sportovec

Z ohlasů na toto monumentální dílo je nejlepší citace z dobového pramene, která jen potvrzuje oprávněnost všeho, o čem dnes mluví devadesátník-pamětník Vávra. Jasné Žižkovo odlišení nejen od adamitů, ale i sebestředného Želivského nejlépe vypovídá o hodnotovém směřování filmu, které je v plném souladu s Žižkovým životem (pozdější odchod z Tábora do Hradce Králové). Zpochybňování vítkovské bitvy nemůže nic změnit na jejím celkovém kontextu i úspěšném odolávání katolické křižácké přesile. Skvělý Štěpánkův výkon v tomto završujícím dílu dosahuje rovněž svého vyvrcholení - živý muž-pragmatický idealista splývá se svou epochou do dvojjediného symbolu. Symbolu demokratického češství. Prokop Veliký, Jiří z Poděbrad, Jan Blahoslav, Jan Ámos Komenský, Josef Dobrovský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský, TGM - zhruba takto probíhá další nosná linka pozdějšího dějinného bytí také Žižkova a Husova odkazu. Zlomem, který dal této snaze její nadčasový ráz, byla právě bitva na Vítkově hoře. A tak patos a celé velkolepé pojetí Palackého koncepce jsou víc než oprávněny. Národní malosti si užíváme do sytosti - proč si alespoň čas od času nepřipomínat také momenty a chvíle jejího opaku?

Velkolepé pokračování smělého činu je naznačeno přímý přechodem od kostnické hranice ke dvoru Václava IV. "Čeledín" (dobový staročeský výraz pro dvořana), stárnoucí zproletarizovaný zeman, nachází v Husově při také smysl svého vlastního života. Kritická chvíle národa zase svého muže. Dvojlomný ráz husitské doby - expanze myšlenky a paralelní chudnutí a mravní chátrání země - byl cenou, kterou jsme platili za to, že po tu dobu u nás vznikaly světové dějiny. Za vyhrocenými výroky obou stran je možné hledat a nacházet vůli po kompromisu, který nakonec vyzněl na konci XV. století vítězně pro evangelickou většinu národa. Štěpánkův herecký projev, skvěle natočené bitevní scény a zejména jasné odlišení střízlivosti od blouznivosti a neodpovědnosti nejlépe prokazují vlastně protirežimní ráz režimu stále se hlásícímu k neudržitelnému sloganu "komunisté - dědici pokrokových tradic".

Názory, že tento vynikající film je poplatný režimu, jsou jen velmi obtížně hajitelné. Nejedlému se podařilo pod záminkou lidovosti uchovat mnohé z českého 19. století. Antikomunista Jirásek - po r. 1918 senátor za národní demokraty - , sám školený historik, je spojitou nádobou vynikajícího historika a myslitele evangelíka Františka Palackého. Hus jako revolucionář jve filmu vykládán není, revolucionáře proti jeho vůli z něj udělal nemrav doby a jalová ochota špiček k nutným reformám. Goethův výrok, že za společenské otřesy vždy nesou zodpovědnost dysfunkční elity (poněkud jsem aktualizoval kvůli srozumitelnosti jeho formu), je stále živý. Štěpánkův výkon je strhující a podmaňující i dnes. Živý Hus měl sice k trpícímu idealistovi podle všeho daleko už svým zevnějškem, ale statečnost, kterou tento otec evropské reformace prokázal, zůstává výzvou a ideálem i dnes. Vávra při prosazování svého záměru odvedl mimořádný výkon právě tak jako jeho odborný poradce Miloš Václav Kratochvíl. Cenzura, byť se snažila, v tomto případě byla ke štěstí věci v naprosté defenzívě. Patos, který může připadat dnes jako neživotný, tehdy nebyl jen specifikem východního sovětového bloku (FANFÁN TULIPÁN a mnoho dalších příkladů). Hus je zakladatelským dílem české formy velkofilmu. Už tím je dán jeho význam výsostného a strhujícího uměleckého činu.

