sportovec

Zdánlivě chaotická mozaika z citátů a myšlenkových vírů prokládaná nahráváním titulní písně Stounů poměrně přesně postihuje zmatek, naděje i nejistotu konce šedesátých let. V mnohém tak předjímá budoucí vývoj. V tomto kontextu šedesátá léta jsou určitým mezníkem, který jedno uzavírá (reminiscence na druhou světovou válku a předcházející dobu) a druhé otevírá (cesta k postmoderně). Tříšť se mění v přehledný obraz základních tendencí směřujících k 21. století. Silný zážitek pro odolné mozky, které nerezignovaly na vzdělání a schopnost i potřebu myslet a hloubat. I to je špička světové kinematografie. A ne ta nejhorší.

Evropský a v mnohém i americký film sedmdesátých a osmdesátých let směřovaly zčásti k vyhrocení společenskokritického pohledu na realitu své doby, zčásti ustavovaly žánr, kterému se - pokud se nemýlím - říká thriller. Girodův "křižovatkový" film jakoby směřoval právě sem. Nelítostný pohled za fasádu státní moci a její rádobytřpytivá dekóra odhaluje nelítostně lidskou malost a její zranitelnost, která v nich jsou skryta. Peripetie těchto osudů, ztělesněných dvěma skvělými francouzskými herci, směřuje k šedému, a tudíž očekávatelnému vyznění. Herecký koncert, jehož jsme svědky, je však, veden neméně zdatnou režií, činí zajímavým a v mnoha ohledech i napínavým. Ztrácejíce iluze, nerezignujeme na pocit svého trvalého vlastního lidského obohacení. Zdá se, že právě to bylo i záměrem tvůrců tohoto osobitého, výrazného díla.

Víc než o film tu jde o záznam divadelní inscenace jen nepatrně posunuté do filmového žánru. Hlavní záměr - zachytit výtečnou hru výtečného dramatika s výtečným hereckým obsazením - byl určitě naplněn beze zbytku. Pokud by někdo pochyboval o tom, že hraný film je skutečně syntetickým uměním srovnatelným ve všech ohledech s kterýmkoliv z klasických uměleckých žánrů, zde nalézá nad jiné hmatatelný důkaz. Ne náhodou mi celou atmosférou a sevřeností místa, děje i času velmi připomíná podstatně starší dílo DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ. Jiří Voskovec tu snad má technicky menší plochu, ale podává svůj standardní umělecký výkon. Shoduji se s těmi, kdo zastávají názor, že jakákoliv stopa z amerického období Voskovcova života je v našem prostředí mimořádně cenná. I vybroušený šperk nemusí vždy prvoplánově zářit. O to cennější a trvalejší je každý pablesk, který vyzáří. Pro ty, kteří chtějí a jsou s to rozumět a chápat.

Mládí Hrabalových rodičů je i mládím spisovatelova pábení. V tomto případě ztělesněným půvabnou mladou ženou, která ve své již ne panenské nevinnosti páše věci, příslušející rozpustilým dívkám, pro které je klukovská parta to nejlepší. Nejen strýc Pepin svou živelností, ale i otec Francin hyperkonformností se z tohoto rámce nevymykají. Hravost knihy se mění v bezudnost scénáře a filmového příběhu, který pojednává. Maloměstský pivovar i maloměstský život, kulisa, na jejímž popředí se to víření odehrává, rovněž nezklame. Bizarní solidnost šedivé honorace tvoří působivý kontrast, jakousi vyrovnávající desku řetězu dnes už nesmrtelných scén a obrazů. Nejen komínová scéna nebo chrápající lékařská prohlídka, ale i rozkošné přehození významů v klíčovém slově na závěr filmu, z nějž je počat budoucí spisovatel, stejně nespoutatelný jako jeho rodina, zůstávají v stálé paměti většiny těch, kdo tento nevšední film zhlédli. Čekání na perlu se mění v jistotu rafinované prostoty mistrovského šperku. Hrabalova, Menzelova i Hanzlíkova.

Pozoruhodný jev - nástup demokracie - provází viditelný pokles kvality polistopadové filmové produkce - nepotěší ani nezahřeje. A to ani tam, kde se jedná o relativně slušné dílko. ÚČASTNÍCI jsou až příiš poplatni ne příliš zdařilé literární předloze, která ulpívá na povrchu postav i dějů. Divákovo zvídavé čekání - kdy se za jakžtakž omalovanými kulisami objeví cosi podstatnějšího, se ze zvídavého mění v zívavé a ze zívavého v čím dále méně zastíranou nudu. Vydrží-li, nezklame se. Zájezd opravdu dojel do místa svého výjezdu a opravdu se nikomu nic nestalo. Do mýdlové telenovely se nepropadl a drtínek ne zcela špatných postřehů a momentů tím také nezanikl, byť herci neměli mnoho co hrát. Zbývá rezignující lítost - protože i když hody nebyly, o hladovění se také mluvit nedá. Je to moc nebo málo?

