sportovec

Hrabalovský pábitelský romantismus, jeden z velkých přínosů šedesátých let, našel v Jiřím Menzelovi nejlepšího filmového ztělesnitele předlouhých i přerývaných souvětí a příběhů, které z nich jsou složeny. S jistou dávkou nadsázky se tu dá mluvit o romantismu chalupářského věku, o specifické podobě osvojování a splývání s přírodou v nezaměnitelném období privátního, až "ventilového" chalupářství a jeho splývání s "živou" vesnicí JZD. Podaří-li se to všechno s cimrmanovským přídavkem, který tak pronikavě a pozitivně vstoupil do našeho normalizačního hraného filmu, jsme náhle jakoby svědky renesance československé filmové vlny šedesátých let. Zjišťujeme s překvapením, že vlastně máme úžasné režiséry, skvělé scénáristy a až nepřeberně vynikajících herců obého pohlaví. Idyla se tu střídá s drsnou skutečností doby (nomenklaturní snaha zakoupit se za každou cenu na "vyvolené chalupě, osud vesnického, pudově reagujícího prosťáčka, milostné aféry jednoho až nadmíru přehledného lidského mraveniště), která jakoby chytala druhý dech (srovnání s CHALUPÁŘI). Bohumil Hrabal i Jiří Menzel jsou a zůstanou specifickými fenomény sedmdesátých a zejména osmdesátých let minulého století. Fenomény určitě nadčasovými.

Slavný román Eduarda Basse, oslava "malého" češství prostých lidí naší národní minulosti převodem do filmové řeči neutrpěl. Naopak. Jeden z nejlepších představitelů televizní formy hraného filmu, opřený o koprodukční materiálové zdroje, předvedl jeden ze svých nadprůměrných výkonů. Z takto připraveného východiska se rodí celá galerie vynikajících hereckých výkonů vesměs překonávajících své prozaické předlohy. Platí to o Haničincově Karasovi starším, Hanzlíkovu Vaškovi Karasovi, , Bartoškově Burešovi, Kemrovu Malinovi a v tom seznamu by bylo možné pokračovat. Téměř donekonečna. Přehlédnout nelze ani další přínos Bassova díla. Je jím důsledná a úspěšná rekonstrukce středoevropské identity živnostníků, cirkusových a pouťových umělců desáté múzy pramatky moderních uměleckých žánrů a jejich pestrého a měnivého světa. Láska k lidovým vrstvám prostupuje dílo někdejšího komika, který sám byl jejich produktem a nezaniká ani ve vynikající adaptaci, jež - jsouc sama tvůrčím činem - ještě rozmnožila bohatou škálu tohoto všedně nevšedního světa. Výsledkem je vděčné dílo přístupné bez všech omezení pro děti všech generací. Nejen těch českých a německých, jimž bylo určeno.

Dnes je jasné, že velkolepá česká (československá) filmová vlna šedesátých let má své základy v předcházejícím vzmachu let třicátých, v nichž vznikla řada průbojných, umělecky mimořádně dobře - ne vždy s prvoplánovým úspěchem - zvládnutých děl, u nichž v titulcích objevíme řadu později známých jmen (Vávra, Frič, Cikán, Čáp); jedním z těchto případů je i impresionistický básník filmového obrazu Václav Krška. Zdánlivě banální studentský příběh dospívajícího jinocha z tzv. lepší rodiny se oproti filmům např. Machatého odlišuje propracovanějším námětem, hlouběji pojatou psychologií vlastních postav a až živočišným ponorem do vnímání kulturní krajiny, jejích krás i neopakovatelných svérázů a scenérií. Byla to jedna z mála příležitostí, která umožnila společnou práci oběma sestrám Babkovým, Baarové i Janů, a byla to i jedna z prvních výrazných příležitostí pro mladého Svatopluka Beneše, výraznou,neprávem opomíjenou kultivovanou osobnost našeho hraného filmu. OHNIVÉ LÉTO nese již celou řadu znaků, příznačných pro pozdější etapu filmové tvorby let čtyřicátých až šedesátých, která předchází bezprostředně nástupu filnmové šedesátnické vlny. I po více než půlstoletí stále náleží ke klenotům zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu.

Pravděpodobně nejlepší Dvořákův film téměř neguje tradiční negativa jeho autorských i režisérských postupů. Nezávisle na tom zpřístupňuje a domýšlí životní postupy jednoho z nejbližších Husových druhů až po jeho potupný konec na kostnické hranici. Milostný motiv oživující sporé faktové zázemí Jeronýmova života inscenaci jednoznačně prospívá. Vcelku utěšené dílo nepochybně patří do zlatého fondu především televizní původní historické dramatické tvorby.

