sportovec

Alois Jirásek je dnes - jak mu to kdysi předpověděl jeho mladší současník F. X. Šalda - mrtvým autorem. Je to velká škoda nejen pro tohoto vynikajícího Čecha, ale ještě větší pro jeho národ. Celá řada jeho skvělých románových skladeb (PROTI VŠEM, BRATRSTVO, TEMNO, F. L. VĚK, U NÁS, PSOHLAVCI) patří do zlatého odkazu naší národní literatury právě tak jako některá z jeho dramat (LUCERNA) či ostatních drobnějších próz (NA CHLUMKU, STARÉ POVĚSTI ČESKÉ, ZÁHOŘANSKÝ HON). Románová povídka FILOSOFSKÁ HISTORIE je vroucím Jiráskovým ztotožněním s vrstevnatě výrazným litomyšlským geniem loci a připomenutím národotvorných dálostí měřeno pohledem jeho života vlastně současným. Otakara Vávru k Jiráskovi přitahovala i jejich velká společná láska: František Palacký. Poměrně obsáhlá úvodní pasáž se svým záběrem snaží naznačit přednosti, ale i slabší místa výchozího půdorysu Vávrova autorského záměru. Povídka i film sám jsou vlastně souborem několika vypjatých obrazů z let 1847-1848, doby, která tolik připomíná konec šedesátých let minulého století. Zkostnatělá vrchnost královéhradecké diecéze, posilována policejním Metternichovým režimem, vytváří v pozdním biedermaieru litomyšslkého měšťanstva ovzduší takřka nedýchatelné, ale současně jaře veselé nezkrotným temperamentem i svobodomyslným liberálním smýšlením početného studentského houfu kolem filozofických studií. Mohu jen souhlasit s tím, že ze čtveřice poněkud přezrálých studentů nejlépe obstojí Jan Pivec, pro něhož film znamenal vzácnou příležitost předvést na stříbrném plátně to, co běžně zvládal na divadelních prknech; svůj standard zvládli na solidní úrovni i Boháč (skvělý přednes proklamací v osmačtyřicátnickém stylu), Neumann a do značné míry i Eleny Hálkové a "Špína" Vladimíra Hlavatého. K Pivcovi lze přiřadit Plachtu. Za zmínku také stojí nevypučelý talent-projev Karly Oličové (vyženěné neteře Edvarda Beneše) i připomenutí mladičkého Svatopluka Beneše. Podobné ocenění zaslouží i režie a kamera. Kvalita filmu kulminuje v jeho úvodu a v první části; poslední třetina se láme do spěšně natáčených i hekticky stříhaných scén revolučního roku a posléze vyúsťuje do poněkud křečovité a deklarativní idyly svatebního ruchu. Naopak kresba provinčních salonů a krámů i jejich až figurkovitě působících lidiček či náladových momentů během zvlášť vypjatých interiérových rozhovorů je až drobnohledně přesná a zdařilá. Skutečnost, že film natočený během pouhých 11 natáčecích dnů mohl sáhnout po mezinárodním filmovém ocenění v již tehdy prestižních Benátkách, povyšuje také vedle přetrvávající hloubky vlastního diváckého zážitku tento velký Vávrův juvenilní čin do klasického zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu.

Limonádník je neutuchajícím gejzírem nápadů, gagů, perzifláží a parodií. Zvláště dnes naznačuje, kudy vlastně běží hranice mezi skutečným humorem a konzumním bavičstvím. Pokleslost někdejších rodokapsů (románů do kapsy) tu opakovaně dostává inteligentní, odlehčený nářez. Úžasné jsou scény hospodských rvaček, které si v ničem nezadají s klasickým westernem. Limonádníkova unylost, umocněná obsahovou vyprázdněností zvláště vypečených obratů pokleslé literatury, dětinná démoničnost HogaFoga, osobité vegeteriánství Hlinomazovy role, vypočítavá okázalost ctnosti a rádoynedotčenosti Joeovy zaslíbené, skvostná závěrečná scénka filmu, naznačující, v čem že je kouzlo pojící skvrny velikosti mexického dolaru ... Kdo se umí smát, začne hned na úvod filmu, a nepřestane dost dlouho po jeho skončení. Odchází nejen pobaven, ale i posílen. ...