Skutečnost, že i česká kinematografie má své velké okamžiky ještě před nástupem filmové vlny šedesátých let, a také mimo velikány zakladatelských let třicátých, postupně v mladších generacích, zdá se, upadá do zapomenutí. Vladimír Krška a v tomto případě i mladičký Eduard Cupák dokazují opak. Smyslovost Krškova rukopisu nachází v Šrámkově už tehdy letité literární předloze vynikající východisko a naplňuje její filmový rozměr beze zbytku. Vedle jiných stojí za zmínku i předčasně zemřelá předchůdkyně hereckého typu Jany Brejchové, její jmenovkyně Jana Rybářová. Je velkou škodou, že svůj nesporný talent nemohla rozvinout. Česká herecká komunita i dnes je chudší o její očekávatelný významný příspěvek. Je nepochopitelné, že tento skvost už dávno není dostupný na DVD nosičích.

Nejpozoruhodnější je na tomto paskvilu neprozřetelnost, s jakou se režim pustil do jeho realizace. Schopný praktický politik se všehoschopnou povahou nebyl vzdor zločinům, jichž se dopustil, a krvi, která lpí na jeho rukou, i faktu, že ze zbabělosti vydával na smrt nejbližší spolupracovníky, ještě tím nejhorším ve vedení - všeobecně obávaný byl goebbels KSČ Václav Kopecký, bylo tu neblahé Švábovo oddělení. V tomto seznamu by bylo možné pokračovat. Moskevský poskok a Stalinův držtaška svou neblahou proslulost i uvnitř soudnější části komunistů získal již nástupem do čela KSČ. Věcná fakta tehdy ještě nebylo možné uvádět, propagandistické lži naopak páchly přes veškerou cenzuru mimořádně. To všechno se v seriálu plně projevilo a defraudovalo i poslední zbytky řemesla, které snad do něj také bylo vloženo. Zhlédnout tento paskvil je nejen ztráta času. Bohužel.