Tento seriál je obludnou adorací pozdně stalinistické normalizace. Postavy i charaktery jsou agitační virtuální zrůdy, legenda o krásné mravní tváři zločince, který chtěl nezištně prospívat svému okolí i za cenu jeho naprosté záhuby. Beroun je dodneška příkladem města bez vlastní tváře podobně jako Kladno. Hlavní postavu seriálu si lze představit jako dorostlého Pavlíka Morozova, neblaze proslulé dítě-udavače raného stalinismu třicátých let. Bohužel nezávisle na všech těchto skutečnostech je rovněž nepříjemnu pravdou, že seriál je natočen na slušné řemeslné úrovni a v tomto ohledu převyšuje většinu současné původní tvorby.

Zřejmě film, který nejvýrazněji předjal svým pojetím pozdější Vávrovy velkofilmy padesátých a sedmdesátých let. Komponován více ve wintrevském než v jiráskovském stylu pojednává ve více tradiční než soudobé filmové řeči soudobé nosné sociální téma jako hlavní myšlenku (v pozadí jako bychom tušili Hugův CHRÁM MATKY BOŽÍ) díla, jehož výpravě a vlastně i scénáři nelze nic vytknout. Poučné a pro někoho i burcující.

Ne příliš známé Vláčilovo dílo je svým způsobem rafinované. Jak použitým tvaroslovím, tak vnější podobou hlavně z počátku připomíná obvyklou agitku své doby. Teprve s dalším postupem děje se začíná ukazovat, že průzračnost je vícelomná, přímočarost ne snadná a postavy-schémata vlastně živí lidé. Už nevadí, že kněz a vrchnost nejsou dobří (jejich nelidskost je skutečná, ne papírová), svět lidu přitažlivý (je opravdu živý se svým vlastním paralelním duchovým světem). Agitka se mění ve skutečně napínavý a strhující příběh, jehož vyprávění řadou náznaků vypovídá o budoucím Vláčilovi největších projektů a děl zejména přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I takhle začínala cesta k Pražskému jaru. Cesta k naději, seberealizaci, potřebě plného a svobodného života. Nikomu neuškodí, když si ji čas od času zopakuje. Například zhlédnutím této "protiagitační neagitky".

Kolega Marigold přesně postihl význam a váhu tohoto prvního filmového počinu Osvobozených ještě před dobou ohrožení ČSR. Zvukový film znamenal kvalitativní přelom v dosavadním "řemesle" a nebylo málo těch, kdo jím opovrhovali nebo k němu pociťovali zřetelný despekt. Levice obecně byla filmovým uměním nadšena, její nadšení však často nebylo adekvátní docilovaným výsledkům. Pokud je úroveň filmu posuzována z těchto východisek, zdá se být viditelně vyšší. Že přitom váha dokumentu viditelně převládá nad uměleckým přínosem, je zřejmé. Aby bylo jasné ještě víc, připomenu "věk" tvůrců: V+W 26 let (dnes stěží absolventi FAMU, ale bez FAMU), Honzl něco málo přes třicet let. Jejich dosavadní filmová praxe a zkušenost, byla-li jaká, byla zanedbatelnou. Ale dokument může být nejen poučením, ale i potěšením. Tím spíš, děje-li se tak přes propast času. Dnes už takřka stoletou.

Jeden z nejprofánnějších komunistických seriálů nejtemnější normalizace v sobě se značnou přesvědčivostí zrcadlí jeho protikladnost. Ryze zprostituovaných dílů je v třiceti dílech překvapivě málo. Mnohem více je těch, které ruší zadané stalinistické dogma a přímo či nepřímo se vztahují k tradicím prvorepublikové kriminální policie, této tradiční elity našich policejních sborů. V tomto ohledu se jen se zdánlivou nečekaností major Zeman propojuje s prvorepublikovým PANOPTIKEM a HŘÍŠNÝMI LIDMI, ale i s mnohem pozdějšími ČETNICKÝMI HUMORESKAMI. Je těžké se dohadovat, nakolik se tak dálo úmyslně a nakolik tu působila váha přirozeně daných souvislostí. Jisté je jedno: proklamativní fráze a plakátovost už pro svou povrchnost a mělkou zakotvenost ve skutečnosti podléhají obecným souvislostem, tomu, co se často ne zcela přesně nazývá vlastním životem díla (postavy). Sequensova protiřečivost přetrvává, ale v tomto nazírání se jeví v značně odlišné podobě. A tak i tady řemeslo, které nemá daleko ke skutečnému umění, přemáhá svěrací kazajku dogmatu, a ačkoliv je daleko vrcholu, je stejně vzdáleno propasti kýče a podbízivosti. Jeho svědectví o komunistické době pro poučeného diváka vyznívá mnohem složitěji, než by se byl původně nadál. Což ovšem není a nemá to být chvála této také neblahé dějinné epochy.