sportovec

Ne snadno uchopitelný pohled Chytilové mohl v tomto případě veškerou analytickou sílu svého pohledu-metody uplatnit na zvláště vděčném materiálu: stavbě panelového sídliště. Bizarní mozaika nejrůznějších lidských osudů není ani falešným idyličnem, ani úsměvným nadhledem jiných filmů té doby. Fakt, že sídliště byla stavěna a snad i zamýšlena jako velké noclehárny, notně pochroumal podobu i život všech našich měst a jejich obyvatel v té době. Někdy se nadsázka Chytilové může zdát až příliš vyhrocená, spíše bych však řekl, že za skutečností mnohdy zaostává. Určitě nadprůměrné dílo do jisté míry doplácí srozumitelností na akcentaci mozaikovitých postupů své autorky.

Prolnutí domácí a exilové české kutury vedlo na počátku devadesátých let k poznání jednoho z nejhlubších děl čapkovské generace "všedního dne" v polohách, které Ani Josef, ani Karel poznat nemohli (hodně se jim např. v BÍLÉ NEMOCI nebo VÁLCE S MLOKY přiblížil Karel). Citlivé uchopení antické látky z konce římské republiky, navozujícího postupný přechod k císařské epoše, je vděčnou ozvučnou plochou, která vynikajícímu, pro předlistopadové Československo takřka zapomenutému publicistovi dává možnost s až lékárnickou přesností postihnout těžko vyjadřitelné přechody mezi koncem demokracie a nástupem totality. Hášova režie tuto autorskou dispozici dokázala funkčně rozvinout a prohloubit s nenásilným přechodem do současného vnímání polistopadové reality. V takto vytvořeném prostoru plejáda hereckých hvězd suverénním zvládáním svých partů dotváří přesvědčivé poselství Masarykova posla a přítele bratří Čapků. Pro tehdejší dobu bylo toto dílo velkým, mimořádným objevem. Oprávněně.

Konfrontace prvorepublikového humanismu a jednoho z nejvýraznějších, občas kontroverzně vnímaných a přijímaných činů našeho odboje za druhé světové války vyniká pečlivým prokreslením atmosféry malého českého města i doby tzv. druhé heydrichiády. Současně startovní film celé nové herecké generace (Mistrík, Kodet ad.). Způsob, jakým se režisér Krejčík dokázal vyrovnat s Drdovou předlohou a současně v patosu zachovat potřebnou věcnost a konkrétnost, je obdivuhodný. Ani se nechce věřit, že autorem scénáře i literární předlohy je předseda Svazu spisovatelů z padesátých let, ještě předtím výrazný talent české iteratury i filmu (MĚSTEČKO NA DLANI). Silným místem filmu je i čapkovský intelektuál, středoškolský profesor v strhujícím podání Františka Smolíka, pro nějž to byla určitě ne-li nejlepší, určitě jedna z jeho vrcholných filmových kreací. Je zřejmé, že s černobíkým viděním bez ohledu na jeho založení a proklamace nelze vystačit. Doba vzniku by totiž dílo takového dosahu měla a priori vyloučit. Opak je pravdou.

Jeden z nejbásnivějších a nejkouzelnějších pověstných až bájných filmů mého dětství svou jiskřivou imaginací, objevností triků, způsobem průniku do historicky nedostupných a tehdy takřka neznámých dob, i patosem svých pionýrských - a to doslova, včetně od skautů okopírovaných šátků - dětských hrdinů dodnes vyvolává mocné pohnutí ve svých divácích-pamětnících, ale, jak se zdá, také u diváků dalších generací. Česká škola animovaného a vědeckofantastického filmu - mezi její další šperky patří mj. dnes již rovněž klasičtí NÁVŠTĚVNÍCI - je a bude výzvou pro další filmařské generace. A současně pozitivní alternativou českého diváka k přemíře amerického filmového "zboží", které v tak velkém rozsahu spíše škodí než prospívá. Všem.

Legendární převyprávění literárně vícekrát pojednaného lužickosrbského cyklu o jakési obdobě našeho Ječmínka nebo jiného srovnatelného hrdiny nepostrádá kouzlo starých pohádek prvních syrových sběrů první poloviny devatenáctého století (mezi pohádkami bratří Grimmů např. najdeme jednu s incestním happyendem). Režisér, výtvarník i oba herečtí vypravěči svými přístupy zůstali předloze věrni a ještě ji dále domysleli a dotvořili. Výsledkem je dílo více české než lužické a jeden z klasických vrcholů českého animovaného filmu, v té době oprávněně soupeřícího v míře kvality i pojetí a toho, čemu se dnes módně ne zcela přesně říká "filozofie" této svébytné části hrané kinematografie, s uměním americkým nebo západoevropským. A současně jeden z absolutních vrcholů našeho umění nejen dramatického vůbec.