Jak bylo a ještě nečetněkrát uvedeno bude, je jánošíkovský fenomén kruciální otázkou slovenskosti vůbec. Od nekritických adorací počínaje přes střízlivější pohledy pokračuje a druhým koncem pomyslného pangejtu konče, degradujícího slavného terchovského rodáka na gangstra své doby. Je jisté, že skutečný Jánošík je jakousi sumou těchto duchovních ingrediencí. V obecné poloze s tím může a musí souhlasit každý. Jinou otázkou je však jak vytvořit přesvědčivý umělecký obraz zbojnického ideálu slovenských, ale i polských karpatských horalů a tím také podstatné části Středoevropanů vůbec. Pro scénáristu Bielika se stala přirozeným východiskem racionalizovaná legenda doplněná o celou řadu historicky doložených fakt a souvislostí nedlouhého zbojníkova života. Při komponování tohoto pohledu se mohl opřít o proslulý prvorepublikový Olbrachtův román NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK, v němž se oblíbenému českému prozaikovi podařilo s mimořádným uměleckým zdarem přesně zachytit rozhraní proměny lupiče v lidový symbol odporu, doložený nadto i o skutečné živé vzpomínky žijících členů Šohajovy rodiny a jeho ženy Eržiky. Je pochopitelné, že se jednalo - nebo mnohem spíše jednat mohlo - o vliv zprostředkovaný, přesto však plný inspirace, povzbuzující tvůrčího Bielikova ducha. Platí to tím spíš, že se tu jednalo nejen o téma rozumu, ale především o věc srdce. Výsledkem se stal osobitý, i v českém prostředí ojedinělý tvar, který akcentuje lidovou legendu, ale současně ji zbavuje magických rysů a celou řadu věcí a prvků domýšlí a dává jim věcný, racionální kontext i obsah. Dalším velkým činitelem, pro Slováka samozřejmým, pro Neslováka objevným, je krásná horská krajina na rozhraní horního a středního Pováží, na kterou navazují podhůrské vrchoviny slovenských hor - Tater a Malé Fatry. Připočteme-li k tomu osobitý folkór i slovenskou lidovou architekturu, jejíž historické kořeny tkví v mnoha ohledech právě v Jánošíkově době nebo v obdobích na jánošíkovskou éru bezporostředně navazujících, dokresluje se nám mohutné jeviště, kterým disponoval podle své scénářem zaštítěné vůle Bielik-režisér. Legenda, do níž byla dále integrována východiska, která zaznamenal Bielik v době svého dětství a jinošství na počátku minulého století, nabídla velkou příležitost různorodé, herecky pestré a mimořádně talentované zakladatelské generaci moderního slovenského divadla, jež tehdy vstupovala do středního věku a blížila se zenitu svých uměleckých možností a výkonů. Snad právě proto Bielik do hlavní role vybral neherce-lékaře, jak naznačují mně dostupné zdroje, Františka Krčmu. Ten svému Jánošíkovi mimo vysokou ztepilou postavu věnoval i svou sličnou tvář a nepopiratelný intelekt a nápaditost, které ve spojení se značnou fyzickou silou, tvořivostí, vůlí a houževnatostí propůjčily mýtotvorné postavě lidských obsah a diváckou důvěryhodnost a přesvědčivost; neherec současně s až překvapivou jakoby snadností tento soubor předností obohatil o solidní zvládnutí hereckého řemesla a autentický umělecký prožitek. Zdánlivě drobnou postavu otce Uhorčíka dokázal nadat stejným bohatstvím svého výsostného umění jako v případě OBCHODU NA KORZE Jozef Króner a doslova objevit - jakoby mimochodem - celou řadu lidstvím prosycených "perliček na dně". Zvlášť velkým zážitkem je v tomto ohledu scéna Uhorčíkova umírání. Nadprůměrné výkony odvádějí i další: svého ramba Surovce s nečekanou bravurou zvládá Dušan Blaškovič právě tak jako Ctibor Filčík hejtmana Hrajnohu. Ve výčtu dobře zvládnutých úloh a jejich aktérů by bylo možné dále pokračovat ; byl by to dlouhý seznam a nesnadné hierarchizování kvality odvedených uměleckých výkonů. Spokojím se proto ještě dvěma evokacemi manželského páru Jaroslava Rozsívala a vzácně i Magdy Lokvencové-Husákové (jejíž filmografie je víc než sporá) jako Jánošíkových rodičů; na minimu plochy odvedli oba víc maximum pro postižení hrdých svobodníků, kteří mohou mnohé, ale až po jistou mez, za kterou splývají s šedou masů ostatních nevolníků, s níž sdílejí i jejich nemilosrdný osud, dostanou-li se do soukolí vrchnostenské zvůle a následné represe. Za zmínku stojí i generační a povahové ostínění šlechtických postav, nejvíce patrné na dvojici hrabat Žurayiových (zvlášť výborný Andrej Bagár a suverénní a jistý Eduard Bindas). Přestože se tento osobitý výpravný historický velkofilm neubránil na několika místech ideologickým klišé své doby končícího stalinismu padesátých let (scény umírání), dokázal zachovat rovnováhu mezi dobrodružným a realitickým žánrem. Klady filmu i kamery právě proto stojí výše: vůlí po skutečném - ne nedobrovolném - poznání Jánošíkovy situace, vhodným připomenutím jeho bezpečně doloženého vojenského angažmá střídavě v Rakosziho a císařských vojscích - i po dalších důležitých dějotvorných i kompozičních prvcích. Tento zakladatelský slovenský historický velkofilm již v době svého uvedení do kin před 46 lety překonal diváckým ohlasem i nejsmělejší očekávání svých tvůrců. Je zřejmé, že své čestné postavení v zlatém fondu slovenské národní - ale i československé - kinematografie si zachová i do budoucna. Zaslouženě a právem.