Dobou vzniku i celkovým směřováním a literární předlohou tento výrazný Vávrův film souzní s televizním ztvárněním F. L. Věka. Hrůzné čarodějnické procesy se vávrovskou precizností při zpodobování a přibližování hereckých reálií a kvalitní Kaplického předlohy mění v nadčasové podobenství staronového tématu svobody a totalitní moci, v tomto případě z boží milosti. Tísnivá atmosféra, tísnivé pocity, a za tím vším souhrn precizní práce celého týmu. Slovenští herci v českém filmu, jako vždy vynikající Elo Romančík i tehdy začínající krásná Soňa Valentová, zůstali a zůstávají kvalitou svých výkonů trvale v mé paměti.

Benešovské Československo, které si v druhé polovině třicátých let minulého století bylo dobře vědomo dosahu svých skutečných možností, sbíralo síly nejen materiální, ale i myšlenkové. Zfilmování jednoho z nejzdařilejších děl tzv. legionářské literatury, divadelní hry lékaře a přítele Haškova i bratří Čapků, generála dr. (MUDra) národního umělce Františka Langra (titulatura někdy nabízí až absurdně kouzelné zážitky), k nim nesporně patřilo a patří. Boj tzv. malých lidí, kteří stojí proti sobě na nesmyslné vartě dnes zcela zapomenuté globální sibiřské anabáze naznačuje, která z obou revolucí měla a má blíže ke skutečnosti. Důsledné sledování tohoto ideového kontextu Masarykova a Benešova odkazu spolu s řadou výborných hereckých výkonů nejlepších českých herců této i potomní doby - nejvíc na mne zapůsobila mimořádná kreace Zdeňka Štěpánka - činí z tohoto zdařilého díla trvalý monument naší národní kinematografie hraného filmu.

Toto takřka neznámé a absurdně nedoceňované Vávrovo dílo je holdem desítkám amatérských filmařů, kteří, nikým neovlivňováni a řízeni, s nasazením vlastního života natáčeli události vzrušeného vyvrcholení událostí a dějů Květnového povstání českého lidu. Příznačné je i jeho vyvrcholení: naprosto zapomenutá a opomíjená Benešova řeč ze sutinami a zříceninami staroměstské radnice pokrytého Staroměstského náměstí. Toto dílo by určitě zasloužilo převedení na DVD nosiče (dévédéčka) a mělo by se stát dobrovolnou, a právě proto vyhledávanou pomůckou školního vyučování zejména na středním stupni našeho vzdělávacího systému. Šperky se normální jedinec přiměřeně chlubí. Hrdosti a trvale udržitelného vlastenectví není nikdy dost. (Zdá-li se někomu, že film sklouzává do poloh vlastních tzv. budovatelským padesátým letům, měl by si všimnout, co a kdo stojí v jeho popředí. Lidé jako Albert Pražák, Jaromír Nechanský nebo Karel Kutlvašr komunisty určitě nejsou stejně jako reflexe Masaryka-filozofa humanity. Budovatelské nadšení Třetí republiky je historickým faktem, který Vávra nemohl nezachytit podobně jako étos-patos, který provázel celou druhou světovou válku.)

Zcela neznámý a jen velmi vzácně promítaný dokument vynikajícího českého režiséra - jeho osud paralelou připomíná životní příběh Gustava Machatého - v původní a působivé montáži válečných filmů světové dokumentární dobové kinematografické produkce i proslulých Lamačových filmových zpravodajských měsíčníků z prvních měsíců druhé světové války je účtem, který londýnská exilová druhoodbojová vláda předložila svému lidu po návratu do Prahy. Vrcholem - obsahovým i ideovým - je Benešovo vystoupení, které věcně a přesně naznačuje první kroky obnovené demokracie v osvobozené, byť o Podkarpatskou Rus nedobrovolně zmenšené vlasti. Také tento černobílý šperk by si zasloužil převedení na dévédéčkové nosiče a přiměřenou popularizaci pro všechny generace. Neznámé totiž v tomto případě znamená nové, poutavé, vtahující, obohacující, posilující. Je to málo? Je to víc než mnoho.

