sportovec

Mužství pod ženským, byť lehce umanutým pohledem pravidelně nevzbuzuje v samozvaných pánech tvorstva nadměrné nadšení. Tím spíš, dotýká-li se tato diskrétní nediskrétnost věku tzv. vrcholu nikdy nestárnoucích mužů. Režisérčina nezastíraná jízlivost vůči věčnému amatérovi života v jedinečném Suchařípově podání jakoby na druhé straně v sobě skrývala hodně dobře skryté uznání určitých kvalit toho prvního-druhého pohlaví. Kdybychom měli hledat stopy tohoto náznaku Chytilové, nemůžeme je nenalézt v úředníkově nadřízené ztvárněněné v tomto případě velmi výstižně známou normalizační rekvizitou někdejších televizních matesů Libuší Pospíšilovou. I hořké může chutnat sladce, víme-li, co chceme a můžeme čekat.

Jeden z prvních filmů nové vlny současně na sobě nese - jak uvádějí někteří kolegové - mateřská znaménka budovatelského patosu a stále přežívajícího naivního přesvědčení podstatné části společnosti vrcholící novotnovské éry o reformovatelnosti sovětského systému. Pohádkové prvky byly - stejně jako další alegorické posuny - zvoleny z pochopitelného důvodu. Vedle strhujícího Werichova výkonu na mne velice výrazně zapůsobila tehdy mladičká první dáma slovenského divadla Emília Milka Vášáryová. Pohádkový rámec současně - pro někoho snad paradoxně - pronikavě zvyšuje věrohodnost této satiry a může ji činit zajímavou i pro generace jejích nepamětníků.

Zřejmě jeden z prvních moderních českých animovaných filmů, zakladatelské dílo české školy tohoto uměleckého subžánru, které nás od prvních záběrů minimálně zdvojenou symbolikou vtahuje do ovzduší stále přetrvávající radosti z osvobození z nacistické okupace. Koordinované akce náhle oživlých hraček vzbuzují ve mně asociace na květnové české povstání z předcházejícího roku. Tehdy stále originální a navíc skvěle zvládnutá myšlenka na propojení animovaného a hramého filmu byla pro mne v dětském věku, kdy jsem tento film viděl poprvé na školním představení, zjevením. Zjevením je pro mne i dnes. Stejně tak jako jeho tvůrkyně, kterou jsem ponejprv poznal ve velkém dokumentárním cyklu Československé televize o historii a tvůrcích našeho animovaného filmu; uváděl ho režisér Eduard Hoffmann. Baťovy příspěvky se zkrátka objevují i tam, kde bychom je nejméně čekali.

Další z početných vrcholů Vávrovy rozsáhlé tvorby je přesným převodem proslulého Čapkova románu do "filmštiny". Styl dokonale zapadá do atmosféry své doby, režie citlivě vede herce k velmi kvalitním výkonům, Myšlenkové poselství, dodnes živé, je zachyceno v žádoucí podobě a sdělnosti. Dodnes neztratilo svou aktuálnost a palčivost. Příklon k "světu malých radostí" všedního dne! pokládám za plně akceptovatelnou alternativu zkázy, za jejíž symbolickou podobou rozeznávám stíny neblahých počátků této sebevražedné vývojové tendence evropského lidstva po druhé světové válce, jakkoliv to bylo mimo Čapkovy výchozí záměry. Ten časový posun Vávra zvládl opět bravurně a jaksi samozřejmě. Jde o další z dozvuků již dříve uzavřené prvorepublikové éry.

Bohužel poslední předválečný film V+W - a pokud se nemýlím, poslední společný film obou komiků vůbec - patří ke skvostům navzdory tomu, že se dochoval ve filmovém polotovaru; originální kopie byly zničeny buď za druhé republiky, nebo za protektorátu. Burcující hra Osvobozených, symbolizující bojové odhodlání benešovského Československa, ve své filmové podobě ještě získává na působivosti. Ústřední melodie filmu neztratila svou strhující živost ani dnes. Za zmínku stojí, kdo to vlastně volá občany na obranu jejich republiky: je to hlas složité ženy a vynikající herečky Adiny Mandlové. Patos, odlehčovaný černým humorem, přibližuje film jeho potomkům ve filmové vlně šedesátých let. Nezapomenutelná je závěrečná scéna filmu, v níž V+W jsou nuceni držet sami za sebe a své domněle utracené životy minutu ticha. Díla tohoto typu burcovala v našich neprávem zapomínaných odbojářích vůli bojovat a připravenost obětovat své životy v boji proti nacistickému barbarství. Jejich zápal a pozitivně motivující patos nám dnes víc než zoufale chybí. Podle svědectví pamětníků lidé při zpěvu ústřední stejnojmenné melodie povstávali na svých místech. SVĚT tvoří jakýsi umělecký "předvětek" slavného amerického Hackenschmiedova filmu KRIZE, natáčeného především na jaře a v létě 1938.