Nad obyčej pozoruhodný záměr České televize představit českému divákovi jednoho z předních autorů německého tzv. vnitřního exilu Hanse Falladu a jeho prostřednictvím současnickýma německýma očima nahlédnout do reality nacistického Německa druhé světové války přiblížil pro nás vlastně exotické prostředí. Ve výsledku lze konstatovat, že rekonstruované ovzduší připomíná československá padesátá léta pronikavě zhoršená o válečná stradání a fízlovský systém, vedle kterého byla zatracovaná StB plačtivou bezmocnou popelkou. Tragický konec titulních postav nejlépe naznačuje, jaké byly odbojové šance těch ojedinělých, kteří nebyli intoxikováni nacistickou masivní propagandou (tento osud harmonizuje např. se skutečným příběhem odbojové německé skupiny sourozenců Schollových Wei3e Rose). Vedle vynikající Kleinovy režie vynikají v širokém spektru herecké výkony všech protagonistů filmu (Hlaváčová, Švehlík, Donutil, Táborský, Dvořák ad.) včetně mimořádně zdařilého vykreslení atmosféry a prostředí démonicky působícího gestapa a zřejmě i sicherheitsdienstu (kvalitou se tyto obrazy určitě vyrovnají např. scénám sjezdu NSDAP v Norimberku ve Vávrových DNECH ZRADY). Tento současně burcující i umělecky jímající film by měl být uveden na DVD nosičích právě proto, že patří k nejzdařilejším polistopadovým počinům národní původní televizní tvorby.

Tento film představuje významnou předělovou kapitolu v dějinách naší národní kinematografie. V poměrně velkém počtu tu nastupují příslušníci mladé herecké generace (Fialové bylo 20-21 let). Evidentně to bylo dáno i generační příslušností režiséra filmu a je zjevné, že tento pohyb souvisí s politickými změnami kolem osmačtyřicátého roku. Tím je dán do značné míry i výběr námetu filmu podle nejemancipovanější povídky Boženy Němcové. Její Bára má mnoho společného např. s hrdinkami próz sester Brontëových nebo George Sand. Romantismus tu evidentně převažuje nad realismem. Kvalita filmu i výkonů rolí hlavních představitelů tyto časové meze přesahuje a posouvá ho do úrovně klasického díla. Tato kvalita ovšem nepřesahuje hranice našeho národního rozměru. Ve Vlastě Fialové v tomto roce česká kinematografie získala a současně tak trochu začala ztrácet jednu ze svých špičkových hereček-hvězd.

Kvalitou režijního zpracování i nápaditostí scénáře dílo plně srovnatelné s proslulejším KRISTIÁNEM; je přímo festivalem hereckých koncertů - platí to zejména o Novém a Baarové, která tu přesvědčuje o svém skutečném uměleckém talentu. Neokázalé zdůrazňování staročeštiny, nápaditý námět, překvapivé a v českém filmu spíše vzácné než typické gagy a výroky-hlášky doplňuje skvělá - bohužel příliš "zaškatulkovaná" Antonie Nedošínská - a rychlý spád plný překvapení, to všechno jsou další klady nedoceňovaného díla. DÍVKA vedle CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLADU ŽIVOTA patří k našim vůbec nejlepším veseloherním a komediálním filmům třicátých let. Nadčasová komedie už datem svého uvedení měla zjevně protinacistický podtext, který byl zesilován jejím až rozpustile rozverným rázem. Film oprávněně hladí po duši i po těle i po desetiletích, která uplynula od jeho prvního uvedení.

Způsob, kterým dokázal proměnit Ludvík Ráža vědeckofantastickou, v kontextu Verneova díla spíše průměrnou knihu v nadčasový zázrak syntetického žánru, dostupný právě tak dětem jako dospělým, je pozoruhodný. Postavy tohoto televizního díla skutečně žijí a zejména Jaromír Hanzlík tu dostal a beze zbytku v titulní dvojroli využil tuto příležitost k jednomu ze svých mimořádných hereckých výkonů. Myslím, že neaktuální není ani základní myšlenka díla o vítězství (řekl bych raději vítězení) demokracie nad zvůlí a diktaturou. Úroveň naší dětské tvorby let sedmdesátých a osmdesátých byla opravdu pozoruhodná, navíc hranice malé středoevropské země v řadě případů prolamující. Je to, chtěnechtě, nostalgie. A ne malá.