Předlistopadové podceňování Dietlovy tvorby in toto bylo vždy problematické. Při vší představitelné nevyrovnanosti Dietl byl a zůstává gigantem české televizní tvorby a vlastně nejen národního, ale i světového seriálu. Dramatický triptych, psaný ke 100. výročí otevření Národního divadla, přiblížil v míře laickému posluchači či diváku obvykle jen málo dostupné tři špičkové osobnosti z počátků moderního českého divadla. Hana Kvapilová, půvabná princezna Pampeliška pohádky svého manžela, žila až do své předčasné smrti naplno. Samozřejmost umělecké výsostnosti se tu projevuje jako doslova vtahující napínavý příběh postihující všechny klíčové reálie a souvislosti doby i obsahu svého námětu. Jana Hlaváčová v titulní roli odvádí jeden ze svách nejklepších výkonů. Je velká škoda, že tento divácky vděčný skvost české dramatické tvorby nebyl již dávno přenesen na DVD nosiče.

Vystupňovaná alegorická idyličnost domu lásky, kde ve jménu územního pracoviště ministerstva pravdy každý každého má tak nějak po svém rád - asi jako Vejřík Pláteníka - , je ve skutečnosti dokonalou perzifláží práce stranické předlistopadové dramatické tvorby. I zde lze nalézt některé až zlidovělé, byť pozapomenuté scény: mj. i tu o tom, jak moc si vedoucí tajemník musí dávat pozor na to, co říká, aby bezděčně neubližoval lidem. Stejně tak za zmínku stojí rozverný vztah obou heterosexuálních tajemníků zidealizovaného okresního kremlu. Duplicita a absurdnost těchto orgánů je natolik zřejmá, že ani několikanásobná cenzura vědomou problematičnost tohoto Dietlova díla nedokázala potlačit. V tehdejších stranických kruzích, zejména na okresní a krajské úrovni, proto tato hanobící oslava aparátníků vyvolala mimořádnou nelibost. .

Porozumět tomuto dílu, které poetikou i použitou metodou vědomě navazuje na STARCE NA CHMELU, není snadné. Přesah do retrospektivní emancipace, která končí zdánlivou hospodyňskou odevzdaností puťky z tramvaje, zřejmě nalézá své vypovídací jádro právě v prolnutí oněch krajních scén šoku z manželovy nevěry v úvodu a návratu do řidičského křesla tehdy moderní tramvaje v závěru tohoto muzikálového filmu. Zde jakoby tvůrci vyjádřili svůj názor na nablýskanou výpravnost značné části retrospektivních scén, které byly v přímém protikladu se skutečnou tváří komunistického protosocialismu té doby. Oprýskané budovy, zanedbaná města a vesnice, infrastruktura před odpisem a spou s tím touha konečně začít po létech strádání a nedostatků opravdu žít. Průvod felícií, tehdejších supranedostatkových supervozů a jejich jízda po ještě prvorepublikové jakobydálniční komunikaci tuto aureolu virtuální reality před 45 lety ještě více zvýrazňuje. Zřejmě poprvé tehdy Jiřina Bohdalová naznačila, že její umělecké možnosti dalekosáhle přesahují formát navenek prvoplánové - a tím i povrchní - lehce nadrzlé komičky. Přehlédnout nelze ani půvab a už tehdy vyzrálé herectví předčasně zesnulé a nedoceňované Libuše Geprtové stejně tak jako mužské protagonisty. Tehdy nastupující Radoslav Brzobohatý i Liberečan s pražským rodným listem František Peterka (asi nejvíce známý z KRKONOŠSKÝCH POHÁDEK) se rozhodně neztrácejí a zejména Peterka, který tu má ojedinělou možnost k rozehrání svého chlapského herectví, naznačuje, že i na regionálních scénách té doby působily vyzrálé herecké osobnosti. Když přemýšlím nad tím, proč tento muzikál, scénářově i choreograficky vypravený na stejné invenční úrovni jako STARCI NA CHMELU, vlastně zapadl, jen těžko hledám odpověď. Zřejmě je tu rozdíl dán již námětem: zatímco v prvním případě Pucholt vzlétá ke hvězdám a naznačuje přitom meze tehdejšího režimu a jeho ideologie v působivém oparu stříbrného větru, v DÁMĚ je hrdinkou udřená žena-dělnice, odbývaná za své dvojité směny jednou za rok emdéžovitým večírkem, táhnoucí z nezbytí svou káru, pro niž jí ze stříbrného větru zbývají již jen právě ony nečekané záchvěvy náhle rozbolavělého srdce. Chodit po zemi a trpělivě sbírat a trhat fakta a souvislosti vnímané navíc ženským mámovským zrakem není - a asi nemůže být - pro diváka tak poutavé a strhující. Právě v tom však tkví skutečný půvab a přínos tohoto neprávem zapomínaného a rozporně přijímaného klasického díla autorské trojice Rychman-Blažek-Koníček.