Další skvělé dílo mimořádného triptychu ukazuje osobnost, kterou známe nanejvýš ze spojení se slovy NAŠI FURIANTI. Ladislav Stroupežnický, tato předčasně odšedši špičková osobnost našeho divadla, stojí za vzestupem umělecké úrovně orvního období naší zlatokapličkové scény. Strhující mimořádný výkon herce z milosti boží, jak lze rovněž bez nadbytečné nadsázky charakterizovat Jaromíra Hanzlíka, sukovitpu a uhrovitou osobnost Stroupežnického přibližuje až důvěrně. Jako bychom byli jeho současníky, účastníky jeho trápení duševních i tělesných, fyzických. Jaroslav Dietl odešel, Jaromír Hanzlík zůstává a jako čerstvý šedesátník má stáe mnoho před sebou. Těším se na to.

Jedna z lahůdkových televizních inscenací období pozdní normalizace a prvního polistopadu. Špičková historická dramatika a posléze i režie nedoceňované Daňkovy osobnosti byla vždy pastvou pro znalce a ambrózou i nektarem pro diváka. Současná témata vnímaná na historickém pozadí - v exilu s úspěchem tuto metodu uplatňoval Ferdinand Peroutka (mj. román POZDĚJŠÍ ŽIVOT PANNY) - umožňují přístupy a pohledy, které v současné pohledu jsou buď obtížně, nebo vůbec neuplatnitelné. Že to je vždy i vynikající příležitost pro skutečně dobré herce, kteří mohou zapomenout na mizerný scénář a věnovat veškerou pozornost detailnímu propracování svých rolí, se rozumí samo sebou. To všechno tato inscenace v sobě obsahuje, to všechno režisér Daněk prokázal. I po letech mu do nenávratna, kam před časem proti své vůli odešel, děkuji. Z hloubi srdce.

Rok stého výročí otevření historické budovy Národního divadla přinesl hned několik pozoruhodných televizních inscenací, které dodnes nebyly - a zřejmě hned tak nebudou - překonány. Životní osudy proslulého českého vynálezce a nevšedního podnikatele Františka Křižíka se staly skvělou hereckou příležitostí pro jednoho z nejlepších slovenských herců Milana Kňažka. Jiří Svoboda, tehdy prožívající svůj tvůrčí vrchol, svou režií dokázal víc než zúročit kvalitní scénář Eduarda Vernera. Téma, svou podstatou i směřováním se vymykající cenzurním postihům i pozornosti, tak bylo všestranně využito. OBLOUK je nejen zdařilým vhledem do života dnes prakticky neznámého českého génia mezinárodního formátu, ale především jedním z špičkových, nadčasových děl naší národní kinematografie.

Pokud si dobře vzpomínám, jedná se o další z vrcholných Dietlových tekevizních scénářů z roku stého výročí obnovy a slavnostního otevření Národního divadla. Akademická samozřejmost historicistické budovy na nábřeží největší české řeky i stejně jistě působící skvělá výtvarná úroveň interiérů nic nevypovídají o velkých bojích zapomenutých estetických revolucí předminulého století. Architekt Zítek, osobnost, která víc než plodně zasáhla do podoby nejen Národního divadla, ale i jiných českých měst, je ve skvostném Munzarově podání - zřejmě jedné z jeho vůbec nejlepších hereckých kreací - výstižně podán jako tvůrčí člověk klopýtající o někdy i velmi sterilní postoje prestižních mužů, kteří sami o sobě nebyli ani zanedbatelní, ani výrazněji anachroničtí. Portrét předního muže výrazné profese i po čtvrtstoletí strhává silou kresby, hloubkou vhledu i nadčasovostí příběhu a života, který by jinak byl - nepochybně neprávem - zcela zapomenut. Rozmluva přes staletí je i dnes plně současným rozhovorem.

Ne snadno uchopitelný pohled Chytilové mohl v tomto případě veškerou analytickou sílu svého pohledu-metody uplatnit na zvláště vděčném materiálu: stavbě panelového sídliště. Bizarní mozaika nejrůznějších lidských osudů není ani falešným idyličnem, ani úsměvným nadhledem jiných filmů té doby. Fakt, že sídliště byla stavěna a snad i zamýšlena jako velké noclehárny, notně pochroumal podobu i život všech našich měst a jejich obyvatel v té době. Někdy se nadsázka Chytilové může zdát až příliš vyhrocená, spíše bych však řekl, že za skutečností mnohdy zaostává. Určitě nadprůměrné dílo do jisté míry doplácí srozumitelností na akcentaci mozaikovitých postupů své autorky.