sportovec

Myslím, že i v tomto případě měla Česká televize šťastnou ruku. Feministický předchůdce MARYŠI Mrštíkových vyniká ostrým pohledem na titulní hrdinku, její šarm i velkorysost, ale také rentgenováním živých potíží tehdejší slovácké vesnice. Ženská velkorysost se rozbíjí o mužskou partnerskou malověrnost a - jakkoliv frázovitě to zní - o nepřízeň doby a poměrů. Zajímavý vhled hra nabízí v případě českých agrárních gastarbeitrů v dolnorakouské nížině. Z postav, ve hře ztvárněných, určitě vyniká Dagmar Veškrnová, nic dlužna však své pověsti nezůstává ani Jana Hlaváčová v roli potenciální Eviny tchyně. Režijně i autorsky se tu podařilo navzájem skloubit výrazný slovácký dialekt, přechod mezi tehdejším městským i venkovským světem a "ty nahoře". GAZDINA ROBA je mimořádným nadčasovým dílem s plnohodnotnými živými postavami; totéž lze říci i o její vinohradské divadelní inscenaci.

Pokus o zachycení mravního dilematu v zdánlivě bezkonfliktní době rokokových dam a pánů - v r. 1776 byl již Mozart úspěšným skladatelem - je s ohledem na průvodní okolnosti (dobu vzniku a mládí režiséra) - jistě nadprůměrný. Nadprůměrný však ještě zdaleka neznamená kvalitní. Bez ohledu na řadu velmi dobrých scén a výborných hereckých výkonů - k Preissové a Třískovi je určitě nutné přídat Marka Vašuta a zejména skvělou Andreu Elsnerovou - místy drhne děj, živený ne zcela plnokrevným scénářem, a jako poněkud didaktické se jeví i celé vyústění filmu. V mnohém to platí o závěrečné scéně, v níž naprosto nesmyslně zběh, jemuž je velkoryse nabídnuta možnost úniku, umírá; bez ohledu na původní autorský záměr vyznívá toto dějové vyústění hluše a prázdně. Takže souhlas s charakteristikou, že se jedná o jeden z nejlepších historických polistopadových filmů, má současně hodně daleko k přitakání ke kvalitě srovnatelné s domácími hranými filmy šedesátých a osmdesátých (místy také sedmdesátých) let.

O Angličanech se v Česku traduje, že slynou smyslem pro jedinečný černý humor; v ostrovním státě se údajně mezi tou částí obyvatelstva, která se dostala do soustavnějšího kontaktu se střední Evropou, má přetřásat jedinečný český smysl pro černočerný humor, v jehož černotě bledne i anglická humorná variantní čerň (suchost). Nedoceňovaný Zdeněk Podskalský, který tu naznačil i svůj scénáristický talent-kvalitu, se mohl opřít o skvělý manželskoherecký tandem vyvážených špičkových osobností, herců opravdu velkých výkony a schopnostmi, ne mediálním ruchem kolem současných českých televizních tuctových mýdlových seriálových vat typu ULICE, a tak se zázrak, jiskření dialogů i nehraná chuť a elán, které do svých kreací Abrhám a Šafránková mohli a chtěli vložit, opravdu měl kde vyřádit. To půvabůplné řádění leze pod kůži i dnes. Má ještě jednu přednost: při jeho zhlížení nás oprávněně mrazí. V zádech.

Celkový počet hodnocení i nepočetnost komentářů a jejich poměrná bezradnost naznačují, že starobyle natočený takřka šedesát let starý film vyvolává nevyslovené rozpaky celého fóra. Že Gregory Peck patří k absolutním hereckým světovým špičkám, se zdá být nesporné. Že režisér Ronald Neame tu dosáhl zenitu svých schopností a scénáristka Jill Craigiová dokázala Twainův satirický nadhled žensky citlivě rozvést, v jistém smyslu dokonce vychutnat a navíc vystupňovat v působivých výstupech vstřícně pojaté staropatriarchální dvorné mužnosti předminulého století, je rovněž zřejmé. Ano, naše doba, současnost, v níž žijeme, má své kořeny a poměrně přesné časové ohraničení v ropných šocích sedmdesátých let a nástupu tzv. postmoderny. Ale ještě minimálně první polovina padesátých let alespoň navenek žila v nostalgii 19. století a v nostalgizující idylizaci doby, která sice uměla být sociálně krutá, nepoznala však takřka půlstoletí (měřeno pamětí a rozměry průběžně pociťovaného lidského života dneška zhruba 70-80 let) válku; to všechno vystresované Evropě i Americe let 1914-1951 připadalo jako ztracený svět, jako kulisa dobra, ráje, který je nenávratně ztracen. Teprve v takto celostně pojaté paletě ekvipáží, krásných šatů a starosvětského humoru doceníme nejen Peckův výkon, ale i neméně dobrý výkon jinak neznámé Ann Gudrunové v roli Peckova ženského protějšku. Americký hřebec, sedlaný suchou britskou ostrovtipnou noblesou, se proto ani divákovi, ani autorům nevzpírá ani dnes. A proč by konec konců také měl?

