Skúška orchestra

Neskutečně dlouhý film trval několik příšerných století. Milovník afektovaného herectví si zřejmě přijde na své, jà mohu ocenit snad jedině sympatickou hudbu, která byla bohužel neustále přerušována pseudointelktualní onannií v podobě neskutečných źvástů. Jeden z mnoha velenudných a monstrózním egem režiséra překypujících Felliniho filmů. Tohle byl můj poslední pokus, na další prázdné snímky tohoto nabubřelého pána se opravdu již dívat nehodlám (18.01.2020)

Rozhodli jste se pro úplnou svobodu? Můžete jí mít, pokud si ji vybojujete, ale bude vám v tomto případě chybět nejen disciplína, ale také důležitá ochranná ruka... Brilantní satirické podobenství společnosti zobrazené skrze bouřlivou orchestrální generálku s velmi zajímavým vyústěním a závěrem. Musím ale říci, že jsem si o hodně více užil první ("nekritickou") polovinu filmu, vypovídající především o charakterech i životních osudech jednotlivých hudebníků, kde každý představuje svůj nástroj pro televizní reportáž. Dramatické stupňování a pomezi to krásné gagy jako např. poslouchání zápasu přes malý tranzistor a svlékání sak a košil během hry na nástroj či ono "komicky znějící" sólo na flétnu. A pak ty dialógy! --------- ,,Violoncello je nejbližší lidskýmu hlasu... Klavír, ten je moc ukecanej! ... Klavír vypadá vznešeně, jako král na trůnu, ale nehýbá se. Je to obrovské, mytologické zvíře." -------- ,,Profesore, jak se daří vaší chobotnici?" / ,,Jo, vedu s ní nerovnej zápas!" :o) Fellini byl génius! 90% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour: Rok s největšími světovými režiséry) (17.05.2018)

Dokonalá alegorie, v níž orchestr a jehjo vnitřní vztahy dokonale zastupují jednotlivé momenty davové psychózy. Svlékání charakterů je současně i studií lidské skupinové duše. Preciznost a synergie záměru, syžetu, scénáře, režie i na ni navazujících hereckých kreací je téměř dokonalá. Hodnotový rozlom, který v tehdejší Evropě probíhal (s trochou nadsázky můžeme mluvit o její paralelní postmodernizaci a postupném vytlačování bipolárního světa - debipolarizaci), je v tomto podobenství vystižen excelentně. V tomto případě zhlédnout znamená obohatit se. Nadlouho. (26.08.2007)

Perfektně natočená a napsaná filosofická esej na téma svoboda versus řád. Noty jakožto kód hudby obsahují ve své matematické přesnosti a ve svém řádu určitý stupeň svobody. Lidé si však slabošsky představují svobodu jako jednu velikou orgii slasti bez jakékoliv stopy odpovědnosti a myslí si, že pro udržení řádu stačí jen tikání metronomu (a možná ani to). Další rovinou filmu je komentář k politickému dění v Itálii (vypalování krysy z úkrytu či zakončení filmu). Jen si myslím, že takovou etudu by měl zvládat každý absolvent režie a scénáristiky. Felliniho je na to škoda. (06.05.2009)

S Fellinim si více rozumím, když vzpomíná na to, jak v dětství byla tráva zelenější, trochu méně pak, když sní nebo rekapituluje neutěšenou historii. Zdaleka nejdál mi je ale v téhle zkušebně. Je alegorie ještě vůbec alegorií, když svůj jinotaj přestane dříve nebo později skrývat? Když viděné události nedávají smysl a ty domýšlené na mě jen a pouze křičí? Splněné stylistické cvičení, nic víc. Původně jsem chtěl být smířlivější, protože jsem dobu vzniku nezažil, ale i pár týdnů po zhlédnutí mi je Orchestr stále neuvěřitelně protivný. (13.09.2021)