Další z černobílých kouzel naší kinematografie padesátých let se obírá důkladnou studií "čisté" morálky na případu stárnoucí a hrubnoucí ženy v odkvětu, která se odmítá smířit s nenávratným během času. Féministická próza tehdy režimisticky prominentní Jarmily Glazarové nalezla víc než dokonalé filmové přetlumočení vynikajícího českého režiséra Jiřího Weisse. Kontrast bezelstného dívčího mládí a zloby odcházejícího života, který nechtěl vždy být peklem pro sebe i své okolí, je zcela na výši dobových trendů vývoje hraného filmu. Vynikající - v mnoha ohledech životní - výkon přední české herečky národní umělkyně Jiřiny Šejbalové snese světová měřítka. Za zmínku stojí i nesmělý projev nadané, tehdy objevené nadějné krasavice českého filmu Jany Brejchové, dědičky tragicky uzavřeného osudu mladičké slibné Jany Rybářové. Démanty často nacházíme tam, kde bychom se jich naděli nejméně.

Historická linie Kurosawova díla se opakovaně vrací k základním mravním problémům tradicemi a statičností spoutané země a mezí a možností rezistentního individua v tomto rámci ortodoxie konvencí a kast. Tímto jedincem je i tentokrát oblíbený Kurosawův herec Toširo Mifune. Rozvážná dynamičnost brzdí nepřipravenou horkokrevnost naivního mládí a výstižně reprodukuje cyklickou časovost doby, v níž se činy statečného čestného samuraje odehrávají. Happyend není za těchto okolností vyumělkovaný, ale přirozený a jako vyvrcholení nenapadnutelný. Jakkoliv tyto pohledy do národní identity mohou působit pro Evropana neobvykle a až nestravitelně, jejich význam je neoddiskutovatelný. V zásadě rovněž evropskýma očima kvalitou, která má japonské kořeny, prostředkují všelidské nesnáze a žaly. Katastrofický konec a zhroucení japonského státu v r. 1945 byly ještě v době vzniku filmu živým, palčivým problémem. A tímto problémem bylo nejen končící samurajství a jeho mravní a myšlenkový svět, ale i neméně nesnadná otázka jak odlišit to, co by mělo zůstat i do budoucna, od toho, co se viditelně přežilo. Problém, který je všelidský a nadčasový. I dnes, téměř půlstoletí po vzniku tohoto filmového klenotu nejvyšší zlatnické práce.

Odlehlost námětu i vzdálenost od toho typu komiky a humoru, kterou protagonista této mimořádně zdařilé filmové biografie během svého pozemského života prezentoval, jsou tím nejcennějším, co do tohoto svého skutečně amerického - a nikoliv českého - díla Forman vložil. Úspěšnost filmu určitě ovlivnila i volba hlavního představitele. Podobně jako v případě EDITH PIAF Cotillardová, tak i zde Carrey předvedl výkon, jehož výsledkem je nejen dokonalá rekonstrukce života mimořádného amerického umělce, ale současně i vytvoření jevu, který žije a existuje do značné míry nezávisle na životě a odkazu své předlohy. Myslím, že je to to nejhezčí, co se o tomto žánru, ale i filmu dá říct. Je to víc než kompliment. Je to skutečný hlubosklon.

Standardní historický film své doby nese všechny znaky romantického uchopení historické látky. V českém prostředí by mu nejvíce odpovídal JAN ROHÁČ Z DUBÉ. Hodnotím-li film z tohoto hlediska, vyniknou více v tomto rámci historické znaky konfliktu přes více či méně prezentní uchopení postavy krále Vladislava I. -Jagiella. Bitva u Grunwaldu znamenala fakticky zastavení středověkého Drang nach Osten a v případě polského státu dočasný mocenský, územní, ale i hospodářský rozmach. Za připomenutí stojí i ve filmu zmíněná účast českých žoldnéřských bojovníků na polské straně.

Dokonalá alegorie, v níž orchestr a jehjo vnitřní vztahy dokonale zastupují jednotlivé momenty davové psychózy. Svlékání charakterů je současně i studií lidské skupinové duše. Preciznost a synergie záměru, syžetu, scénáře, režie i na ni navazujících hereckých kreací je téměř dokonalá. Hodnotový rozlom, který v tehdejší Evropě probíhal (s trochou nadsázky můžeme mluvit o její paralelní postmodernizaci a postupném vytlačování bipolárního světa - debipolarizaci), je v tomto podobenství vystižen excelentně. V tomto případě zhlédnout znamená obohatit se. Nadlouho.

Asi více pohádka pro dospělé než pro děti, což v žádném případě nesnižuje její hodnotu. Spíše naopak. Nevšední uchopení klasického pohádkového námětu bylo mimořádným činem i v kontextu doby svého vzniku. Neobvyklá kompozice obrazu, jeho souzvuku s hudbou i suverénní vedení herců přesvědčují o tom, že v tomto případě modernizační osvojení tradičně dětské látky znamená pronikavé obohacení jejího tradičního vnímání. Je škoda, že toto silné dílo není dostupné na DVD nosičích.