vznikala a rozvíjela se od čtyřicátých let minulého století.

Zfilmování někdy takřka nezfilmovatelných literárních předloh předními osobnostmi československé filmové vny šedesátých let je přehlídkou její síly a možností, které tehdy stále byly více potencialitou než skutečností. Zobrazení motocyklových závodů v první z nich je mimořádně zdařilé; mimo vlastní tragédii se Menzelovi podařilo podat i přesný obraz nálad nejen diváctva, ale přesahově i veřejnosti té doby. Trestí pábitelství je Schormův příspěvek. Němcovy "scény z předpeklí" konce života jakoby předjímaly zralá Hrabalova díla (HARLEKÝNOVY MILIÓNY). Prakticky vše o pohostinství komunistické doby šedesátých let zachycuje Věra Chytilová. Relativně nejméně přesvědčivý je Jaromil Jireš. Celek PERLIČEK je možné hodnotit jako experiment jak výsledného tvaru, tak jeho jednotlivých stavebních kamenů-filmových povídek. Jako experiment s mnohoznačnými výsledky a následnými až protichůdnými interpretacemi.

Osudová - Američany nikdy formálně nevyhlášená - americko-vietnamská válka, která před 35 lety skončila těžkou americkou porážkou, konfrontuje dva světy: demokracii francovské "Nové Atlantidy" a z užšího evropského pohledu prastarou vietnamskou civilizaci, jež ve svých východiscích pamatuje ještě antický císařský Řím. Modelová situace - zešílevši či zbezradněvši americký důstojník, škodící záměrům amerických okupantů, který se utekl do hloubky vietnamské džungle, a jeho zvlášť utajené stíhání dává nahlédnout nejen do nejrůznějších tváří války, ale relativizuje mnohé z toho, co jsme zvyklí shrnovat pod téma lidských práv. Obrovská freska, která se zdarem vymyká filnově technokratickým dnahám naší doby, nás vystavuje zrcadlu. (Zásluhy scénáře, coppolovské režie i kamery jsou v tomto ohledu neoddiskutovatelné, protože daly vzniknout skutečně hlubokému dílu.) To, co v něm prostřednictvím filmu vidíme, je pramálo lichotivé a nejčastěji zrůdně zločinné. Vědomí, že tzv. euroatlantická civilizace již delší dobu je jen velmi problematickým středem světa, je asi tím postřehem, který bychom si z APOKALYPSY měli trvale odnést. Věřme, že podobně budou v této choulostivé věci smýšlet i naši potomci. V zájmu svém i v zájmu všech lidí dobré vůle na této modré planetě.

Feminismus a soudobá anglická vesnice pozdní viktoriánské Anglie jsou hlavními obsahovými i ideovými dominantami frankobritského oscarového filmu z roku 1979. Důkladná krajinomalba i neméně vyčerpávající pohledy do tehdejších interiérů spolu s důkladnou výpravou jsou úspěšným Polanského úsilím o postižení tresti Hardyho stejnojmenné literární předlohy. Přemýšlivé, ale jinak prosté venkovské děvče přes svou houževnatost postupně podléhá svodům, kterým je dlouhodobě vystavováno, a konfrontováno s bídou, kterou si nezasloužilo, se posléze v absolutním zoufalství a beznaději utíká do nerovnoprávnéího konkubinátu s původním milencem. Pozdní snoubencovo procitnutí přichází do fatální situace, jíž Tess čelí zmatenou, více pudovou než promyšlenou vraždou s vědomím nenávratného trestu. Osvobozující gesto je tak současně cestou ke zkáze, v níž hluboké náboženské přesvědčení, v němž Tess byla vychována, zcela selhává. V druhém plánu je Tessin osud nevábným zrcadlem mravních i charakterových kvalit obou osudových mužů jejího života. Kritika prudérie pro prudérii, konvenčního pokrytectví, jež je jen fasádou latentního společenského rozvratu, zhruba tak lze popsat film, jemuž vedle Polanského dominuje skvělá Nastassja Kinská v titulní úloze. TESS, připomínající tolstojovskou ANNU KARENINU či Baudelairovu PANÍ BOVARYOVOU (obě díla byla rovněž kvalitně převedena do filmové řeči) nebo mrštíkovskou MARYŠU, zcela jistě neuspokojí milovníky klipově pojatých akčních filmů. Na faktu, že našim předkům plynul čas pomaleji a že Polanski tuto "nudu" do svého uměleckého záměru nemohl nevložit, to však nedokáže nic změnit. Jedno je jisté: TESS si vždy své vděčné diváky najde.