V době tuhé normalizace byl tento poněkud nevyrovnaný seriál vysílán nikoliv náhodou v pozdních nočních hodinách. Jako jeden z vůbec prvých si po temnu sedmdesátých let dovolil poukázat na to, že léta budování nebyla jen léty úspěchů a boje o nového člověka. Že naopak měla i svoji odvrácenou tvář. Říci, že to byl čin, by bylo obtížně obhajitelnou nadsázkou; konstatovat, že se jednalo o tehdy nevšední zážitek, platí v pamětnické rovině i dnes. Repríza s nezbytným komentářem by zřejmě byla vhodným obohacením také současného televizního programu či nabídky.

Ve své době odvážný a průrazný snímek, jdoucí velkoryse za hranice běžné a tehdy až dusivé v tomto případě katolické prudérie. Doba, kdy plnoletost nastávala ukončeným 21. rokem života, je dnes stejně nepředstavitelná jako potvrzení lékaře o nenarušeném panenství, vyžádaném místně příslušným biskupstvím. Brigitte Bardotová, zápolící se svou krásou a pubertou se dostává do soukolí, která znají jen tzv. krásné ženy. Oddává se své bouřlivé smyslnosti, ale zcela postrádá schopnost jejího spekulativního pekuniárního zhodnocení, ačkoliv ji v tehdy zapadlém Saint-Tropez má doslova na talíři. Že ve filmu zahajuje svou dráhu jiná mimořádná osobnost francouzské a světové kinematografie hraného filmu, Jean-Louis Trintignant, jakoby míjela všechny komentátory tohoto filmu. Mladík, který se rve o svůj cit, a postupně tak ke zralosti přivádí nejen sebe, ale i svou ženu, která mu tak trochu nečekaně spadla z nebes k nohám, si vede překvapivě zrale a mužně. Ano, i v této době se dospívalo ještě rychle, rozhodně dříve a rychleji než dnes. Závěrečná scéna, v níž vrací svou dívčí ženu do skutečnosti, je triviální jen zdánlivě. Ve skutečnosti je to vítězství mládí a zodpovědnosti nad plochou konvencí, kalkulujícím ideálem žití i nejstarším bratrem, který naopak v této situaci lidsky i rodinně fatálně selhal. Vadimův film je poprávu považován za jeden z důležitých kaménků laviny-vlny rodící se moderní kinematografie hraného filmu, vlny, která nás dělí od někdejšího sentimentalizujícího zvukového filmu třicátých a čtyřicátých let minulého století.

Každá doba potřebuje své hrdiny. Skutečné muže a opravdové ženy. Ty, kteří se neptají, zda, kudy a jak dál, co za to, ale prostě jdou. Ne každý může být hrdinou velkých dějinných okamžiků, ale každý, má-li vůli a houževnatost, může vítězit v tom druhém, pro každého dosažitelném hrdinství. Hrdinství všedního dne spočívajícím ve schopnosti zvládnout umění žít. Jiří Ježek svou parketu našel a vymezil slovy, že je rád za svou invaliditu, bez které by jen stěží objevil sám sebe. A dosáhl toho, čeho dosáhl.

"Provázkové" herectví nedokážu považovat za zanedbatelné. Liberecká rodačka dostala do života - lhostejno, jaké byly prvotní příčiny - poměrně slušnou nálož problémů. Své třinácté komnaty na rozdíl od jiných neřešila ani drogami, ani sebevraždami, ale svéráznou odpovědností, která je pro umělce typická. Jistota dvou - jak se zdá - dobře vychovaných dětí je asi nejlepší odpovědí na to, zda svůj bouřlivý život zvládá či nikoliv.

Nejen otcovská arogance, ale i přepjatá mateřská láska mohou vést k tragédiím i notně přezrálých dětí. Životní "sešup" vynikajícího mima a parodizéra, osudově závislého na matce-mateřské sani, by měla být pro všechny varováním. Milovat a starat se o své blízké, ale tak, aby láska k druhým nepřerostla postupně v nelásku k sobě samému. Čejkovi lze na jeho nesnadné a v mnohém opožděné životní cestě přát jen to nejlepší. Hlavně kuráž a nebojácnost.

Myslím, že v tomto případě se tvůrcúm podařilo dotvořit kus kontaktu se známou osobností televizní obrazovky a představit ji jako pozitivní příklad zvládnutých značných zdravotních potíží a vyhnout se výkřikům o křivdách, nepřízni osudu, faktické či osudové nepostradatelnosti drog apod. Retková je přirozená, svá, silná v ovládání a sympaticky spontánní v zranitelných okamžicích.