Dnes čtenářsky mrtvým autorem strašívali dříve neposlušné studenty. Neprávem; Alois Jirásek ve svých vrcholných spisovatelských výkonech, podložených vlastním odborným vzděláním, dosahuje úrovní minimálně středoevropských. Osvědčený tým tehdejší Československé televize k tomuto základu přidal vlastní tvůrčí přínos, odrážející radostné pohnutí a po 21. srpnu 1968 naopak zklamání a bolest z událostí Pražského jara. Poslední díl tohoto na dobu svého vzniku velkého projektu je vědomě komponován jako přímý nesouhlas s korupcí i kolaborantstvím husákovské a bilakovské prosovětské kolaborace a zrady. Úsvit prvních počátků znovuobrozeného národa je cenný svým pohledem na ty, kteří sice velké myšlenky a všelidské ideály nevytvářejí a ani vytvářet nechtějí, bez nichž však, bez jejich vůle, pochopení, zanícení, étosu nikdy nemohou vstoupit do společenské reality. Malá pozitivní práce! Pojem tolikrát políčkovaný, a přece nenahraditelný! S úctou se znamená a vše to na vědomost dávat ráčí vždy Váš spěšnoved Sýkora

Odezva na vynikající Weissův film je pochopitelná a jen zrcadlí lesk a zejména bídu polistopadové výuky dějepisu. Reportážní styl filmu byl pro tehdejší válečnou tvorbu nejen českou příznačný, a mnoho scén, dnes působících nepochopitelným nebo přepjatým dojmem, je naprosto hodnověrných. Přes čtvrtstoletou propast toto dílo souzní s poselstvím Vávrových DNŮ ZRADY. V náznacích - ale opravdu v náznacích - se tu projevuje mj. cenzurní působení Kopeckého ministerstva kultury a informací. Přesto Weiss dokázal zachytit i přesahové momenty vyhrocené situace a právě reportážními postupy zachytit takřka dokumentárně vzrušenou a stále více bouřlivou situaci našich a německých demokratických hraničářů (nikoliv Sudeťanů nebo sudeťáků). Film je vlastně jakýmsi zrcadlovým odrazem zdůvodnění končícího transferu německočeského obyvatelstva z pohraničních území. Vzdor, který zaznívá z jeho závěru, skutečně existoval; byl pružinou, která měla dát, dávala - a dala - naší domácí i zahraniční akci potřebný potenciál i elán. Bez ní - a bez prezidenta Beneše - by naše byť oktrojované osvobození zůstalo v říši snů. A naše státnost s ním.

Již při prvním uvedení tento výrazný film hrabalovského a vančurovského režiséra-mistra ve mně zanechal hluboký dojem. Odvrácená, propagandisticky chválabohu nikdy nezneužitá tvář všedního dne "protentokrátu" Čechy a Morava, v níž, nezávisle na vůli protagonistů nejen tohoto tragického, a přece i úsměvného příběhu, zbýval - a zbývat prostě musel, protože život je vždy, nezávisle na naší vůli, žit se vším, co k tomu patří - i prostor na mezní životní situace vlastně mírového života, je nejsilnějším místem tohoto oskarového díla. Řada scén doslova zlidověla, tou razítkovací počínaje a tou mrazivou, připomínající Moravcovo kolaborantské běsnění, konče. Humor, který prochází celým scénářem, zůstává na stříbrném plátně nedotčen. Mám zato, že hloubka a plnost zážitku krátkého života Miloše Hrmy, který viditelně nese zřejmě řadu autobiografických prvků života tragického konkrétního jedince, musí oslovovat i dnešní mladou generaci. A účinně prostředkovat poselství nejdrsnější doby našich dějin minulého století.