Závěr, že tyto "holovské" dětské filmy, založené na poněkud skautsky chápaném souznění přírody a jejího vnímání dětskýma městskýma očima mají mnoho co do sebe. Vedle kvalitních dospělých herců - v tomto případě zejména Brejchové, Kemra a hlavně Valácha - jsou důstojným památníkem jedinečného hereckého talentu předčasně zesnulého Tomáše Holého. Jeho osud v mnohém připomíná dětské období dalšího zázračného talentu našeho dětského filmového herectví Vladimíra Dlouhého.

Slogan "cormanovka" mluví za vše. Jako synonymum se vybaví "májovka" či "verneovka", tj. díla lhostejno, zda tzv. umělecká či "lehká", zpravidla však myšlenkově (pro někoho příliš prvoplánovou formou) podnětná a čtenářsky zvláště vděčná. LIGEINA HROBKA patří mezi nejvděčnější "poeovky", jejichž specifikum spočívá v úspěšné, na receoci romantismu založené balanci mezi dobrodružným, vědeckofantastickým, detektivním a gotickým žánrem. Cormanovi se podařilo najít univerzální poetiku jedinečné filmové řeči, která plně zachovává tajemnost zpravidla mlžné krajiny, dekorativnost historistických interiérů ponapoleonského světa první poloviny předminulého století a alespoň zčásti metodu někdejšího deklarativního herectví romantismu, která postihuje se zdarem duchovní svět poeovských hrdinů. Motivy i situace se mohou různit, popsaná kostra však zůstává. Básníka HAVRANA činí i v tomto ohledu stejně nesmrtelným a klasickým jako Rogera Cormana, který Poea se zdarem proměnil v úspěšného současného filmového autora.

Pozdní dílo československé fimové vlny šedesátých let září přes 40 let, která uplynula od jeho vytvoření, i dnes. Plebejský úsměvný tón (modrá krev vytékající z nešťastně uťaté ruky krále Oskara XV.) vede k celé řadě zajímavých převlékacích scén, jež daly zhruba stejně velký prostor nejen Ivě Janžurové, ale i neméně dobrému Jiřímu Hrzánovi. Budoucí doktor Štrosmajer Miloš Kopecký září svým skvostným výrokem "Abych z vás neudělal nezaměstnaného!" Jako černý výsměch duté oficióznosti tehdy již znatelně kornatějících armád a politických nul je film naprosto jedinečný. Za zmínku stojí i jen zdánlivě malá úloha Heleny Růžičkové uvedená skvostným výrokem ´lásky´: "Ukaž krk, brouku. Šmik!", který z úst Janžurové zní ještě o něco černěji a rafinovaněji. Podobnými gagy Macourkův a Vorlíčkův scénář jen hýří. VDOVA je nepochybně zaslouženě součástí zlatého nadčasového fondu naší národní kinematografie.

O této zdařilé adaptaci jsem již psal v komentáři ke stejnojmennému Langovu válečnému filmu. Proto se spokojím holdem jak tvůrcům, tak ztvárnitelům; Československá televize Pelikánova ředitelství (1963-1968) nepochybně dosáhla nejen v původní dramatické tvorbě vynikající úrovně. Je velkou škodou, že tento mimořádně zdařilý téměřthriller nebyl přenesen na DVD nosiče.

Langův film byl nepochybně silně limitován disponibilními producentskými penězi; natáčet se muselo nejdříve na přelomu let 1943-44, tj. fakticky uprostřed druhé světové války. Není důležité, jak naložil s literární Greenovou předlohou; koneckonců změnil i jména hlavních hrdinů. Podstatný je vypjatě protifašistický tón, kterým je MINISTERSTVO neseno a špičková filmová řeč, jež byla použita pro jeho zvárnění. Vysloveně mi ovšem vadí zcela neorganický opravdu hollywoodský "happyzávěr". Neméně zajímavé je také srovnání s naší poválečnou tvorbou (např. slavným dílem ULOUPENÁ HRANICE). (V této souvislosti stojí za zmínku, že Greenova látka byla na vysoké úrovni ztvárněna i v českém prostředí: stejnojmenná dvoudílná televizní inscenace byla natočena v r. 1966 vynikající režisérkou Evou Sadkovou podle scénáře neméně dobré Bohuslavy Zelenkové a v hlavních rolích tehdy zářili mj. Marie Glázrová, Milena Dvorská, Jiří Adamíra, Svatopluk Beneš, Zdeněk Ornest, Felix le Breux a mnoho dalších.) V každém případě si Langův film uchovává pel výjimečného díla.