Vytrvalost i za totality růže přinášela. Houževnatost, dříčšství i nadprůměrně vysoká kvalita námětu a scénáře vytvořily víc než solidní základ pro uctění památky a odkazu jednoho z českých velikánů světového ohlasu - skromného, od mládí těžce nemocného, ale o to pracovitějšího a pozitivnějšího největšího našeho všestranného spisovatele Karla Čapka. Jeho osobnost vedle životního rozměru slouží současně jako průsečík do veřejného života První republiky. Strhující výkony Abrhámův a Maciuchové doplňuje i vrcholná role někdejšího plachého milovníka starších českých filmů Svatopluka Beneše, jehož Masaryk v sobě slučuje nespornou velikost s magicky působícím lidstvím, prostotou na jedné a pocitem až důvěrné blízkosti i nepředstírané úcty na straně druhé. Ocenění zaslouží i připomenutí důležité skutečnosti: Masarykovo a Benešovo Československo bylo vyhledávaným útočištěm německého a rakouského demokratického exilu. Pokud se nemýlím, je toto dílo také prvým uměleckým ztvárněním jedinečné vnitřní atmosféry pátečnických setkání. Tento pozdní potomek československé filmové vlny šedesátých let měl být již dávno pro svou mimořádnou závažnost - i nonprofitně - převeden na DVD nosiče.

Zní to trapně a poněkud zatuchle čítankově, ale na značné části komentářů k tomuto filmu je zřejmá upadající úroveň polistopadové výuky dějepisu, zejména dějin XX. století a až fatální neschopnost podstatné části společnosti vyrovnat se s komunistickým čtyřicetiletím. Bez nich porozumět STARCŮM je totiž krajně znesnadněné, pokud vůbec možné. Příběh filmu je prostý svou základní linkou, nikoliv však svými druhotnými a zpětnovazebnými významy. Přesně - srovnávejme s přeceňovanými polistopadovými REBELY, ale i ŠAKALÍMI LÉTY - postihuje atmosféru doby, její skutečné hrdiny - Filip Havelka je předobrazem Jana Palacha, Jana Zajíce, ale i jihlavského komunisty Evžena Plocka. Jeho zanícený idealismus, který překonává dobové vymývání mozků, poznamenané v mnoha ohledech hrůznými padesátými lety, (Filipova příruční knihovnička-lékárna ducha) je odzbrojující a ve své dojemné pubertálnosti, v níž se dětství převtěluje do jinošství,, neodolatelné. Je totiž také nastaveným zrcadlem, které nemilosrdně ukazuje odvrácenou tvář všech "křivohubých" (Gogol). Ale i druhá hlavní postava - Hanka - je pozoruhodně celistvá a bytostně česká v prostotě i hloubce svých přirozených lidských tužeb a přání. Dobově přesně postihnutými typy jsou také Filipův protivník, Kačírkové profesorka a navenek nenápadný, ale skvěle zvládnutý předseda JZD ve vynikajícím podání Josefa Kemra. I drobná dětská úloha Kemrovy dcery přesně zrcadlí složitou jednoduchost námětu, scénáře i režie. Rafinovanost kompozice tanečních čísel spočívá v jejich jednoduchosti a spontánní jakobyživelnosti. Odráží plně atmosféru doby, brojící proti poslední zbytkům svěrací kazajky padesátých let, doslova si libující v neformálnosti, provokaci, ale i v nepřiznávaném šlechetném idealismu. Pucholt by jedním z nejsilnějších hereckých talentů šedesátých let konjunktury nemužně mužných mužů ducha, čistoty mravu a hluboké mravní zásadovosti. Muzikál je současně velkou startovní plochou uznávaného klasika naší současnosti, zlatého slavíka výsostného romantismu, okouzlení tónů a v tomto spíše výjimečném případě i myšlenkově hlubokých a působivých písňových textů. Osudově - až anticky - působí trio rockových-beatových kytaristů, do něhož vysublimovaly nejstarší české rockové skupiny typu SPUTNIKŮ, OLYMPICU, MEFISTA a řady dalších. Stručně a jasně se vše, co jsem se tu pokusil postihnout, dá shrnout do jedné věty. Nejstarší český moderní muzikál otevírá svou širokou náruč i dveře dokořán Pražskému jaru. Doby vzrušených i zmařených nadějí, které jsme sdíleli s významnou částí tehdejšího světa.